Nedá mi to, abych se nezastal těch policajtských kluků, kteří posluhovali kmotru Janouškovi při jeho zločineckém průšvihu. Nejsou to totiž praví viníci, sami jsou oběti klientelistického systému, který se nám všem za dlouhá léta socialismu a mafiánského kapitalismu stal tak vlastním, jako třeba v jiných společnostech podání ruky, slušné pozdravení a podobně. Ta policajtská ucha, co vidíme na záběrech s Janouškem, totiž nebyla instruována, aby jednala ve stylu „padni komu padni“, ale jsou vycvičena jejich nadřízenými k přísnému hájení kmotrů, kterým se nesmí stát žádné bebíčko, kdyby snad i někoho zabili. Toto mé tvrzení není žádné plané filozofování, opírám je o tuto svou vlastní neblahou zkušenost:

Nejprve je třeba předeslat, že jsem na malém městě po leta poměrně známou figurou, můj obličej znají lidé dlouho, nejpozději jej viděli v době, kdy se ona zkušenost udála, na každém rohu před třemi lety, kdy jsem kandidoval do horní komory Parlamentu ČR.

4.října 2009, v neděli, jsem usnul za volantem a narazil do auta přede mnou. Nic strašného se nestalo, byla to běžná kolize, nikdo nebyl zraněn. Nicméně všiml jsem si, že nějaký člověk z vozu, který jel za mnou, kamsi telefonuje. Během několika minut byla na místě dvě policejní auta, zastavila každé v jednom směru před a za místem nehody a jejich posádky začaly ukázkově řídit dopravu.

Jeden policista z těch vozů ke mně přišel a do ucha mi potichu položil otázku: „Jak se to dělá ve vašem případě? Co máme teď udělat?“ Vůbec jsem v tu chvíli nevěděl, co ta otázka má znamenat. Když ten uniformovaný člověk viděl můj nechápavý obličej, dodal: „Jste přece poslanec, ne?“

Když jsem jej ujistil, že nejen že nejsem poslancem, ale i kdybych jím byl, že by se ta věc řešila samozřejmě stejně jako každá jiná, poněkud otráveně se stáhl zpět do vozu, obě policejní auta okamžitě zase odjela, doprava se přestala řídit, a za půl - tři čtvrtě hodiny přijel takový ten VW Tranzit s psacím strojem a normálně se nehoda, kterou jsem zavinil, začala řešit.

Mnohokrát jsem tuto příhodu vyprávěl za ty víc jak dva roky každému, kdo to byl ochoten poslouchat. Nyní to ale píši zejména právě na obranu těch policistů, kteří zřejmě budou trestáni (ve chvíli, kdy to píši, ještě není znám výsledek) jako obětní beránci za něco, za co samo nemohou. Jsou totiž tak vycvičeni: kdyby se chovali správně a nedej bože udělali bebíčko nějakému kmotrovi, mají průšvih. Když se chovají podle instrukcí a na kmotra jsou hodní, ale kmotr ke vší smůle přestane být smečkou hájen, mají zase průšvih.

Takhle se nedá dělat policejní práce. Míra mafiánství v tomto státě přerostla únosnou mez. A bylo by hodně špatně, kdyby to odnášeli ti nejníže postavení, kteří jen dělají to, k čemu byli vyučeni. Ten systém je prohnilý prezidentem počínaje až po nejnižší své články. Pokud si to nepřiznáme, a pokud například budeme volit ty stále stejné partaje, které na onom mafiánském systému participují, nebudeme s tím umět ani nic udělat a zůstaneme už navěky středoevropskou Sicílií. Pán Bůh s námi a zlé pryč!