Zbytečná evropská levice

Aleš Chmelař

Francouzský prezident François Hollande minulý týden pronesl velmi důležitý projev, který by neměl zapadnout. Definitivně se jím zařadil do řady politiků takzvané Třetí cesty, jako byl Tony Blair, Gerhard Schröder či Wim Kok.

Kvůli jedné milostné aféře propásly miliony lidí zásadní projev Françoise Hollanda. Francouzský prezident v něm minulé úterý oznámil, že zvýší plánované daňové výhody podnikům a provede škrty zhruba ve výši českého státního rozpočtu. Řekl rovněž, že je nutno nechat podniky více dýchat a více produkovat.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Chtěl být zodpovědný hospodář. Chtěl jistě udělat něco prospěšného. Chtěl pomoci údajně skomírající francouzské ekonomice. To se mu však podobnými opatřeními nepodaří. A nedělá tím jen ekonomickou chybu.

Přistoupením na pravicové reformy dává všem obyvatelům Francie a Evropy jasný vzkaz: evropská sociální demokracie se po stránce hospodářské politiky už podruhé za dvacet let vyprazdňuje. Nedokáže nebo spíše nechce nabídnout vlastní řešení.

Vážně hrozí, že jestliže přijde ještě pár podobně významných pravicových coming outů, voliči pojmou dojem, že evropský levý střed nemá co voličům nabídnout. Uchýlí se tak k jiným, často nebezpečnějším alternativám.

Kolektivní halucinace

Většina anglosaských finančních novinářů a ekonomů je už třicet let přesvědčena, že Francie se posledních dvacet let nachází měsíc před totálním kolapsem. Nedokážou Francii odpustit, že stále ještě velice slušně funguje, přestože už třicet let vzdoruje mnohým reformám, o kterých jejich politici tvrdili, že bez nich všechno fungovat přestane.

Tahle kognitivní disonance — či spíš kolektivní halucinace —, že Francii se daří špatně, i když se jí vlastně daří docela dobře, stojí jistě za zvláštní pojednání. Je však důležitější, že se Hollande těmto fiktivním názorům plně oddal.

Přesně třicet let před ním se prakticky ve stejný moment svého mandátu rozhodl pro pravicovější politiku i jeho předchůdce François Mitterrand. Ten tak však učinil v docela jiném druhu krize. Na začátku 80. let na něj tlačila dvojciferná inflace a měnová politika Bundesbanky.

Jednalo se o krizi s úplně jinými charakteristikami. Opatření navíc přišla po dvou letech znárodňování a expanze sociálního státu. Něco podobného François Hollande docela přeskočil a deflační — nikoli inflační — tlaky se rovněž rozhodnul ignorovat.

François Hollande

Ještě pikantnější je, že Hollande se tak rozhodnul v době, kdy i klasicky smýšlející ekonomové z MMF či OECD postupně uznávají, že to státy se škrty přehnaly a že na vině slabého růstu je právě jemi způsobená slabá poptávka. Nikoli nabídka, za kterou se rozhodnul bojovat Hollande.

Keynes střelený ze zálohy

Hollande před novináři nejenom bez uzardění oznámil, že je třeba jednat na straně nabídky, tedy zvýhodněním podniků. Dokonce nechal projít přes rty větu „nabídka si vytvoří svou vlastní poptávku“.

Touto citací dávno vyvráceného Sayova zákona bez ostychu zpochybnil, na čem stojí drtivá většina levicových hospodářských principů. Tedy že produkce sama o sobě nesmí diktovat a v podstatě nedokáže ex nihilo vytvořit poptávku. Jinak vytváříme hospodářský systém poplatný podnikům, ve kterém jsou domácnosti a zaměstnanci jen jakési přívěšky a bezmocná kolečka v soustrojí.

Zvláště v krizi a při nezaměstnanosti pod potenciálem ekonomiky je naopak základním problémem poptávka. Vymažte tento empiricky dobře ověřený poznatek a můžete vymazat prakticky celého Keynese a jeho četné varianty, které se bez výjimky na tomto shodnou. Zásadním problémem je, že vymažeme-li keynesiánské principy, sociální demokracie nemá po ruce zhola nic.

Na prospěšnosti Hollandových kroků se shodnou pouze zájmové skupiny. Ty mají jasno. Místopředseda francouzského svazu podniků Medef — líheň francouzského korporátní zájmu — byl z Hollandova projevu nadšený a označil jej za „zastřelení Keynese ze zálohy“.

„Není alternativy k Třetí cestě“

Hollande se tím definitivně zařadil do řady politiků takzvané Třetí cesty, jako byl Tony Blair, Gerhard Schröder či Wim Kok. Ti buď úmyslně nebo v iluzi, že existují univerzální ekonomická řešení, opustili prastaré kolektivní ekonomicko-politické principy založené na agregátní poptávce, keynesianismu a na jednotě zaměstnanců.

Místo toho přistoupili na ekonomické recepty flexibility (tj. pracovní nejistoty, drobení kolektivního vyjednávání a odborů obecně), efektivity (privatizaci sociálních služeb) a minimální role státu (snižování přímých daní a výdajů na sociální politiku).

Argumentujíce thatcherovsky, že „není alternativy“, učinili tak systémy svých států regresivnějšími. Ač v obhajobách svých politik tvrdili opak, zvýšili nerovnost a relativní chudobu, snížili ochranu zaměstnanců, deregulovali finanční trhy, snížili korporátní daně a poskytly arogantní právní i finanční výhody investorům, čímž přispěli k daňovému a investičnímu závodu ke dnu.

A jsou to právě Blair a Schröder a jejich přebírání ekonomických myšlenek pravice, kteří se stali symbolem ideologické vyprázdněnosti ekonomických myšlenek levice. Evropský levý střed za Blaira a Schrödera ztratil cokoli, co by mohl na rozdíl od pravice nabídnout. Sociální demokracie se v ekonomické politice stala prakticky zbytečnou politickou sílou. A z toho pramení i její úpadek v Evropě posledních deseti let a problémy s oslovováním voličstva.

Zbytečná levice

Hollande ukázal, že chce dělat pravicovou hospodářskou politiku. Proč by však levicoví voliči měli volit levici, když dělá pravicové reformy? A proč by pravicoví voliči měli volit levici jen kvůli pravicovým reformám, které beztak dělá i pravice?

Místo hledání nových řešení či návratu k agregátní poptávce se Hollande a další evropské sociálně-demokratické strany dnes dopouští stejných chyb jako Blair či Schröder. Podobné pravicové reformy prováděné levicovými stranami vedou k frustraci občanů. Ti v nich nevidí žádnou alternativu a v potřebě hledat řešení se uchylují k netradičním a extrémistickým stranám.

Evropská sociální demokracie by měla být odvážnější a hledat opravdová alternativní řešení. Inspirovat se u svých levicovějších odnoží není v tomto kontextu radikalizace, ale návrat ke kořenům. Přispěje k ujasnění si toho, kdo dělá jakou hospodářskou politiku.

Jinými slovy, evropská sociální demokracie musí obnovit solidární a kolektivní hodnoty minulosti, více zpochybnit liberální dogmata vytvořená v posledních čtyřiceti letech, přestat se podílet na postupné privatizaci všeho a oprášit Keynese.

Jinak jí hrozí, že se během několika let stane zcela zbytečnou politickou silou, jež dělá reformy, které pravice svede levněji a důvěryhodněji. François Hollande svým projevem ke zbytečnosti své strany a potažmo celé evropské sociální demokracie udělal obrovský krok. Doufejme, že jeho kolegové a nástupci v těchto krocích nebudou pokračovat.

    Diskuse
    PL
    January 23, 2014 v 10.22
    Prosím Vás,
    co je na Pirátských stranách tolik nebezpečnějšího?
    Děkuji za odpověď, je-li jaká.
    MP
    January 23, 2014 v 11.4
    Problém je, že obrat k nové, levicové hospodářské politice
    není možné provést pouze v jediné evropské zemi, byť by to byla Francie.
    Základní selhání vidím spíš v německé SPD, která tím, že přistoupila na politiku Merkelové, fakticky jakýkoli levicový obrat blokuje...
    JP
    January 23, 2014 v 23.5
    Sociální demokracie bez programu
    Pozitivním rysem textu je to, že přesně vystihuje a tématizuje současnou programovou dezorientaci evropské levice. Je tomu skutečně tak, levice neví v podstatě kudy kam, v zásadě to jediné co levici dává ještě nějaký impuls je existence pravice - čím je pravice tvrdší, tím spíše se levice může profilovat jako obránce sociálních práv méně majetných či jinak podprivilegovaných vrstev společnosti. Ovšem, tento její "program" je čistě defenzivní; levice nemá opravdu naprosto žádnou vizi, kterou by ještě mohla strhnout společnost k nějakému substanciálnímu posunu vpřed.

    Já jsem nedávno v rámci jedné diskuse konstatoval, že celé neštěstí levice spočívá v jejím - relativním - úspěchu. Ve srovnání s dřívějším, "divokým" kapitalismem se levici (tedy především sociální demokracii) podařilo vydobýt na kapitalismu tolik sociálních práv ve prospěch pracujících, že dál už jít není možné, aby to nenahlodalo samou podstatu kapitalistické ekonomiky - a tím tuto ekonomiku nestrangulovalo, nezaškrtilo její výkon.
    Levice tedy dosáhla svých hranic - a zákonitě nemá, kam ještě dále jít. Vyhlásit zásadní změnu systému (revoluci), k tomu se neodváží, a další dílčí reformy jak řečeno už v podstatě nejsou možné.

    Autor se ovšem zcela zásadně mýlí, když se domnívá, že krok jmenovitě francouzského prezidenta směrem k pravicové hospodářské politice je nikoli krokem holé nutnosti, nýbrž pouze aktem jakési Hollandovy svévole, jeho rezignací před mocí (respektive ideologií) kapitálu.
    Autor článku nakonec odporuje sám sobě: na jedné straně tvrdí, že francouzská ekonomika je prý ve velice dobré kondici; ale na straně druhé sám píše o stavu krize a vysoké nezaměstnanosti.

    Holá fakta jsou taková: Hollande něco podniknout musel. Hodnoty jeho popularity padaly čím dál tím více ke dnu - a to především vůči jeho naprosté neschopnosti právě nějakým způsobem rozhýbat ekonomiku, a v prvé řadě snížit nezaměstnanost.
    A právě z hlediska nezaměstnanosti je i jeho "antikeynesovský" krok - finanční úlevy firmám, tedy potenciálním zaměstnavatelům - zcela logický. Teprve když zaměstnavatelé budou mít k dispozici více finančních prostředků, je naděje že zaměstnají více pracovníků. Kteří pak svým zvýšeným příjmem zase rozhýbou poptávku.

    Kdyby to Hollande udělal naopak (jak doporučuje autor), totiž nasměroval finanční prostředky ve prospěch sociálně méně majetných vrstev - co by se stalo? Za tyto finanční prostředky by si nakoupili - zjednodušeně řečeno - buďto vysoce kvalitní produkty německé, anebo laciné produkty čínské; ale francouzské ekonomice by to vůbec nepomohlo, a tedy by to ani nijakým způsobem nesnížilo francouzskou nezaměstnanost.

    Ještě něco k tomu Schröderovi: samozřejmě že jeho "Agenda 2010" byla "pravicová" (a také si to kvůli ní se svými sociálnědemokratickými soudruhy pořádně rozházel) - jenže, její nesporné p o z i t i v n í důsledky pro německou ekonomiky jsou cítit doposud, a německý "hospodářský zázrak" za poslední finanční a ekonomické krize, kdy Německo touto krizí prošlo nesrovnatelně lépe nežli téměř všechny ostatní státy vyspělých ekonomik, jde do značné míry také na její konto.

    Zkrátka, ještě jednou: to že současná evropská levice je bez nosného programu, a že v praxi jí nakonec nezbývá nic jiného nežli "opisovat" od pravice, to není nijakou náhodou. Umírněná, sociálnědemokratická levice se dostala na konec své cesty, kde už zcela principiálně nemá co podstatného nabídnout.
    Jestli se tedy levice chce ještě vůbec nějakým způsobem revitalizovat, musí si pro sebe najít zcela novou orientaci.
    MP
    January 24, 2014 v 10.56
    P. Poláčku,
    v minulé diskusi jsme si hodně rozuměli, ale tady se od sebe začínáme vzdalovat.
    Pozor, nakazil jste se neoliberálními bludy:)

    Německá politika je neblahá i pro Německo samotné (faktická stagnace nebo pokles reálných příjmů za posledních 10 let, největší sektor špatně placené, neplnohodnostné práce v Evropě, prudce narůstající sociální rozdíly - a pokud jde o HDP, tak těch zhruba 1% průměrného ročního růstu je směšných ve srovnání s někdejší skutečnou prosperitou 50. - 80. let).

    Německo je na tom "dobře" jen a jen relativně - ve srovnání s ostatními zeměmi EU, i tou Francií.

    Obrat k nové hospoářské politice je potřeba jako sůl, kdysi jsem o tom psal a obesílal některé levicové ekonomy a politiky, leč odezva nijaká... (viz http://www.blisty.cz/art/59795.html)

    Jsou před námi eurovolby, je otázka, s čím levice (jak ta umírněná, tak ona radikální) přijde. Evropa totiž bude buď sociální, nebo nebude vůbec...
    A neoliberální model kapitalismu už nedokáže ani to nejzákladnější: lidi uživit...
    January 24, 2014 v 15.33
    Pleva x Poláček
    Pane Plevo, já si myslím, že vy spíš špatně chápete, co pan Poláček říká. Že by jste s ním souhlasil, kdyby jste ho pochopil.
    On PODLE MĚ netvrdí, že there is no alternative v neoliberálním Tatcherovském poddání. On se snaží naznačit, že there is no alternative, if we want to stay inside kapialism.
    On netvrdí, že to je pro Německo výhodné v absolutní hodnotě, ale právě tak jako jste dodal vy, je to pro ně výhodné realtivně. A to je to jediné, co je možné dělat inside frame of global capitalism. Závod ke dnu a němci ho v evropě zatím vedou - dík Schroderovi. Blair se přidal a Hollande taky
    Já to chápu tak, že než se ekonomika definitivně globalizovala = nástup neoliberalismu v 70tých, tak se sociálně demokratická cesta dostala na konec své cesty - pak už nebylo jiné cesty v rámci kapitalismu, než pozvat ke stolu neoliberalismus. Jinak musela přijít "revoluce" - revoluční změna ekonomiky - kvalitativní.
    Zpět tam už se nevrátíme, protože potom přišlo to definitivní otevření bran dvou nesouměřitelných světů. Dnes jsme v jiném rámci. Chci li zůstat v kapitalismu, musím ho respektovat a on velí ZÁVOD KE DNU.
    Alternativi jsou jen jeho překonání novým projektem a nebo nějaký únik za cla a dráty.
    Myslím to tak, že pokud budete chtět jít politikou zpět k sociálnímu státu v rámci kapitalismu, zpět ke zlatým šedesátým, soudím, že velice brzo budete musest předstoupit před svůj demos a budete se ho muset zeptat, jestli je připraven zavřít hranice, oželet banány, nafasovat motyčky a vlítnout na pole - bude demokracie, bude sociálně tržní prostředí, bude možná i ekologie, ale bude to jen v rámci možností ČR - a ty jsou za dráty pramalé. Pokud nebude zbytí, nakonec se tomuto podvolím.
    Druhá možnost je ale hledat překonání vpřed.
    O tom potom

    Hledal bych někde, kde se spolu setkávají Poláček s Tejklem
    Článěk je dobrý, dík autorovi.
    Soc dem si prostě tak hluboko zaryla zákaz "revoluce", že prostě vždy když narazí na její práh, tak se otočí zpět.
    Sám jsem si tak bádal, kde udělala chybu soc.dem a kde komunisti - myšleno historicky, globáolně ne jen ČR rybníček a hlavně myšleno naivně idealisticky se zavřenýma oběma očima nad osobními pohnutkami a úskoky různých aktérů.

    Soc. dem řekla, že revoluce nikdy - v době kdy to nebylo potřeba. kdy reformismus byl jednoznačně positivní, kdy kapitalismus se nevyčerpal, nebo spíš kdy jsa regulován byl ještě schopen positivního výsledku pro dolní třídy. -jenže toto oprávněné NE revoluci (viz níže) si vryla jako 1. fundamentální bod programu a v momentě kdy "revoluce" (kvalitativní) změna je už jediná možná věc jak nezahájit regres, tak soc. dem. nemá co nabídnout

    Proti tomu komunisti typu Zápotockého veleli k jednoznačné revoluci teď hned a tady a včera bylo pozdě a honem přebírat moc, vyvlastňovat a budovat. A --- Orwell a Farma zvířat

    Vyvstanulo mi na mysli rozpojení slova revoluce na dvě diametrálně odlišné revoluce:
    - útok (protože víme jednoznačně kam máme jít) - Lenin - Farma zvířat
    - obrana - protože víme jednoznačně, že tudy dál už to fakt nejde, na jatka nejdeme a zpět jít taky nejde

    Komunisti udělali útok
    socani hodili flintu do žita NAVŽDY

    C je správně
    January 24, 2014 v 20.47
    jak dosáhnout synergie ?
    zatímco se levice kádruje, fašisti rostou....tohle fakt chcete ?
    JP
    January 25, 2014 v 0.53
    Pan Ševčík mi rozumí
    Ano, pane Plevo, mně šlo o to ukázat, že sociálnědemokratická cesta dílčích reforem kapitalismu je u konce. Prostě, dosáhla hranice možného. A když se tato levice dostane k moci a chce provozovat svou tradiční politiku respektive své tradiční postupy (znárodňování, fiskální zatížení kapitálu atd.), tak jediným výsledkem je to, že se tím přiškrtí veškerá reálná (ovšemže kapitalistická) ekonomika.

    Z tohoto hlediska jsou pak "pravicoví levičáci" typu Schrödera, Blaira atd. nakonec ekonomicky úspěšnější - protože dávají kapitalistické ekonomice to, co její jest.

    Problém špatně placených pracovních míst v Německu: samozřejmě že existuje, a je to - pro ty kterých se to týká - samozřejmě palčivý problém, když pracují na plný úvazek a nemohou z toho zaplatit ani své základní životní potřeby, takže jsou nakonec stejně (dodatečně) alimentováni státem. Ale na straně druhé, v Německu je nezaměstnanost daleko nižší nežli právě ve Francii; a dá se soudit, že i špatně placené pracovní místo je pořád ještě lepší než vůbec žádné.

    - Ostatně, ten problém se v Německu řeší, zrovna teď se tam zavádí minimální mzda 8,50 euro na hodinu.

    Ale ještě jednou, ta základní myšlenka: tradiční praktiky umírněné revoluce se vyčerpaly, kapitalismus už není možno "škrtit" sociálními výdaji nad určitou mez, jinak to nakonec jde na úkor právě těch pracovních míst, čili vlastní klientely sociální demokracie.

    Jestli tedy levice chce opět získat dějinnou iniciativu, musí prostě jednou provždy do archivu uložit svou cestu dílčích reforem kapitalismu, a hledat cesty zcela nové. Takové, které povedou k zásadním změnám celého systému.
    VK
    January 25, 2014 v 1.24
    Já vám tedy nevím, škrtací politiky tu ekonomiku - škrtí úplně stejně. Úspěch Německa (a dejme tomu Pobaltí) spočívá v tom, že v tomto závodu ke dnu momentálně vítězí a je na tom o to líp, oč ostatní hůř, hra s nulovým součtem. Jsme v situaci, kdy zatížení kapitálu sociálním státem ekonomiku dusí, opačný postup - ji dusí rovněž tak, propadem poptávky.

    Malý myšlenkový experiment. Co se stane s celkovým počtem pracovních míst v Německu + Francii, když by se náhodou Francii povedlo se proškrtat na úroveň Německa?

    A malý výlet do nedávné historie. Keynesovské politiky zhavarovaly na stagflaci, souběžném zrychlení inflace a nárůstu nezaměstnanosti. Co se ovšem stalo za Thatcherové s nezaměstnaností. Inflace byla zkrocena, nezaměstnanost - vystřelila ještě výš.
    Totiž, co se toho Německa týká, jeho současné hospodářské úspěchy nejsou ani zdaleka výsledkem jenom nějakých škrtů.

    Za prvé: německá ekonomika žije především z exportu. Kvalita německých výrobků je vynikající, na této bázi je možno dobývat světové trhy.

    A za druhé, nelze pominout ani specifický německý výuční "duální model", díky kterému jsou držitelé výučního listu daleko více spjati s praxí, a proto si daleko snadněji shánějí zaměstnání. (Právě v současné době se o tento německý model velmi živě zajímá především Španělsko, se svou extrémně vysokou nezaměstnaností mládeže.

    Otázka zní: kdyby všechny srovnatelné země (např. Francie) svou ekonomiku zreformovaly po německém vzoru (tedy především vyráběly ve stejné kvalitě) - byla by důsledkem stejně robustní ekonomika, anebo je tomu tak, že Němci exportují (a žijí) na úkor všech těch ostatních?
    + Další komentáře