Slovenský deník SME se vměšuje do české politiky. Je to nestoudné, myslí si zřejmě na Pražském hradě prezident a přinejmenším jeho poradci a tajemník. Deník si totiž dovolil napsat, že se v České republice nezačne se skutečným bojem proti korupci do té doby, než z politiky neodejde Václav Klaus. Ten totiž pomohl toto korupční prostředí nastavit a přinejmenším nad zjevným klientelismem mlčí. Myslím, že Václav Klaus, jako to už udělal dříve, by psaní deníku SME měl označit za nehorázné, levicové a útočící na celou českou společnost. Urazili jste prezidenta, urazili jste národ. Jinak si totiž kritiku prezidenta nemůžeme přeci vykládat!

Zatímco si před dvaceti lety mnozí pražští novináři dělali ze Slovenska srandu, respektive téměř v ničem mu nevěřili, dnes nám uděluje lekci z demokracie. To jsou paradoxy. Musíme si však přiznat jednu věc: SME není antiklausovská tiskovina, ale spíše neklausovská. To jen tak na vysvětlenou.

Mnohokrát se psalo, že se Václav Klaus snažil v prezidentském úřadě zapsat pozitivně do dějin. Předchozí angažmá premiéra pro něj nedopadlo dobře, v roli šéfa opozice totálně selhal, když umožnil nástup svého největšího politického rivala k moci a pomohl k zásadnímu nárůstu korupce, vždyť na konci období tzv. opoziční smlouvy jsme se propadli na dno v onom známém indexu vnímání korupce. Pak už přišli jen prohrané parlamentní volby, nicméně díky schopnosti obětovat politickému úspěchu vše a klidně se na chvíli nechat od komunistů ponížit, to nijak nevadí. Od Petra Pitharta víme, že měl komunistům říci, že za minulého režimu nebylo vše špatné. To je sice pravda, ale je důležité, komu to říkáme a za jakých okolností to říkáme.

Před komunisty ohnutý hřbet Václava Klause je téže povahy, jako jeho dnešní snaha zavírat oči před skutečností, že přítel Pavel Bém je opravdu v něčem nekalém namočen. S deníkem SME lze souhlasit v tom, že pokud by si prezident něco takového připustil, podřezal by si pod sebou větev. Pozitivní záznam v příštích učebnicích dějepisu je hodnota, kvůli níž je třeba obětovat vše.

Bohužel pro Václava Klause nyní bude podobných skandálů přibývat. To, že on sám nečetl rozhovory mezi Pavlem Bémem a Romanem Janouškem, mu nelze než nevěřit. Dobře ví, co v nich bylo. Nejde tu však jen o skandály, protože stále více a více občanů si uvědomuje, co všechno znamenal Klausův způsob privatizace.

Dlouhodobě je hodnocena veřejností negativně a obhájců stále ubývá. Přesněji řečeno, že nejde o to, jak byla uskutečňována, ale co způsobila. A nynější stav korupce pramení z charakteru zbrklé privatizace devadesátých let. Skupiny všelijakých novozbohatlíků bez vzdělání hrály v ekonomickém, společenském a zejména politickém životě důležitou roli. Václav Klaus je jejich otcem.

Jistě bychom mohli v rámci objektivity hovořit rovněž o úspěších Klausova premiérského působení, některé jsou nezpochybnitelné. Ale o objektivitu tu vůbec nejde. Pokud si neuvědomíme kořeny naší korupce, nikdy je neodstraníme. Lze si tedy s Mirkem Topolánkem přát, že existují v roce 2013 další zajímavé funkce, do nichž by se Václav Klaus hodil. Například předseda Českého olympijského výboru. Uvidíme.