Dnes je tomu přesně čtyřicet let, co se prezidentem stal François Mitterrand. Byl to první levicový prezident francouzské páté republiky a živý důkaz toho, že De Gaullem navržený politický systém snese i střídání u moci.

Mitterrand byl matadorem francouzské politické scény již od 50. let. Do širokého povědomí se ale zapsal až svou kandidaturou proti generálovi De Gaullovi v prvních přímých prezidentských volbách v roce 1965. Tehdy sice prohrál, ale překvapení se konalo: generál oproti očekáváním nevyhrál již v prvním kole a musel do kola druhého.

Jak gaullistická moc upadala a levicové a liberální myšlenky se šířily společností, i Mitterrandovy se naskýtaly četné příležitosti k politickému boji za levici. Rozhodující moment nastal v roce 1974, kdy Mitterrand stanul v prezidentském klání proti kandidátovi rozhádané pravice, Valérymu Giscardovi d´Estaing.

Přestože byl Mitterrand jasným favoritem, Giscard zahrál na notu modernity a neotřelosti a Mitterranda, který najednou působil jako „muž minulosti“, vyoutoval. V té době bylo Mitterrandovi již téměř šedesát let a vypadalo to na politický důchod. „Sfinga“ — tak se Mitterrandovi přezdívalo — ale ještě neřekla poslední slovo.

Na jaře 1981 se „klidná síla“ dala pohybu. Výstižný slogan k Mitterrandovi skvěle seděl. Nedával najevo emoce a měl za sebou sílu celé své zkušenosti a celé levice. 10. května 1981 Giscardovi vrátil jeho sedm let staré předvolební útoky a vyhrál na celé čáře.

Mitterrand se úřadu ujal jako velitel levicového tábora, do kterého patřili i komunisté, což byl v době studené války krajně riskantní podnik. Mitterrand splnil předvolební slib levice a zrušil trest smrti. Záhy ale zjistil, že pro levicové experimenty s ekonomikou není místo, zejména kvůli zapojení do společného trhu Evropského společenství.

Rovněž agresivní politika Sovětského svazu vůči Západu ukazovala na to, že stará levice spolu s komunisty bude muset ustoupit pragmatičtější politice a loajalitě vůči západním spojencům. Největším zahraničním spojencem Mitterranda se stal nově zvolený kancléře SRN, Helmut Kohl. Jejich tandem udával tón evropské politice po celé desetiletí a vyvrcholil založením Evropské unie v roce 1993 s vidinou politické unie a společné měny.

Do českého povědomí se Mitterrand zapsal snídaní s československými disidenty na francouzské ambasádě v Praze v prosinci 1988. Snídaně se tehdy záměrně natáhla a Gustav Husák si musel na prezidenta Francie pěkně počkat.

To už byl ale Mitterrand zvolen podruhé. Navzdory svému vysokému věku a trápení s rakovinou se rozhodl kandidovat podruhé a uspěl. Republika našla na dalších sedm let svého pána. Druhý mandát byl ale i dobou skandálů (s odposlechy, s podivnými spolupracovníky), takže pravice opět nabírala dech.

Téměř osmdesátiletý Mitterrand opustil Elysejský palác v roce 1995 a předal žezlo svému politickému sokovi poslední doby, Jacquesovi Chirakovi. Rok na to zamřel.

Po Mitterrandovi zůstalo v Paříži více staveb než po leckterých králích v minulosti. Inicioval slavnou pyramidu v Louvru, moderní knihovnu na nábřeží Seiny či novou operu na náměstí Bastilly k 200. výročí francouzské revoluce.

Mitterrand byl nesmlouvavý politik, svým způsobem machiavelista, ale také politik vizionář, který uměl prosadit svou, přesvědčit ostatní a stát se pánem země, přičemž skvěle uplatňoval své přirozené charisma.

Díky Mitterrandovi se evropská integrace posunula zase o kus dál. Díky němu Francie neztratila punc velmoci v kritické době konce studené války. Díky němu se instituce páté republiky stabilizovaly a byly připraveny pro reformy v pozdější době.