Příští měsíce se v Evropské unii ponesou ve znamení změn. Německé volby, Junckerův projev a Macronova výzva k integraci — každá z těchto událostí má svoji samostatnou logiku a dynamiku, navzájem se nebudou vždy sčítat, ale všechny poženou Evropu jedním směrem: k další integraci.

Juncker i Macron říkali každý svým způsobem to samé: Evropská unie přešlapuje, je na čase nakopnout ji k nové dynamice a k novým projektům, a to hodně rychle. Kdo slyšel prezidenta Francie, největší evropské země, hodinu a půl plamenně hlásat, jak chce reformovat EU, je mu jasné, že příští čtyři roky budou plné změn a překvapení. A že česká strana, vláda, ministerstvo zahraničí, strany by měly začít strategicky přemýšlet.

Macron si zvolil jednu z nejstarších evropských univerzit, aby podtrhl svůj základní message: integrace je projekt, který je nesen od středověku ideou vzájemnosti evropského kontinentu, že ve vzájemnosti a solidaritě je jeho naděje. Že naopak každé národovecké uzavírání se do sebe a stavění plotů vede ke katastrofě. Že to podstatné, o čem je třeba mluvit, je základní idea, smysl toho všeho, že teprve od něj se odvíjejí technické aspekty jako smlouvy, výbory, komise, jež se mohou měnit. Ty jsou jen nástrojem.

Integrace: vzít vítr z plachet populistům

Macron chce zřejmě vstoupit do dějin jako napoleonský iniciátor dalšího vývoje v Evropě, nahrává mu, že Londýn odchází. Nikoho v projevu nevyčleňoval, další integrace je otevřená všem „od Polska po Bulharsko“ a Balkán včetně Británie v různých konstelacích (Českou republiku ani jednou nezmínil, havlovské časy už jsou zkrátka ty tam).

Pokud ale některé státy chtějí jít dál, ti, kdo si to nepřejí, jim nemůžou bránit. Čili my startujeme a kdo chce, ať se přidá. Jenom taková politika může být podle něj lékem na dnešní marasmus daný dočasnou nehybností, „zamrzlostí“ EU, které podle něj zneužívají populisté. Je třeba vzít jim vítr z plachet, vzít vývoj do svých rukou, tak jako to dělali velcí stratégové vždy, a nenechat se vláčet odstředivými tendencemi. Státy toužící po další integraci musí udat tón.

Přišel s radikálními novinkami ohledně všech aspektů EU: společné obrany (evropská obranná doktrína, Evropská zpravodajská akademie), boje proti terorismu (Evropský soud proti terorismu), změny migrační politiky, posílení evropských hranic, propojování ekonomik, sjednocení daně z firem, zavedení daně z finančních transakcí, podstatného zvýšení daní za vypouštění CO2, podpory digitální revoluce, reformy společné zemědělské politiky. Jako jeden z mnoha příkladů navrhl, aby Evropská komise zeštíhlela z dnešních skoro třiceti komisařů na patnáct, přičemž příkladem by měly jít velké zakládající země v čele s Francií. Nebo že zve do francouzské armády příslušníky jiných států EU.

Především ale navrhuje posílit Euroskupinu jako jádro další integrace. A „zharmonizovat“ do roku 2024 trhy Francie a Německa.

Francouzsko-německý motor

Co na to Angela Merkelová? Od ní bude odviset, zda, nakolik a jak rychle se bude EU dál propojovat. Její rolí nikdy nebyly radikální změny v EU, ale bez jejího ano se žádné neprosadí.

Jen pro připomenutí: evropská integrace začala francouzsko-německým smířením, které po válce prosadilo pár vizionářských hlav proti všeobecné atmosféře nenávisti mezi obyvatelstvem. Tyhle dva státy byly také jádrem všech pohybů, které potom v integraci následovaly. A jakožto dvě nejsilnější ekonomiky kontinentu si tohle vůdcovství podržely. Francie přicházela s politickými nápady a vizemi, ať už to byl na začátku Monet, nebo potom Mitterrand. A Berlín je zaštiťoval zezadu a ekonomicky. Francouzsko-německý motor EU.

Pokud tihle dva budou chtít tlačit integraci dál a budou v tom směru prosazovat konkrétní kroky, bude se EU integrovat, ať se to všem cudně nazývaným „euroskeptikům“ české předvolební kampaně líbí, či ne.