Neviděno/netušeno, aneb Češi v nebezpečí
Rad BanditVětšina národů v Evropě si už odbyla spory o právu na existenci názorů pravice, levice, středu, i extrémně vyhraněných pozic. Mezi levicí a pravicí existuje rovnováha s občasným výkyvem na jednu nebo na druhou stranu. To však neplatí v ČR.
Češi jsou v nebezpečí. Už to tak totiž bývá, že cokoli není vyvážené, může vést k pěknému průšvihu. Podívejte se na jiné evropské národy. Ty si už dávno odbyly spory o právu na existenci názorů pravice, levice, středu, i extrémně politicky vyhraněných pozic. Mají je k dispozici, když je potřebují. Vědí, že existují, existovat budou, a to i kdyby se bůhvíkdo postavil na hlavu. Nic zvláštního se totiž neděje.
Ode dneška za padesát let bude deník The Sun dál psát o tom, jak imigranti decimují Británii, zatímco Guardian bude upozorňovat na škodlivost nerovností ve společnosti. Liberálové budou dál drnčet něco o tom, že trh všechno spraví a „levičáci“ pořád brojit proti chudobě a devastaci životního prostředí. Budiž jim ke cti, že všichni se nějak podle svých schopností, empatie a inteligence budou dál snažit o totéž. Lepší svět. O ten svůj, ale budiž.
Vteřiny budou odbíjet pořád stejně rychle, a pokud nenastane nějaký grandiózní průšvih, tak bude přetahovaná mezi levicí a pravicí pokračovat další stovky let s nějakým tím občasným výkyvem jednou na tu, a podruhé na onu stranu. Mladí lidé budou vyrůstat v prostředí obou a tisíce dalších nových myšlenek, a bude zcela na nich, jestli si ráno s houskou koupí „pravičácký“ či „levičácký“ tisk. Debaty o tom, kdo měl pravdu a kdo se mýlil, budou dál normální součástí normálních dní, budou se dít u kafe, ve školních lavicích anebo třeba i před kasou v krámu.
Kocovinu, kterou tito novináři pociťují, je potřeba zakrýt za každou cenu, anebo rovnou někoho slabšího obvinit za neduhy světa. A tak zatímco se na Novinkách.cz dovídáme, že „Londýn radikálně zatočil s bezdomovci“ tím, že instaloval kovové bodce do průchodů, The Guardian uvádí věc na pravou míru titulkem „Anti-bezdomovecké ostny vyvolaly pobouření“. Zprávu o tom, že londýnský primátor do týdne nařídil ostny odstranit, už jsme se dozvěděli osaměle jen na webu Českého rozhlasu.
Třicet milionů lidí, kteří měsíc co měsíc prolistují třetí nejčtenější deník na světě, přispívají k rovnováze názorových rovin. Tito lidé jednoduše vyvažují, pozorují a hodnotí liberální a anti-humanistické tendence, mají prostor jim porozumět, mají prostor reagovat a tudíž bránit se.
Češi zatím, tady doma, jakoby se rozhodli být dobrovolně bezbranní. Za své soudné myšlení se stydí, zdravá kritika kapitalismu se označuje socanstvím, levičáctvím a komunismem, a média dál mantricky melou své o nebezpečenství čehokoli, co není za jedno s jejich vlastními liberalistickými vizemi. Zapomněli u toho, že linie mezi svobodou a nesvobodou se může ztratit všude tam, kde ji přestaneme pozorovat ostřížím zrakem.
V opačném případě by si totiž zaručeně museli všimnout, že včerejšek už se stal, a zítřek přinesl nové výzvy. Jenom za poslední týden by zjistili, že francouzské dluhové audity dokázaly, že dluh Francie je uměle vytvořený a slouží k uspokojování potřeb politických elit, že desetitisíce lidí v Londýně demonstrovalo proti úsporným opatřením, že britský ambasador varoval, že válka proti drogám je zcela zbytečná a vyzval k legalizaci heroinu, že americká policie se čím dál více militarizuje a v jejích rukou umírají neviní lidé, že Pentagon připravuje krizovou strategii proti očekávaným masovým protestům, že svět má padesát milionů uprchlíků, že bývalý špion CIA Robert David Steele upozornil, že revoluce v přístupu k informacím je na spadnutí, a že americké tajné služby pokračují v masovém špiclování svých občanů.
Do toho se také dozvíte, že antarktický led tedy s konečnou platností roztaje do čtyř let, a že stejně tak jako na Šumavě, pár malých změn v zákoně a v písmu pod čarou bude znamenat, že poslední pás lesů v Británii bude otevřen výstavbě a navěky o něj přijdou budoucí generace. To jenom pro férovost.
Mnozí Češi ale nic netuší. Pravičáci to tak zařídili. A tak přestože nevědomost je možná sladká, ignorance už značně škodlivá. Cokoli není vyvážené, může být totiž pěkný průšvih.
Vyciťuji, co chtěl asi autor říci, ale je to křeč, je to křeč, je to křeč ...
https://www.kosmas.cz/knihy/122549/ceske-prusvihy/
Nicméně by mě zajímalo, jak dlouho zde trvá jeden výkyv - uvádějte prosím v uherských jednotkách.
Kdysi dávno jsem skoro pokaždé slzela u naší hymny, když se zpívalo: "...země česká, domov můj..."
Časy se prostě mění a my s nimi...
Mimochodem: jsou Češi skloňovatelní?
Ale moc bych na to nesázel.
Může to být lecčím. Někdy se za svůj národ stydím. Ale ne před cizinci, protože na jejich mínění mi až tak nezáleží. Vlastně ani nevím před kým.
Panu Truhelkovi:
Za padesát let nebude žádná levice ani pravice. Aspoň v to doufám.
kdo? co? Češi.
koho? čeho? Čechů.
komu? čemu? Čechům.
koho? co? Čechy.
voláme: Češi!
kom? čem? Češích.
kým? čím? Čechy.
Zdá se že jsou.
Alespoň nějaká pozitiva.
Popravdě jsem především a přede všemi (zdejšími Čechy) malinko sondoval, jestli se třeba paní Hájkové ono jméno zajídá jen v novinových článcích a jen v první osobě. Ono to asi bude také dost záležet i na tom, jak se čeští novináři tyto titulky produkujíc sklání nad klávesnicí a jaký prstopád nakonec (ti rychlejší přídadně již na začátku) zvolí...
//
Češi letos při výběru dovolené více hledí na ceny
Kardinál Duka spekuluje o neúspěchu politiky u Čechů
Čechům se před dovolenou vyplatí natankovat doma
Erik Best: Sankce pro Čechy a Slováky?
: Češi, jezte si, co chcete!
Hitler prý mluvil o Češích s úctou: U soudu je rušno kvůli knize "Projevy"
6 důvodů, proč neskákat s Čechy
//
Která asi média nejsou/nebývají zastoupena?
Mimochodem, Lenin ve své práci Dětská nemoc levičáctví v komunismu má na levičáctví poněkud jiný náhled, než by mnozí soudili. Míní jím patrně nezralost antikapitalistického hnutí:
„Myslíte si, milí bojkotáři a antiparlamentárníci že jste „strašně revoluční“, ve skutečnosti však jste se polekali poměrně nevelkých obtíží boje proti buržoasním vlivům v dělnickém hnutí, kdežto vaše vítězství, tj. svržení buržoasie a vydobytí politické moci proletariátem způsobí tytéž obtíže v ještě větším, v nesmírně větším rozsahu. Polekali jste se jako děti nepatrné obtíže, která vás čeká dnes, neuvědomujíce si, že zítra a pozítří se budete musit přece jen učit a doučit překonávat obtíže nepoměrně větší".
(http://www.marxists.org/cestina/lenin/1920/detnemindx.htm)
Jak Češi okradli děti arcivévody Ferdinanda
http://respekt.ihned.cz/fokus/c1-62425570-jak-cesi-okradli-deti-arcivevody-ferdinanda
přičemž tím „okradením“ je míněno znárodnění rozhodnutím demokratického parlamentu.
Respekt...
Jinak obdivují optimismus autorky, například její schopnost odrušit populistické a špinavě nacionalistické strany ve starých demokratických zemích. A její radost z vyprázdnění politiky, ve které vlastně o nic nejde, prostě to srovná příští výkyv kyvadla (no, možná pod ním v nejnižší bodě někdo zařve, ale to jsou jen drobné kolaterární ztráty)
Dokreslující je příběh věřícího, který cestou do nebe narazí u nebeské brány Lucifera. Ten, na otázku zda si nespletl cestu, odpoví: ne jste zcela správně, konečně jsme i zde sfúzovali.
Zda věřící poutník patřil k národu Čechů je zatím nedoloženo ..............pohříchu.
Použití termínu Češi v tomto případě je namístě. Narozdíl od titulku např.: "Češi si oblíbili exotické dovolené"....
Ač jsem v Londýně nikdy nebyl a snad ani nebyla, přisuzoval bych mu nakažlivost stoickým klidem, který snad může někde i dráždit - třeba na Slovensku? Přitom jak zmiňuje pan Petrásek, všechny zmíněné země mají současné politické exekutivy tolik rozdílné a přitom tolik stejné. Což teprve tisk a tlač..
Všechny jevy jsou pomíjivé. Poměr jinu a jangu se v nich neustále mění. Jin se přeměňuje v jang a jang se přeměňuje v jin. Nic není docela jang nebo docela jin.
Neexistuje neutrální stav. Vždy převažuje buď jang nebo jin.
Malé jang se mění ve velké jang a malé jin ve velké jin. Extrémní jang se zcela zákonitě změní v jin a obráceně.
V případě levice a pravice bych vyšla z toho prvního předpokladu - tedy, že všechny jevy jsou pomíjivé.
V době feudalismu by asi bylo nesmyslné uvažovat o tom, že do budoucna musí zůstat zachována rovnováha mezi feudály a nevolníky, když se mezi tím vyvinula úplně nová třída.
Právě tak by bylo nesmyslné předpokládat, že kapitalismus bude trvat věčně.
Bojujme především za své zájmy (tedy za zájmy neprivilegovaných). Pak se uvidí.
Ale zároveň se jejím odvoláním se na (žádoucí?) stav v jiných zemích ukazuje, jak ve skutečnosti naprosto sterilní a myšlenkově povrchní je ona "informační vyváženost": levice vylíčí svůj pohled na věc, pravice kontruje svým vlastním pohledem (či naopak) - a nakonec z toho nevznikne vůbec nic, společnost je nadále roztržena na dva velké bloky, z nichž každý si pěstuje jenom tu svou vlastní ideologii. - Paní Hájková, musím Vás asi bohužel zklamat v té naději, že se jedná jenom a pouze o fenomén spojený s existencí kapitalismu.
Ale nechci předjímat, sám se právě na toto téma (levice a pravice) chystám napsat vlastní text. Takže blíže až tam, pokud mi ten text vyjde.
Jde jenom o to, že asijské myšlení vychází principiálně z toho, co Leibniz nazval "prestabilizovanou harmonií": to jest, podle tohoto pojetí je to, co spojuje náprotivné elementy v jeden jediný harmonický celek, původnější, silnější a dominantnější, nežli onen protiklad.
Zatímco podle evropského myšlení - a jako vyznávající marxistka o tom dozajista víte - je to právě ten konflikt protikladných elementů, který je zdrojem veškerých dějin, a veškerého pokroku.
Jinými slovy, jestliže chceme přece jenom tyto náprotivné elementy přivést do konečného souladu, naprosto nepostačí spoléhat na nějakou taoistickou kosmickou harmonii, nýbrž musíme tento soulad vytvořit sami, svým vlastním dějinným počinem.
Proto si myslím, že už nastalo období zmatků.
A pane Poláčku, myslíte si opravdu, že politika je věčná? Za feudalismu třeba neexistovala (i když v antických dobách zase ano...)
Ad M. Škabraha: "A kam patřím já, když jsou současně levičák i liberál?"
To je zapeklitá situace, do níž se dostala např. část předlistopadových disidentů. Zavrhli komunismus, ale odmítají kapitalismus. Východiskem má být "nepolitická politika". Většinou skončili jako tzv. pravdoláskaři, dokonce jako voliči prezidenta ze šlechtického rodu. Jejich obdiv Václava Havla je nakonec dovedl až akceptaci politiky USA. Trefně to vyjádřil V. Bělohradský v dnešním Právu:
"Lidskoprávní atlantismus vyznačuje nostalgie po osvětlené antipolitické scéně, na níž naše "pravda a láska" vítězí nad "lží a nenávistí". Ve stínu velké morální autority Václava Havla a za podpory většinově pravicových médií si část disidentů vytvořila mýtus "světového politického hřiště", kde světový hegemon pozorně naslouchá disidentské výzvě k podřízení politiky etice, zatímco Václav Klaus je jen bezvýznamným hráčem na českém hřišťátku. Morální kýč a neokonzervativní verze amerického neokonzervatismu - víry ve zjevné poslání USA vládnout světu - se tu navzájem posilují. Doufejme, že se zahraniční politika nové vlády brzy emancipuje od lidskoprávního atlantismu, této lžiideologie, která chce udělat z dočasného amerického unipolarismu po rozpadu SSSR americký unipolarismus na věčné časy. Je to cesta ke světové katastrofě" (dnešní Právo, str. 7). "
Viz také: http://blisty.cz/art/73742.html
Jedna možnost je, že dotyčný sice na jedné straně zastává obě protichůdné pozice (dalo by se říci: dokáže stát o b ě m a nohama na zemi) - ale zároveň se plně neztotožňuje ani s jednou z nich, to jest, vidí principiální omezenost každé z těchto dílčích perspektiv, a snaží se tuto omezenost jejich partikulárnosti pozitivním způsobem překonat.
Druhá alternativa je, že dotyčný se domnívá že překonal zmíněnou dichotomii tím, že formálně uznává platnost některých elementů obou stran. Je to něco na způsob toho známého střídání lib-lab principu podle receptu V. Bělohradského. Sice se tím napřed jakoby opouští omezenost jenom té jedné či té druhé pozice, a dotyčný se může domnívat že jaksi "stojí nad věcí", tím že připouští legitimitu obou postojů, obou názorových směrů; ve skutečnosti se tím ale žádným způsobem ta jejich principiální omezenost, ta bezmyšlenkovitost jejich nekonečného srážení nijakým způsobem nepřekonává; naopak, tímto programatickým hlásáním jejich legitimity se jenom potvrzuje a cementuje.
Takže, tohle jsou v podstatě dvě základní pozice, které je možné zaujmout, když se někdo cítí zároveň "levičákem i liberálem"; přijde jenom na konkrétní osobnost, který z těchto dvou možných postojů zaujme.
Ačkoli je na Západě poměr pravice-levice celkem vzato konstantní a vyvážený, z příslušníků i n t e l i g e n c e zastává velká většina názory levicové. (Těch 70 procent by mohlo odpovídat celkovému poměru v inteligenci, nejen u novinářů.)
Je to celkem logické a přirozené: příslušníci inteligence jsou spíše kritičtí, nedají se tak snadno obalamutit oficiální propagandou. Vidí daleko ostřeji nedostatky, falešné aspekty, negativní stránky a nespravedlnosti stávajícího systému. Proto se přirozeně staví na stranu kritiků tohoto systému - čili na pozice principiálně levicové.
Na straně druhé, inteligence česká (bylo by zajímavé vědět, jak je tomu jinde v bývalé Východní Evropě, ale asi dosti podobně) - tak tato inteligence do značné míry stále ještě bojuje svůj boj proti "totalitě", ještě stále tak úplně mentálně nezrealizovala, že dnes už žijeme v jiném světě, který má zase své vlastní deformace, a své vlastní metody útlaku. V tomto smyslu je možno hovořit o selhání velké části české inteligence (přinejmenším té novinářské): i když jsou ty příčiny její pravicovosti jak řečeno objektivně podmíněné, přesto by to měla být právě inteligence, která jako první začne chápat nezkreslenou realitu nové doby.
Jinak máte ale plnou pravdu v tom, že některé pojmy mohou být matoucí respektive se překrývají.
Jeden pár tvoří protiklad pravice-levice, ale zase jiný pár je vztah konzervatismus-progresivismus. ("Progresivismus" bych v daném kontextu používal spíše nežli termín "liberalismus", který může mít různé významy.)
Tyto dva páry se do značné míry překrývají, ale zase ne úplně. Většinou platí, že levice bývá spíše progresivnější, protože chce měnit, zlepšovat svět; zatímco konzervativci chtějí uchovat - konzervovat - stávající systém.
Jenže na straně druhé je známo, že celý ten dřívější "svět socialismu" byl programaticky levicový - ale jeho představitelé (či spíše: mocipáni) se velice rychle stali konzervativci, kteří sice nadále verbálně hlásali společenský a dějinný pokrok, ale ve skutečnosti se jim jednalo jenom o udržení, konzervování vlastní moci.
Tyto dva typologické páry (levice-pravice, konzervatismus-progresivismus) je tedy nutno od sebe navzájem odlišovat; vždycky přijde na konkrétní okolnosti, co je vlastně co.
Mimochodem, právě existence minulého režimu, jeho vývoj a pád, to je to, co předchozí význam pojmů levice x pravice, zvlášť ve vztahu k pojmům liberalismus x konzervatismus nejvíce narušilo.
Časy se prostě mění a staré pojmy přestávají přesně označovat realitu. Lidé je používají obvykle dál, ale jejich význam je zkresený.
Myslím, že v takovém případě bychom chtě nechtě skončili u pojmu třída a museli bychom ji nově vymezit, tedy opravit poněkud původní Marxovu charakteristiku proletariátu.