Bezdomovectví není životní styl. Taková úvaha je pouze jednou z fabulačních strategií černého svědomí, které je konfrontováno se statistikou rostoucího počtu lidí bez střechy nad hlavou. Zcela jinou strategii uplatňují „humanističtí konzumenti“ ve chvíli, kdy jim cestou pro nové džíny hrozí v centru města přímý oční kontakt s konkrétní živoucí obětí spirály sociálního vyloučení.

V tu chvíli se pro nakupujícího humanistu bezdomovec mění nejprve v páchnoucí pytel odpadků (ten je morálně snazší obejít), načež se zmatkující svědomí kolemjdoucího pokouší uprostřed přemítání nad hrůzou nebožákova údělu rychle obrátit list (Co všechno musím ještě dneska udělat…), aby pro něj nakonec po vkročení do obchodu napěchovaného blahodárným zbožím konečně bezdomovec přestal existovat zcela.

Pilíře života správného měšťáka

Střední třída, jakkoli hubnoucí, zůstává u nás bezdomovectvím víceméně neohrožena. Poctivě naplňuje rutinu vysněného života v liberálním kapitalismu, která spočívá ve střídání třech pilířů správného měšťáka: práce, zábavy a konzumu.

Do této rutiny se bezdomovci zpravidla vměstnají jen jako okrajový předmět sofistikovaných debat u piva (Je to vo tom se trochu snažit. Měli by jim rozdávat deodoranty. Už ho vidim, jak s mou dvackou běží pro krabičák).

V reálném světě by existence bezdomovců znamenala těžkou ránu pro převládající představu o smysluplnosti, funkčnosti a bezproblémové udržitelnosti trojpilířového cyklu měšťácké každodennosti. Aby mohla denní rutina rychlé chůze do práce, z práce a do obchodu zdravě pokračovat, naučil se přizpůsobivý měšťák na bezdomovce prostě nekoukat.