Evropa se bude dál integrovat a východ EU nemá zůstat stranou

Výrazný postup v integraci a žádná dvourychlostní Evropa, zahrnutí nových států EU do všech integračních uskupení včetně eura. Tak vypadalo hlavní poselství předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera ve zprávě o stavu EU.

„Dejte mi telefonní číslo, kam mám volat, když potřebuju něco dohodnout v Bruselu,“ prohlásil kdysi údajně Henry Kissinger. Čímž chtěl říci, že evropská integrace je propletencem institucí a předsedů, v jejichž kompetencích je těžké se vyznat. V tom je samozřejmě specifičnost Evropské unie, jaká nemá ve světě obdoby: že je zároveň unií zemí i unií obyvatel, integrovaným prostorem, zároveň ale rozčleněným mezi svébytné státy, které si střeží svoji autonomii.

Má tedy zároveň předsedu Evropské rady (čili vlád států) Tuska a předsedu Evropské komise Junckera (čili exekutivy). Při všech velkých mezinárodních jednáních sedí za Unii za jednou stranou stolu oba.

Aby to zjednodušil, Juncker minulý týden ve svém výročním projevu o stavu EU navrhl obě funkce sloučit s tím, že „bude-li evropská loď mít jednoho kapitána, bude čitelnější a srozumitelnější“. Nahlas tak řekl, co si myslí spousta lidí, totiž že instituce EU je třeba zjednodušit a učinit efektivnější. Proto, aby jim rozuměli její obyvatelé i zbytek světa. Učinit efektivnější ale znamená dát jim víc pravomocí, tedy větší integraci.

Juncker navrhl spoustu dalších zjednodušení a způsobů, jak posílit účinnost EU, nejen spojit dva předsedy. Jejich společným jmenovatelem je jedno: podstatné prohloubení dosavadní integrace. To byl hlavní message jeho projevu a my jako Česká republika musíme vědět, jak se k němu postavit. Implicitně navrhl neuhnout z cesty, na kterou se vydalo po válce šest zakládajících zemí EHS a kterou se různým způsobem snaží zpochybnit později připojené státy včetně větší části Britů.

Nemohl jinak, je to jeho povinnost. Stojí v čele Evropské komise, která má za úkol pracovat na evropské integraci. Politicky ale jeho projev znamenal víc než povinnost vysokého představitele bránit instituci, v jejímž čele stojí. Je jasné, že pro své teze dostal zelenou od velkých států, Německa a Francie, Itálie a Španělska. Nikdo z nich jeho návrhy po projevu nezpochybnil, jeho projev evidentně souzněl s evropským mainstreamem. Kdyby neměl oporu hlavních hráčů, koncipoval by svoje vystoupení jinak.

A1Juncker navrhl mnoho zjednodušení a způsobů, jak posílit účinnost Evropské unie. Jejich společným jmenovatelem je podstatné prohloubení integrace. Foto archiv DR

S kritikou se ozval maďarský ministr zahraničí s tvrzením, že integrace povede do slepé uličky, holandský premiér kritizující příliš romantické „vize“ Junckera a dánský premiér odmítající spojení dvou předsednických funkcí. Naopak francouzský Le Monde napsal, že Juncker byl ohledně reforem opatrnější než Macron. Jak se dalo čekat, do Junckera se pustily hlavní britské probrexitovské listy s tím, že prý chce vytvořit „Spojené státy evropské“ a jak moudré bylo z tohoto projektu odejít. Stejným hlasem mluvil v Telegraphu Nigel Farage.

ČR by měla rychle naskočit do integrace
Pro nás Čechy je podstatné, že Juncker evidentně mluvil za hlavní hráče mainstreamu. Znamená to zapřemýšlet a rychle politicky jednat. Úkol pro tuto i příští vládu, úkol pro ministerstvo zahraničí a pro politické strany v parlamentu i v předvolební kampani. Ukazovat obyvatelstvu, v čem je pro ně EU přínosná, měnit ten nešťastný stav, kdy vlivem desetiletí virulentní agitace Václava Klause a jeho eurofobního okolí vykazuje ČR skoro nejnižší podporu pro členství v EU. Paradox u státu, která má z EU jen výhody. Pracovat na přistoupení k euru, a ne donekonečna bezdůvodně přešlapovat. Daleko menší Estonsko s eurem prosperuje, stejně tak nevelké Slovensko, společná měna jejich ekonomikám v nejmenším neuškodila. To všechno je důležité zvlášť v téhle předvolební době, kdy se rozhoduje, zda se u moci udrží proevropské síly, nebo nabyde vrchu nechuť k evropské integraci, jak je už slyšet a vidět na všelijakých národovecky obranářských, nebo naopak útočných billboardech.

Kulturně, civilizačně, písmem i nábožensky patříme k západní Evropě, tedy dnes k EU. Obyvatelstvo ČR si tuto přináležitost navíc rozhodlo většinou hlasů v referendu. K EU patříme ekonomicky, jdou tam dvě třetiny našeho vývozu, jde k nám odtud většina investic. Ročně dostáváme miliardy na dotacích. Patříme tam i politicky, obranou. Léta největší české prosperity, ať už za Karla IV. nebo za Masaryka, se pro nás shodovala se zapojením do západoevropských struktur. Chceme-li pokračovat v prosperitě a klidném životě, musíme následovat hlavní evropský proud. Ten způsobil, že Evropa je dnes pro většinu obyvatel nejlepším místem k životu na planetě. Kdekdo by tu chtěl žít.

Kdo u nás říká opak, kdo do našeho zapojení do evropského proudu kope a vykládá, že Brusel je nová RVHP, že bychom měli z EU vystoupit a ať si Brusel nechá svoje dotace, nerozumí smyslu českých dějin a hazarduje s nimi. Hazarduje s klidným životem v českém státu. Naše členství v EU není primárně otázkou obchodní nebo investiční výhodnosti, ale otázkou civilizační záruky.

V deseti milionech obyvatel si samostatný světadíl ani samostatný ekonomický model nevytvoříme. I Norsko je se svými miliardami utrženými za plyn a ropu napojeno na EU, přejalo kompletně evropský systém legislativy, platí novým státům dotace stejně jako členové EU. My nemůžeme stále stát stranou a přitom si při každém pokusu několika států o hlubší integraci vynucovat, že se bez nás nesmějí scházet a že chceme sedět u jejich jednání.

Od české vlády by bylo ještě více žádoucí než jen následovat hlavní proud, kdyby do něj vnesla i něco originálního. Zatím jsme za třináct let členství kromě odvážných návrhů Václava Havla kdysi ve Štrasburku (krátká jednoduchá evropská ústava) nepřišli s jediným originálním nápadem. Buď naše zahraniční politika některá rozhodnutí Bruselu zezadu kritizovala, aniž by si ale zajistila spojence, takže její kritiky vyšuměly do prázdna, nebo se mlčky přidala k návrhům velkých. Možná bychom ale mohli přinést i něco svého.

Když se objeví nějaký problém, Řecko, bankovní krize, migrační krize, Evropou se nese z hospod, tržišť, úřadů i médií jeden hlas: že EU nic nedělá, že by měla zakročit a „něco s tím rychle udělat“. Tím obyčejný člověk vlastně říká, že předpokládá, že EU má mít dost kompetencí na to, aby konala. Už ale neví, že ona je často nemá, protože jí je odmítly dát vlády a parlamenty jeho národních států. Ty, které se do ní jinak s takovou chutí navážejí za pomalost a těžkopádnost, když se to hodí. A že pokud už to udělají, dělají to po kapkách, většinou po nějaké krizi, spíš proti své vůli.

Evropa má ideální kontext pro hlubší integraci
Jean-Claude Juncker řekl nahlas, že EU se má dál podstatně integrovat. V jakém kontextu to říká? V kontextu, který může přát odvážnějším, radikálním krokům.

Státy EU zažívají už pět let prosperitu a hospodářský růst, vyšší než USA (dvě procenta v EU a 2,2 procenta v eurozóně), klesla v nich podstatně nezaměstnanost i schodek veřejných financí. EU do velké míry zvládla utečeneckou krizi (po dohodě s Tureckem se počet ilegálních přistěhovalců snížil o 97 procent).

Hlavním problémem EU je dnes vedle migrace odchod Británie a Polsko částečně s Maďarskem, státy, které se stále víc odchylují od evropského principu vlády ústavy a na opakovaná upozornění jak EK, tak hlavních států Evropy nereagují (zvlášť Varšava). Novým problémem jsou kyberútoky, dle Junckera „nebezpečnější pro demokracii a ekonomiky než tanky“ (80 procent evropských firem prý bylo letos alespoň jednou napadeno). Nikde není ale řečeno, že EU tyto problémy nezvládne, zvládla už jiné.

Británie dlouho otálela, než se přidala k Evropskému společenství, a i potom v něm byla pouze napůl, jednou nohou uvnitř, jednou venku. Po celou dobu svého členství brzdila, jak mohla, všechny integrační tendence, z každého nového integračního programu chtěla mít výjimku. Jelikož to byla Británie, centrum finančnictví a země, která tisíc let spoluvytvářela charakter Evropy, vždy se jí ustoupilo. „I want my money back,“ hřímala Margaret Thatcherová. Evropská obrana? Nikdy. Evropský daňový, sociální systém? Nikdy. Odchod Británie přinese Evropě i Británii spoustu nedobrých změn, které dnes ještě nevidíme. Ale velké země kontinentu si zároveň oddechly, a když hlavní kverulant vystoupil z vlaku, integrace se teď asi rozběhne novým tempem. Zvlášť s Macronem v Paříži a s Merkelovou v Bonnu, pokud vyhraje. Ani Řím a Madrid nebudou proti. Británií se zaštiťovaly menší státy, především na východě EU, a v nich síly, které by rády integraci zabrzdily. Teď nebudou mít na jakou autoritu se odvolávat.

Konkrétní kroky integrace
Co všechno Juncker ve svém urbi et orbi navrhl? „Energetickou, bezpečnostní, bankovní, digitální unii kapitálových trhů“. Unii, která bude světovou špičkou, co se týká „inovací, digitalizace a snížení emisí CO2“. Dalekojdoucí posun v hlasování kvalifikovanou většinou místo dosavadní jednohlasnosti: v oblasti zahraniční politiky, firemních daní, DPH, daní z finančních transakcí, digitálních průmyslů. Urychlilo by to rozhodování.

V institucích: sloučit post předsedy Evropské komise a Evropské rady, takže by EU reprezentovala jen jedna tvář, zvolená všeevropským hlasováním. V roce 2018 konat ve všech zemích volby do Evropského parlamentu na základě nadnárodních kandidátek jednotlivých stran.

Den po odchodu Británie svolat 30. Března 2019 do Rumunska, jež bude předsedat EU, zvláštní summit, a tam rozhodnout o další integraci. Symbolicky ho svolat do Sibiu, kde po staletí žili sedmihradští Němci, „starobylého města, které bývalo známo jako Hermannstadt“.

Z komisaře pro ekonomiku a finance vytvořit evropského ministra hospodářství a financí, na úrovni místopředsedy EK, který by byl také zároveň předsedou Euroskupiny. Rozhodnutí o zahraniční politice by se mohla konat, pokud by k tomu dala souhlas Evropská rada, nikoli jednohlasně, ale kvalifikovanou většinou. Do roku 2025 by EU měla mít svoji operativní armádu, NATO s tím prý „souhlasí“. Euro by mělo být během pár let měnou všech v EU, „aby spojovalo, a nerozdělovalo“.

Svůj projev Juncker přednášel chvíli francouzsky, chvíli anglicky a nejdéle německy. Němčina je při projevech v EU dost nezvyklá. Je pravda, že u Lucemburčana Junckera jde o zvyk, mluví takto vždy (lucemburština je kombinací němčiny a francouzštiny), přece jen ale v jeho metodě nelze nevidět potvrzení rostoucí úlohy Německa v EU a symbol odchodu Británie.

EU nikoli dvourychlostní. Evropa je Západ i Východ
Pro nás je extrémně důležité, že výraznou část svého projevu Juncker věnoval pozitivnímu obrazu východní části EU a že ji zahrnoval do všech unijních pochodů. Nikde ani slovo o dvourychlostní Evropě, naopak, všechny dnešní integrační skupiny, jako je euro či Schengen, vztahoval na všech 27 členů a doporučoval, aby se k nim všichni připojili. V tom se hodně lišil od Macrona, který neodmítá skupiny různě integrovaných zemí. „Evropa musí dýchat svými dvěma plícemi, tou na východě a tou na západě. Jinak jí dojde dech,“ řekl Juncker. „Nepotřebujeme paralelní struktury, nepotřebujeme zvláštní rozpočet pro eurozónu,“ řekl dále, „parlamentem eurozóny je Evropský parlament.“ Neznepřátelil si tím trochu Merkelovou?

Uvnitř EU „jsou si všechny státy rovny, malé i velké, ty na východě i ty na západě“. „Slováci si zaslouží nemít v obalovaném filé méně ryb, Maďaři méně masa ve svém jídle a Češi méně kakaa v čokoládách,“ vyšel vstříc nedávnému rozhořčení politiků Visegrádu nad údajným dvojím metrem ve vyvážených potravinách. Hned to ale doprovodil delším odstavcem o vyslaných pracovnících a o tom, že není možné, aby v Evropě za stejnou práci a na stejném místě nebrali stejnou mzdu. Že EU by měla mít jednotnou inspekci kontrolující pracovní podmínky.

V projevu téměř nezmiňoval jednotlivé státy či politiky. Jednou vyjádřil podporu Macronovi, Merkelovou zřejmě s ohledem na blížící se volby jmenovitě nezmínil. O České republice, Slovensku a Maďarsku mluvil ve zmíněném kontextu kvality potravin. Což pro nás není příliš pochvalné, měli bychom být v Evropě vnímání výrazněji než jen v kontextu kakaa v čokoládě, ale můžeme to číst i tak, že žádné zprávy – dobré zprávy. Zmínil Bulharsko a Rumunsko jako země, které by měly být „ihned“ přijaty do Schengenu, ve jménu lepší obrany hranic EU, a Chorvatsko, jakmile splní podmínky. Rozšiřování EU prý ještě neskončilo, čeká se na západní Balkán.

Velmi striktní byl k Turecku (v čemž vidíme nepřímou podporu Merkelové), o němž explicitně prohlásil, že „v blízké budoucnosti vylučuje jeho vstup do EU“. Ankara se prý „obřími kroky vzdaluje EU“ a předseda EK si klade otázku, zda se Turecko nesnaží „uzavřít cestu, aby potom mohlo obvinit EU z nezdaru přístupových jednání“. O žádné jiné zemi se takto přísně nevyjádřil.

Zmínil také explicitně Estonsko, Litvu, Lotyšsko a Rumunsko jako státy, které v roce 2018 budou slavit sto let své existence a jimž při této příležitosti bude věnována zvláštní pozornost. Tady poznamenejme, že se prý následně ozvali někteří čeští europoslanci, jak to, že na nás zapomněl. Z Junckerova okolí ale víme, že na „nás“ nezapomněl, ale že on ví, že v roce 1918 vzniklo Československo, nikoli Česká republika. Občas zřejmě zapomínáme, že ČR a Československo jsou dva různé státy. Zajímavé je, že několikrát zmínil pozitivně Rumunsko.

Implicitní kritika zákonnosti v Polsku
Na konec si ponechme Polsko. Stát, který má téměř 40 milionů obyvatel a který svojí Solidaritou inicioval konec komunismu, se dnes v EU dostal do úplné izolace. Kromě Maďarska nemá spojence. Donedávna byl vnímán jako nejúspěšnější model postkomunistického vývoje, jako hlavní země středu Evropy, vážně se mu naslouchalo ve věci Ukrajiny. A dnes, po vítězství strany Právo a spravedlnost v roce 2015, je zemí, která má s Unií a s Bruselem problémy v každé myslitelné oblasti, přičemž jejich společným jmenovatelem je slábnoucí vláda práva, zákonnost. Veřejná média, soudy, státní služba, práva žen… ve všech těchto oblastech je Polsko kritizováno a vyzýváno, aby své kroky zastavilo. Varšava na všechny odpovídá, že nerozumí výtkám, že vše je v pořádku. Vytýká se jí, že se stále víc vzdaluje hodnotám, na nichž stojí EU a které podepsala, když vstupovala do EU.

Juncker Polsko ani jednou nezmínil (a mohl pozitivně třeba v kontextu nových států v roce 1918), na několika místech se však vyjádřil tak, že bylo jasné, kterou zemi myslí. V Polsku to tak také četla všechna hlavní média. „Právní stát není v EU otázkou výběru, je povinností,“ prohlásil Juncker. A dále: „Naše Unie je společenstvím práva… Základními principy, na nichž stojí EU, jsou svoboda, rovnost a právní stát… Nálezy Evropského soudního dvora musí být ve všech případech respektovány. Nečinit tak nebo podkopávat nezávislost národních soudů znamená zbavit občany jejich základních práv.“

Zároveň se vřele vyjádřil o svém „vynikajícím příteli Donaldovi“, rozuměj Tuskovi. Kterého všechny státy EU na jaře zvolily do druhé poloviny jeho mandátu, kromě Varšavy, která kvůli nechuti Jaroslava Kaczyńského vůči bývalému premiérovi neúspěšně lobbovala za jeho odvolání. Proti Tuskovi z taktických důvodů nezvedl ruku ani Orbán.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.