Bezdomovectví není životní styl. Taková úvaha je pouze jednou z fabulačních strategií černého svědomí, které je konfrontováno se statistikou rostoucího počtu lidí bez střechy nad hlavou. Zcela jinou strategii uplatňují „humanističtí konzumenti“ ve chvíli, kdy jim cestou pro nové džíny hrozí v centru města přímý oční kontakt s konkrétní živoucí obětí spirály sociálního vyloučení.

V tu chvíli se pro nakupujícího humanistu bezdomovec mění nejprve v páchnoucí pytel odpadků (ten je morálně snazší obejít), načež se zmatkující svědomí kolemjdoucího pokouší uprostřed přemítání nad hrůzou nebožákova údělu rychle obrátit list (Co všechno musím ještě dneska udělat…), aby pro něj nakonec po vkročení do obchodu napěchovaného blahodárným zbožím konečně bezdomovec přestal existovat zcela.

Pilíře života správného měšťáka

Střední třída, jakkoli hubnoucí, zůstává u nás bezdomovectvím víceméně neohrožena. Poctivě naplňuje rutinu vysněného života v liberálním kapitalismu, která spočívá ve střídání třech pilířů správného měšťáka: práce, zábavy a konzumu.

Do této rutiny se bezdomovci zpravidla vměstnají jen jako okrajový předmět sofistikovaných debat u piva (Je to vo tom se trochu snažit. Měli by jim rozdávat deodoranty. Už ho vidim, jak s mou dvackou běží pro krabičák).

V reálném světě by existence bezdomovců znamenala těžkou ránu pro převládající představu o smysluplnosti, funkčnosti a bezproblémové udržitelnosti trojpilířového cyklu měšťácké každodennosti. Aby mohla denní rutina rychlé chůze do práce, z práce a do obchodu zdravě pokračovat, naučil se přizpůsobivý měšťák na bezdomovce prostě nekoukat.

A když se bezdomovci rozmnoží natolik, že na ně nekoukat nelze, musí zakročit magistrát, hlídací pes nerušené reprodukce kapitálu, a bezdomovce odtlačí z dohledu hrdinů HDP, pryč z míst, kam může konformní proud tyto tvůrce hodnot zavát.

Téma „deratizace bezdomovců“ ve veřejném prostoru otevřel letošní případ londýnského obchodního domu Tesco, který vybavil podlahu v útulných koutech své budovy kovovými ostny, aby znemožnil místním bezdomovcům využít tato místa k přenocování. Česká republika nemohla zůstat za západní vynalézavostí dlouho pozadu, a tak se podobnou nehumánností v posledních dnech prezentoval i brněnský magistrát, který nechal asi za třicet tisíc korun na lavičkách v okolí nádraží instalovat kovové předěly, jejichž cílem zabránit bezdomovcům zaujmout pro demokracii „toxickou“ polohu odpočinku vleže.

Je to vskutku rafinovaná reakce radnice Brna-střed na fakt, že se v Brně od roku 2010 zdvojnásobil počet registrovaných bezdomovců až na dnešních cca 1500: jak už tomu tak bývá, reálná čísla budou ještě daleko otřesnější. Levněji by radnici Brna-střed dost možná vyšlo, kdyby rovnou rozdala vyšším příjmovým skupinám koňské klapky na oči a navoněné roušky; tak by zůstala jejich symbolická utopie společenské prosperity zcela nekontaminována a mohli by dál nerušeně překračovat smradlavá těla zpitých kreatur cestou do klimatizované kanceláře marketingové firmy či do oblíbené kavárny poklábosit s přáteli o složitosti mezilidských vztahů.

Demokracie jako formální rovnost konzumentů

Francouzský filosof Alain Badiou definuje liberální demokracii jako „formální rovnost konzumentů“. Právě ve jménu této definice se ve stále větší míře chovají demokratické instituce, které plíživě redukují ono slavné „udržování sociálního smíru“ na pragmatičtější „udržování konzumního standardu“. Nejde zkrátka ani tak o to, aby spolu lidé dobře vycházeli a společnost fungovala, ale aby se dalo stále více vyrábět a spotřebovávat. Celé pravolevé spektrum se tak půvabně shoduje na absolutní prioritě růstu růstu: všechno ostatní by mělo co nevidět tak nějak prokapat.

Pokud by tedy z pohledu liberálně-demokratické optiky měl někdo ve městě odpočívat, jsou to především ti, kteří mají nejblahodárnější vliv na HDP: producenti a konzumenti. Pokud radnice z veřejných peněz financuje represivní opatření proti celé skupině obyvatel, které spojuje pouze jejich sociální úděl, stvrzuje tak hlavní účel liberální demokracie jako takové: vytvářet prostředí pro nerušenou reprodukci kapitálu.

Trend demokratických režimů stále přímočařeji umetat cestu konzumu a reprodukci kapitálu je dobře patrný právě při pohledu na způsob, jakým veřejná správa zachází s těmi, kteří vinou sociálního vyloučení na konzumní standard zdaleka nedosáhnou. Lidé na okraji se sice pohodlně vejdou do širokých stěn formálních svobod našeho na obláčku plujícího ideálu demokracie (Lavičky pro každého! Všichni jsme si rovni před zákonem! Všichni máme rovné příležitosti!); každodenní realita demokratické praxe už těmto lidem příliš nakloněna není.

Demokracie, nebo totalita

Pokud chce někdo současnou podobu demokracie zpochybnit, stává se snadno terčem obvinění z totalitárních úchylek, stejně jako se takovým terčem stávaly osobnosti všech těch krvavých revolucí, jež stály u základů současných liberálních demokracií (ve Spojených státech, Francii či Anglii). Po dosažení zásadních politických změn nastává zpravidla dlouhá etapa normalizace nových pořádků.

Nové vládnoucí doktríny jsou ukotvovány v povědomí a nastolené uspořádání je označeno nejen za nejlepší dosažené, nýbrž dokonce za nejlepší dosažitelné (popřípadě rádoby učeně za „nejlepší ze všech špatných“). Pod hlavičkou obecně artikulovaných hodnot pak následuje dlouhá doba zcela nového typu persekucí nepohodlných škůdců a znečišťovatelů veřejného prostoru za současného nevyhnutelného hromadění nových společenských rozporů.

Dutá kapitalistická demokracie nechává rukou svých demokratických aparátů celé skupiny lidí od-existovat, symbolicky a stále více i fakticky mizet. Přitom nejpraktičtějším způsobem, jak nechat zmizet bezdomovce, je způsob v zásadě definiční: každý bezdomovec zmizí v momentě, kdy má domov. Cílem nesmí být vymýcení bezdomovců, jakožto konkrétních lidí s právem na důstojnost, nýbrž vymýcení bezdomovectví jakožto jejich nesnesitelného osudu.

Lidská důstojnost není prioritou současných demokratických států, život nejslabších je v rukou pragmatiků a jejich reakčních a kosmetických „řešení“. Cestou nevládních sil a přímé občanské akce je však možné této represi alespoň aktivně čelit, poukázat na fašistické jádro takového přístupu, nechat tak vyloučené opět existovat fakticky i symbolicky, kontaminovat s nimi veřejný prostor a otřást zdánlivě čistými každodenními cestičkami producentů a konzumentů.

V kanadském Vancouveru kupříkladu působí charitativní organizace RainCityHousing. Ta nedávno vytvořila z veřejných laviček skládací přístřešky pro lidi bez domova. Podobná iniciativa by mohla posloužit těm aktivním lidem, kteří již tuší, že liberální utopie je kontaminována, a že její umělé udržování při životě bude stát důstojnost stále větší množství lidí.

Je bezvýhradnou povinností každého obhájce humanity odstranit cokoli, co napomáhá vyčleňování celých skupin obyvatel z podílu na společenském celku. Je třeba zbavit problém bezdomovectví puncu spravedlivé soutěže, jejíž součástí jsou vítězové a poražení: životní porážka bezdomovců je porážkou nás všech, osud lidí bez domova je nedílnou součástí osudu celé moderní společnosti.

Pokud by radnice skutečně rozdala lidem klapky na oči a voňavé roušky, měla by protiakce spočívat v jejich strhávání kolemjdoucím. Takhle je třeba chopit se pilky a šroubováků.