Premiér Petr Nečas v nedávných otázkách Václava Moravce řekl, že schválený slovenský ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti by mohl být vzorem pro obdobný návrh český. A že když na Slovensku pro něj hlasoval SMER-SD, měli by se čeští sociální demokraté také přidat.

Čeští sociální demokraté by ale měli při takovémto lákání především zpozornět. Jsou to středoevropské postkomunistické státy, které se staly snaživými žáčky neoliberální rozpočtové politiky. A jsou to právě naše státy, jejichž elity už takřka zapomněly, že otázky daňové a rozpočtové politiky bývaly otázkami výsostně politickými. Otázkami, na kterých padaly vlády.

I proto dnes napříč českou společností obchází názor, že politici jako celek jsou neschopní. Že nejlepší by bylo najít nějaké odborníky, kteří by zemi řídili místo politiků. Že řešení zvláště v ekonomice nejsou levicová nebo pravicová, ale jen dobrá nebo špatná.

Názor je to přitom nebezpečný zvláště pro ty politické strany, které se nechtějí vzdát smyslu své existence. Které chtějí a budou nadále chtít prosazovat politická rozhodnutí a hledat takové cesty, které ona politická rozhodnutí umožní provést. Slovenský ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti představuje výrazný krok právě opačným směrem.

Slovenský zákon zřizuje tříčlennou Rozpočtovou radu státu. Její členy bude na sedmileté funkční období sice volit parlament. Poté už ale budou stát de facto nad politiky. Tři členy rady má sice volit parlament na návrh prezidenta, vlády a guvernéra národní banky. Pro první funkční období je ale všechny tři zvolí parlament sám, a to na návrh skupiny poslanců. Zákon samotný pak vládě rigidně předepisuje, jak konkrétně má postupovat v které konkrétní ekonomické situaci.

Zákon přitom předpokládá, že od letošku do roku 2017 nebude dluh veřejné správy vyšší než 60 % HDP a od roku 2028 vyšší než 50 % HDP. Mezitím se má limit dluhu snižovat každý rok o jedno procento. Pokud se dluh k předvídané hranici začne blížit, bude vláda muset podnikat taxativně vyjmenované kroky: tu vázat část rozpočtových prostředků, tu předkládat nějaké návrhy a zprávy, tu snížit platy svým členům.

Při určité výši dluhu pak má slovenská vláda nově zakázáno předložit deficitní rozpočet, pokud nedojde k meziročnímu propadu HDP o 12 procentních bodů. Což se podle ekonomů rovná faktickému zhroucení hospodářství. Kterému by se ovšem dalo předejít včasným zadlužením…

„Členom rady,“ píše se v zákoně, „môže byť fyzická osoba s náležitými odbornými vedomosťami a skúsenosťami… Za náležité odborné vedomosti a skúsenosti sa považuje úplné vysokoškolské vzdelanie druhého stupňa a najmenej päť rokov praxe v oblasti finančníctva a makroekonómie.“

Vyjednávání nad návrhem zákona o rozpočtové odpovědnosti v České republice teprve probíhá. Programové prohlášení Nečasovo-Kalouskovy koalice přitom předpokládá, že vláda: „Vytvoří Národní rozpočtovou radu, která bude ověřovat výdajové rámce rozpočtu a návrhy ovlivňující rozpočet. Bez vyjádření Rady nebude možné projednat žádný legislativní návrh.“ To by byl přístup v této konkrétní věci ještě striktnější než ve slovenské úpravě. A striktněji se tváří i ČSSD, když slovy stínového ministra financí navrhuje Jana Mládka aktivizaci dluhové brzdy „při dluhu veřejných financí nad 45 % HDP“ argumentujíc přitom evropským směřováním.

Pokud by ale došlo na prosazení podobného návrhu zákona o rozpočtové odpovědnosti, jaký už platí na Slovensku, omezilo by to možnosti všech budoucích vlád provádět aktivní hospodářskou politiku a investovat třeba i do nových pracovních míst a tím do ekonomického oživení. Při rozsahu a přesnosti pravidel obsažených ve slovenském návrhu by se z vlády stal jen vykonavatel dříve odhlasovaných kroků. Místo toho, aby se její předseda choval coby suverénní kormidelník, musel by poslouchat autopilota naprogramovaného pro počasí, které možná právě není.