O Evropské unii se v posledních měsících mluví prakticky neustále a v souvislosti s téměř jakýmkoli tématem. Souvisí s ní nejen „zahraniční“ témata, jako je válka na Ukrajině nebo náš vztah k Číně, ale problematika typu energetická bezpečnost českých domácností, zelená transformace českého průmyslu nebo ekonomická kondice republiky, zvláště v souvislosti s dlouhodobou neochotou přijmout euro.

Diskuse o všech těchto tématech má pak vrcholně politický ráz, protože v jejím průběhu nerozhodujeme o ničem menším než o budoucí podobě české a evropské společnosti. Neexistují žádná „evropská témata“, u kterých si lze odpočinout od politiky a jež lze zúžit na technický popis parametrů posledního unijního kompromisu.

Českou debatu o Evropě přitom dlouho charakterizuje uspokojení z toho, že se někomu vůbec podařilo nějaké „evropské téma“ dostat do veřejného prostoru. U zásadních politických témat nás však musí zajímat nikoli jak často, ale jak důkladně a jak poctivě o nich diskutujeme. V dalším textu se na několika „evropských tématech“ pokusím ilustrovat zejména dvě věci.

Zaprvé, že zprostředkovat dění v Unii znamená především představit probíhající politický střet různých vizí budoucí podoby Evropské unie. A zadruhé, že chceme-li v České republice diskutovat o Evropě skutečně důkladně, nelze bez dalšího vycházet ze stanovisek českých politických stran, protože jak nedávno napsal sociolog Ivan Gabal, jsou to strany „myšlenkově pusté“, a nejsou schopny plnohodnotně zprostředkovat vize, které se v jiných evropských zemích ucházejí o přízeň voličů.

Macron: EU rozšířit současně s hlubší integrací

Na konci května vystoupil francouzský prezident Macron v Bratislavě na konferenci Globsec. V úvodu zmínil Milana Kunderu a přítomné ujistil, že Evropa již nikdy nesmí dopustit únos jedné své části na východ. Zároveň ocenil ty hlasy z východní poloviny Evropy, které dlouhodobě varovaly před nebezpečím ruské rozpínavosti.

Macronův projev v mnoha českých médiích posloužil hlavně jako další zdroj pro posílení národního sebevědomí. Jedním z mála, kdo doporučil mírnit sebeuspokojení, byl šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery, který napsal, že bychom k sobě měli být upřímní a přiznat si, že ze střední Evropy dlouho nic zajímavého nezaznívalo, a naši politici často ruské nebezpečí naopak bagatelizovali.

Většina Macronova projevu se týkala úplně jiných témat než o chvály střední Evropy. Macron v Bratislavě navázal na předchozí projevy ze Sorbonny nebo ze Štrasburku, ve kterých rozvíjel svou představu budoucí podoby Evropské unie. V Bratislavě zopakoval, že Evropská unie musí posílit svou soběstačnost v oblasti energetiky, moderních technologií a obrany, a dodal, že tato myšlenka evropské strategické autonomie byla před pár lety považována za francouzský rozmar, dnes je však v Evropě všeobecně přijímána.

Macron také znovu zopakoval, že rozšíření Evropské unie předpokládá její reformu směrem k hlubší integraci. Čeští politici sice vždy vystupovali jako velcí zastánci rozšíření Evropské unie, ale debata o vztahu rozšíření a další integrace se u nás nikdy příliš nevedla.

Český ministr zahraničních věcí Jan Lipavský nevěnoval ve svém projevu před českými diplomaty tomuto tématu ani slovo. Česká velvyslankyně při EU potom v rozhovoru pro ČTK pouze konstatovala, že „část států se schovává za institucionální změny“.

Češi zatím nemají na francouzskou vizi názor, neboť ani premiér Fiala dosud nezaujal jasné stanovisko. Jeho situaci ztěžuje fakt, že — jak Fiala často říká —, „naši polští přátelé“ mají zcela opačnou představu než Macron. Polský premiér Mateusz Morawiecki v červnu jasně řekl, že místo rušení práva veta a zavedení většinového hlasování bychom měli redukovat rozsah unijních kompetencí.

Český prezident Petr Pavel před pár dny v Evropském parlamentu prohlásil, že rozšíření Evropské unie musí jít ruku v ruce s její reformou. Z ostatních českých politiků na to zatím zareagovali především dlouhodobí odpůrci evropské integrace, kteří jakékoli úvahy o většinovém hlasování v rámci Evropské unie odmítli. Čeští eurooptimisté se typicky vzmohli jen na defenzívu v podobě konstatování, že prezident vlastně výslovně nic nepodpořil, a jeho kritika tedy není na místě.

Společenství zájmů, nebo společenství hodnot

Evropské politické společenství je další iniciativou prezidenta Macrona, ke které byli čeští politici zpočátku spíše skeptičtí. Nedůvěra trvala naštěstí jen krátce a tento formát, kdy se na jednom místě setkají vrcholní představitelé prakticky všech států Evropy, zatím prokazuje svou užitečnost i v očích českých politiků.

Druhý summit Evropského politického společenství se konal na začátku června v moldavském Kišiněvě. Možná právě blízkost ukrajinského konfliktu vedla k tomu, že se o Evropském politickém společenství občas mluvilo jako o koalici ochotných hájit evropské hodnoty proti Putinovu Rusku.

Evropské politické společenství ale není hodnotově definovaný projekt. Jeho členy jsou dnes i Turecko nebo Ázerbájdžán. Tedy státy, které s členy Evropské unie nesdílí hodnoty demokracie nebo právního státu. Podle současného prezidenta Delorsova Institutu Enrica Letty nebo českého experta Ondřeje Ditrycha je proto Evropské politické společenství společenstvím zájmů. A je to dnes především zájem na spolupráci od Atlantiku až k Černému moři, který v době války na evropském kontinentu spojuje členské státy Evropské unie s dalšími státy Evropy.

Společenství, které naopak je hodnotově definovaným projektem, je Evropská unie. To je dnes potřeba zdůraznit, protože se občas zdá, jako kdyby někteří vnímali Evropskou unii jen jako menší Evropské politické společenství, kde sice Viktor Orbán nehraje podle pravidel, ale hlavní sankce proti Rusku nakonec podpoří, takže vše je v pořádku — podobně jako když turecký prezident Erdogan nakonec schválí vstup Švédska do NATO.

V době, kdy podpora Ukrajiny představuje pro Evropu zásadní úkol, lze pragmatický přístup ke spolupráci v rámci Unie pochopit. Dlouhodobě je však takový přístup nebezpečný, protože rezignací na její hodnotovou substanci Evropskou unii oslabujeme.

Česko-polské spojenectví

Text Proč je pro Brusel problém především Visegrád zveřejnil v květnu časopis Kontexty. Analytik Pravého břehu Jan Hroudný se v něm zabývá jednou ze základních hodnot Evropské unie, právním státem. Hroudného text dobře ilustruje, jakým způsobem současní konzervativci k tématu přistupují. Kritika Polska a Maďarska za nedodržování principů právního státu podle nich není neutrální, ale politicky motivovaná.

Podle Hroudného „neexistuje celoevropský konsenzus v tom, jak je tato problematika důležitá“ a obsah pojmu právní stát je podle něj „poměrně neurčitý“. Hroudný závěrem odkazuje na doporučení Petra Fialy z loňského roku, že v době války jsou důležitější věci než řešit dodržování zásad právního státu v Polsku.

Fiala i Morawiecki nejednou potvrdili, že je spojuje pohled na to, jak by měla Evropa vypadat. Polský premiér v červenci na společném setkání v polských Katovicích prohlásil, že obě země spojuje „velmi podobný pohled na budoucnost Evropy“. V srpnu si v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera pochvaloval spolupráci s Petrem Fialou a italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou a dodal, že společnou vizí je „méně evropského superstátu“.

Poláci i Češi se dnes často prezentují jako velcí obránci evropských hodnot a potenciální — nebo už možná dokonce reální — lídři Evropy. Tato sebeprezentace, která zejména české vládě výrazně pomáhá zvyšovat legitimitu na domácí scéně, však neodpovídá skutečnosti. O Polsku platí výrok experta na právní stát Jakuba Jaraczewského, že lídrem klubu se nemůže stát ten, kdo nedodržuje jeho pravidla.

Dědictví ODS a role Jana Zahradila

Češi se obávají, aby integrace Ukrajiny do Evropy neskončila jen její účastí v Evropském politickém společenství, ale zároveň často nejsou schopni se jasně vyslovit na obranu hodnot, které Evropskou unii od Evropského politického společenství zásadně kvalitativně odlišují.

Tento rozpor české pozice nevznikl přes noc. Je důsledkem toho, že zejména představitelé ODS neustále mluví o hodnotové politice, ale v Evropě jim vždy byla bližší politika založená na vyvažování různých zájmů. Osobou, která dobře symbolizuje to, jak členy ODS dovedl jejich euroskepticismus z pozice největších spojenců britských konzervativců do pozice největších spojenců polských katolických tradicionalistů, je europoslanec Jan Zahradil.

Jeho oznámení, že již nebude kandidovat do Evropského parlamentu, se začátkem června stalo jednou z výrazných událostí české politiky. Zahradilovo prohlášení vyvolalo vlnu hodnocení jeho dosavadního působení.

Řekněme rovnou, že je úplně jedno, kolik Jan Zahradil předložil v Evropském parlamentu zpráv nebo jakou měl účast při hlasování. Podstatné je, že svým euroskepticismem — sám by řekl „eurorealismem“ — ovlivnil českou politiku jako málokdo. Navazoval samozřejmě na Václava Klause, ale postupně se etabloval jako nejvýraznější a nejdůležitější český euroskeptik. Všechno, co dlouhodobě charakterizuje český vztah k Evropské unii, tedy fixace na vnitřní trh, hájení partikulárních zájmů namísto univerzálních hodnot, absence dlouhodobé vize Evropské unie, protože stačí dokončit vnitřní trh — toto všechno je dědictvím Jana Zahradila a ODS.

Zahradil se vždy orientoval na britské konzervativce. Byl součástí proudu politického myšlení, jehož zastánci způsobili, že se dnes Česká republika více než Francii nebo Německu podobá Británii. Češi jsou velkými odpůrci další evropské integrace i společné měny a v debatě o ekonomických otázkách stále dominují motivy štíhlého státu a privatizace.

I v otázce migrace jsou si čeští a britští konzervativci velmi podobní. Nebýt to vážná témata, bylo by až zábavné sledovat, jak Britové v souvislosti s odlivem občanů Evropské unie po Brexitu a Češi s dlouhodobě restriktivní migrační politikou dnes diskutují o vztahu volné pracovní síly a vysoké inflace.

I působení Jana Zahradila ve Výboru Evropského parlamentu pro zahraniční obchod souvisí s „britským“ přístupem k Evropské unii. Role Evropské unie v mezinárodním obchodu je něco, co nezpochybňují ani euroskeptici, takže být jako euroskeptik členem výboru pro zahraniční obchod dává větší logiku než být členem výboru, který se věnuje například migraci nebo eurozóně.

Tento zájem ODS o mezinárodní obchod naposledy ilustrovala europoslankyně Veronika Vrecionová, která po projevu prezidenta Pavla v Evropském parlamentu ocenila, že „pan prezident podporuje uzavírání obchodních dohod“.

Petr Fiala v poděkování za dosavadní Zahradilovu práci pro ODS připomněl, že Jan Zahradil byl dosud pokaždé lídrem její evropské kandidátky a zdůraznil, že „ve volbách získával opakovaně vysoké počty preferenčních hlasů“. Zahradilův euroskepticismus totiž dlouho nikomu nejen v ODS nevadil. Sám Petr Fiala líčil v roce 2019 Zahradila jako člověka, který „má autoritu v Evropské unii a je schopen něco prosadit “. Problémy pro Zahradila nastaly až po začátku války na Ukrajině, kdy jeho „realismus“ ve vztahu k Rusku a Číně začal být považován za nepřijatelný.

Příštím lídrem ODS pro volby do Evropského parlamentu se pravděpodobně stane Alexandr Vondra. Jan Zahradil sice v poslední době již příliš nepřipomínal britského euroskeptika soustředěného na vnitřní trh a mezinárodní obchod, ale i tak půjde o symbolickou výměnu v době, kdy Britové jsou již mimo Evropskou unii a hlavní roli mezi konzervativními euroskeptiky hraje polská vládní strana Právo a Spravedlnost.

Alexandr Vondra má totiž k polským katolickým tradicionalistům blíže než Jan Zahradil, který alespoň podporuje manželství pro všechny. Zahradilův konec tak neznamená žádné zásadní „poevropštění“ ODS. Zahradilovo odcházení je důkazem leda toho, že ODS je sice prozápadní, ale bez sepětí s Evropskou unií.

Vzít euroskeptické pravici rámování problematiky migrace

Česká proevropská politika má dnes dva hlavní úkoly. Prvním je — jako všude v Evropě — zamezit dalšímu pronikání agendy konzervativní euroskeptické pravice do programu středových proevropských stran. Druhým úkolem je zajistit, aby se Česká republika připojila k členským státům, které jsou ochotné k další integraci.

Strana Petra Fialy, ať už se Zahradilem, nebo bez Zahradila, není schopna splnění těchto úkolů zajistit. Jdou totiž zcela proti zájmu její vlastní celoevropské „politické rodiny“, vedené polskými a italskými konzervativci.

Oblastí, kde se proevropskému středu zatím velmi nedaří omezovat vliv konzervativní pravice, je v celé Evropě migrace. Švédskému předsednictví Rady EU se na konci června podařilo dojednat společný postoj ministrů vnitra k návrhu Evropské komise na reformu unijní migrační a azylové politiky. Dojednaný kompromis však pouze potvrdil, že migrace je téma, které Evropská unie musí a bude řešit společně.

Téma migrace v sobě bude vždy spojovat aspekt bezpečnostní a aspekt humanitární. Obsah dohody členských států ale ukazuje, že evropští politici jsou dnes připraveni reflektovat především aspekt bezpečnostní. Pokud se tedy podoba dosud dojednaného výrazně nezmění v rámci vyjednávání členských států s Evropským parlamentem, pak Evropská unie nevytvoří komplexní a — jak nedávno požadoval vysoký komisař pro uprchlíky OSN Filippo Grandi — „předvídatelnou“ migrační a azylovou politiku, která jediná může snížit utrpení migrantů a sebrat vítr z plachet populistům.

Předvídatelná politika nemůže stát na dohodách se státy, jako je Libye nebo Tunisko, protože jak řekl belgický europoslanec Guy Verhofstadt, Evropská unie s těmito státy nesdílí stejné hodnoty. Sdílí s nimi jen určité zájmy. Tunisko, které je motivované především snahou získat z Unie finanční injekci na podporu své ekonomiky, svou nepředvídatelnost potvrdilo vzápětí. Nejdříve odmítlo vstup delegaci Výboru pro zahraniční věci Evropského parlamentu, poté delegaci Evropské komise a poté odmítlo i 127 milionů euro s odůvodněním, že v memorandu o spolupráci Unie přislíbila miliardu euro.

Česká vláda prezentovala kompromis z Rady ministrů vnitra jako velký úspěch a potvrzení správnosti dosavadního českého přístupu k migraci. Vláda Petra Fialy údajně jen dojednala to, co v Bruselu vždy prosazovaly všechny předchozí české vlády. Dlouhodobá česká neschopnost bavit se poctivě o migraci vyústila nakonec v kuriózní situaci: belgický federalista Verhofstadt hájí dosažený kompromis jako další krok ke skutečně jednotné unijní migrační politice a v zájmu předvídatelné migrační politiky požaduje dále rozšířit možnosti legální migrace, zatímco údajní čeští federalisté z hnutí STAN dohodu hájí jako důkaz vlastní schopnosti prosadit v Bruselu to, co chtěl vždy prosadit Andrej Babiš, jen nevěděl jak.

Andrej Babiš naopak tvrdí, že vláda zradila české zájmy a měla se k dohodnutému postavit stejně jako Viktor Orbán a Mateusz Morawiecki, kteří oba kompromis odmítli. Odpor Poláků se většinou smete ze stolu s odkazem na probíhající volební kampaň. To možná není úplně správné hodnocení, neboť europoslanec KDU-ČSL Tomáš Zdechovský dohodu členských států zkritizoval podobně jako Poláci, když konstatoval, že „naše pozice, kterou devět let hájíme, v ní není příliš zohledněna“.

Visegrád: společně ve slepém odmítání migrace

Čeští politici nikdy nepřiznali, že odmítání kvót mělo základ v odmítání migrace jako takové. Migrační kvóty nebyly odmítány proto, že jsou povinné — žádné syrské uprchlíky jsme nepřijali ani dobrovolně — ale proto, že byly projevem přístupu, který migraci neodmítá, nechce ji zastavit, chce ji „jen“ efektivně řídit.

Když se politici napříč Visegrádem dodnes chlubí, jak „zrušili kvóty“, nemyslí tím, že zrušili jedno opatření, ale chtějí tím potvrdit svůj odmítavý přístup k migraci. Kvóty jsou dnes v českém kolektivním vědomí synonymem evropské migrační politiky, která počítá s přijímáním migrantů.

Petr Fiala v roce 2016 navrhoval, aby si Česká republika vyjednala výjimku ze společné azylové a migrační politiky a v roce 2017 v rozhovoru pro Reflex řekl, že odmítá kvóty, protože si přece nebudeme zavádět problémy, které u nás nemáme, jako jsou „celé čtvrti, do nichž se nedá vejít, protože jsou ovládány jinou kulturou“.

Tehdejší pozice Petra Fialy je dnešní pozicí Mateusze Morawieckého. Polská vláda odmítá akceptovat kompromis z Rady ministrů vnitra a sám Morawiecki v předvolebním klipu říká, že „nikde v Polsku nejsou čtvrti hrůzy, protože vláda Práva a Spravedlnosti účinně brání naše hranice před vlnou nelegálních migrantů“.

Visegrád dlouho považoval za důkaz zvýšení svého vlivu, že po kvótách, které byly schváleny většinovým hlasováním, panoval konsenzus, že jakákoli nová reforma migrační politiky bude podmíněna souhlasem všech členských států. Tato jednomyslnost byla pro Visegrád zárukou, že nevznikne žádná společná migrační politika, která by počítala s přijímáním a přerozdělováním migrantů. Flexibilní solidarita potom podle prohlášení summitu V4 v Bratislavě znamenala dobrovolnou účast na relokačních a přesídlovacích programech. Tuto dobrovolnost potvrzovaly také závěry Evropské Rady z června 2018.

Rozhodnutím ministrů vnitra z června toto vše padlo. Ministři vnitra hlasovali většinově, protože když loni počet žadatelů o azyl přesáhl v Evropské unii jeden milion, museli evropští politici ukázat, že na situaci reagují. Nemohli si přitom dovolit, aby je blokovali ti, kteří žádné společné řešení ve skutečnosti nechtějí. Z flexibilní dobrovolné solidarity se poté stala flexibilní povinná solidarita.

Visegrád pod taktovkou Polska a Maďarska nehledal způsob jak migraci zvládat, regulovat nebo dokonce z ní těžit. Visegrád migraci odmítal a chtěl ji jedině zastavit. Cílem nebylo prosadit svůj pohled na unijní migrační politiku, ale svůj pohled na migraci. Když dnes politici jako Tomáš Zdechovský tvrdí, že jejich dlouhodobý postoj není reflektován, mají pravdu.

Současná dohoda členských států je jejich porážkou, protože dohoda fakticky znamená, že se každý členský stát bude nějakým způsobem podílet na společné migrační politice, která počítá s přijímáním migrantů a s jejich přerozdělováním v rámci Evropské unie.

Český postoj k migraci se musí rozejít s tím polským i Babišovým

Skutečně tedy nelze tvrdit, že česká vláda jen prosadila to, co vždy byla česká pozice. Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák se snaží argumentovat vládní rámcovou pozicí z roku 2020, podle níž „ČR může podpořit povinný solidární mechanismus, ale i nadále se bude stavět proti takovým návrhům, které by ustanovovaly povinnost a automatičnost redistribuce osob v rámci EU nebo by mohly vést k posílení nelegální migrace“.

Tím ovšem těžko přesvědčí nějakou významnou část voličů hnutí ANO, protože ti ve skutečnosti chtějí kontinuitu s pozicí V4 z období migrační krize. Pokud jde o „povinnost a automatičnost“, jsou pro Polsko relokace fakticky povinné — alternativní formy solidarity, jako je například finanční příspěvek, jsou vlastně jen variantou přijetí migrantů. Morawiecki v této souvislosti jasně říká, že „jsme proti jakémukoli tichému nebo výslovnému souhlasu s relokacemi“.

Můžeme připomenout, že v roce 2020 navrhovala Evropská komise, aby členské státy buď přijali žadatele o azyl, nebo zajišťovali návrat těch, kteří nárok na azyl nemají. Orbán, Morawiecki a Babiš, který zastupoval slovenského premiéra Maťoviče, tehdy okamžitě odcestovali do Bruselu a návrh Komise odmítli.

Andreji Babišovi by potom k odmítnutí kompromisu mohla stačit část z rámcové pozice, věnovaná návrhům, které „by mohly vést k posílení nelegální migrace“. Odpůrci migrace dlouhodobě zastávají názor, že vše, co přímo nesouvisí s ochranou hranic, vede k posílení nelegální migrace. Záchranné operace stejně jako jakýkoli způsob redistribuce podle nich jen motivuje k cestě do Evropy.

Morawiecki po jednání Evropské rady jasně řekl, že „přijatým mechanismem Evropa povzbuzuje pašeráky k tomu, aby přiváželi stále více a více lidí“. Tomáš Zdechovský potom na svém blogu napsal, že „povinná solidarita znamená v jakékoli podobě push faktor pro nelegální migraci“. Chtěl pravděpodobně napsat pull-factor, protože push-factor je to, co vyhání lidi z jejich domova, například válka, ale rozumíme, že místopředseda vládní strany zde argumentuje stejně jako polský premiér.

Výroky maďarských vládních politiků se dnes považují hlavně za propagandu, nicméně v rámci fanatického boje proti Bruselu členové strany Fidesz alespoň občas zformulují své stanovisko takříkajíc stručně a jasně.

Ministr zahraničí Szijjártó tak například v září vzkázal německé ministryni zahraničí Baerbockové, že je udiven, že „někteří politici stále obhajují přijímání a přerozdělování migrantů, které je naopak třeba zastavit na hranicích“. Z jeho výroku je zaprvé zřejmé, že maďarská pozice je fakticky stejná jako pozice polská a zadruhé dobře ilustruje, co bylo podstatou postoje V4 už v období migrační krize.

Andrej Babiš dnes kopíruje polskou pozici a dlouhodobý úspěch v politickém střetu s Andrejem Babišem předpokládá přiznat si, že současná polská pozice je jiná než česká. Je třeba si přiznat, že Andrej Babiš má pravdu, když tvrdí, že česká pozice se změnila. Tuto změněnou pozici je třeba vysvětlovat a hájit, nikoli tvrdit, že vláda jen pokračuje v prosazování politiky Babišovy vlády.

Přístup k migraci rozhoduje o podobě EU

Často panuje pocit, že přijetím ukrajinských uprchlíků se otevuřela nová kapitola českého přístupu k migraci. Je to pravda jen ve velmi omezené míře. Pokud žádáme výjimku z účasti na řešení situace ve Středomoří s odkazem na počet přijatých uprchlíků z Ukrajiny, obě témata spojujeme, ve skutečnosti však mnoho společného nemají. Když bruselský think-tank EPC zveřejnil první analýzu společného postoje ministrů vnitra, nebyla v textu jediná zmínka o uprchlících z Ukrajiny.

Téma uprchlíků z Ukrajiny a téma migrace do Středomoří se totiž zásadně liší v tom, jak na ně Evropa reaguje. V případě Ukrajinců neřešíme, kolik chceme přijmout osob, jak odlišíme ekonomické migranty od uprchlíků nebo jak rozpoznat migranty představující bezpečnostní riziko.

Timothy Garton Ash píše ve své poslední knize Homelands o Polsku a Maďarsku, kde „odmítli přijmout pár tisícovek uprchlíků z Blízkého východu“, aby později „otevřeli dveře milionům bílých evropských uprchlíků před Putinovou válkou.“

Alf Dubs, který se dostal do Anglie jako chlapec ve vlaku Nicholase Wintona, mluví v podcastu The Bunker o tom, že jedním z důvodů, proč jsou Evropané ochotni přijímat Ukrajince více než jiné uprchlíky, je jejich barva pleti. Profesor Sylvain Kahn ze Sciences Po v posledním vydání své Historie vytváření Evropy od roku 1945 vidí střední Evropu z období migrační krize jako místo, kde politici budovali svůj volební úspěch odmítáním všech jiných — neevropských uprchlíků, muslimů, Romů, židů.

Češi se díky hlasování ministra Rakušana vymkli z Visegrádu Orbána a Morawieckého, ale jakmile se v tématu migrace dostaneme k něčemu jinému než k uprchlíkům z Ukrajiny, jsme skoro ve stejné situaci jako v roce 2015. Babišova idea Evropy jako Asterixovy vesnice je dnes něco, co přijímají čeští politici napříč spektrem. Dlouhodobě je to však špatná strategie. Jak připomíná expert think-tanku EPC Alberto Neidhardt, přísliby, že ještě o trochu posílíme ochranu hranic a vysoká čísla příchozích zmizí, vyvolávají nereálná očekávání a v důsledku jen posilují pozici populistů.

Migrací se však musíme zabývat nejen v souvislosti se snahou zastavit vzestup populistů. Téma migrace souvisí také s tím, jakou Evropskou unii vůbec chceme. Gerald Knaus, autor dohody s Tureckem z období migrační krize, upozornil, že nesouhlas Polska a Maďarska s dohodou ministrů vnitra značí neshodu na základních hodnotách Evropské unie.

Jeho pozorování potvrdil Petr Fiala, který se při nedávné návštěvě Ursuly von der Leyenové v Praze nechal slyšet, že přerozdělování migrantů odmítá, protože je nehumánní. Pro většinu ostatní Evropy však evidentně nehumánní není, protože mimo jiné přispívá k zajištění individuálního posuzování žádosti o azyl. A poskytování azylu je hodnota, kterou Evropská unie chce uznávat.

Hodnotový nesoulad lze v zájmu zachování akceschopnosti překonat většinovým hlasováním, ale jak již bylo řečeno, každá neshoda, pokud jde o základní hodnoty, Evropskou unii oslabuje.

Bohužel země střední Evropy v posilování soudržnosti Unie v poslední době příliš nevynikají. Profesor Kahn například připomíná, že „země Visegrádu tím, že odmítly aplikovat rozhodnutí o migračních kvótách, zpochybnily nadnárodní přístup a hodnotu sdílené suverenity, tedy to, co tvoří základ evropské integrace“.

Euro jako politický projekt evropské integrace

Také Mario Draghi, bývalý prezident Evropské centrální banky, vidí migraci jako jedno z témat, k jehož úspěšnému řešení je třeba dále prohloubit evropskou integraci. Draghi v projevu, který přednesl v červenci v americkém Cambridge, uvedl, že existují jen tři varianty evropské budoucnosti. Paralýza, rozpad nebo integrace.

Podle Draghiho zelená transformace, změna vnímání vztahu s Čínou a potřeba silnější společné obrany v souvislosti s válkou na Ukrajině představují tři hlavní výzvy, na které musí Evropané reagovat. Úspěšná reakce předpokládá vynaložit obrovské množství finančních prostředků a existují jen dva způsoby, jak postupovat.

Lze uvolnit fiskální pravidla a pravidla pro státní pomoc, což hrozí fragmentací Evropy, protože jen někteří budou schopni takto reagovat z vlastních zdrojů. Druhou možností je redefinovat Evropskou unii a její institucionální strukturu.

Povaha výzev, kterým Evropa dnes čelí, vybízí podle Draghiho k tomu, aby Evropané směřovali směrem k federálnímu rozpočtu a přeshraničním transferům. Zelená tranzice, konkurence ze strany Číny i potřeba společné obrany jsou výzvy, kterým jsou vystaveni všichni Evropané ve velmi podobné míře. Nejsou to asymetrické šoky, kdy by Evropa řešila problémy jedné konkrétní země. Draghi tak v podstatě říká, že Evropané dnes mají šanci dotvořit skutečně stabilní, tedy fakticky federální, měnovou unii.

Draghiho projev mimo jiné zásobárnou pohledů na evropskou integraci, které české elity nejsou schopny veřejnosti zprostředkovat. Draghi například říká, že zavedení eura bylo „důsledkem desítek let předchozí integrace“ a „jednotná měna byla vnímána jako základní krok na cestě směrem k dosažení stále užší unie“. Pro pochybovače Draghi dodává, že „tato politická motivace byla skutečná“.

Z toho, co zde Draghi jako přímý účastník vyjednávání o měnové unii z devadesátých let říká, je očividné, že euro je politický projekt. Euro je součást projektu evropské integrace, projektu stále užší unie. Euro je proto třeba hájit současně s evropskou integrací. Čeští zastánci eura se ale bohužel tváří, že téma přijetí eura je otázkou především ekonomickou a jsou schopni argumentovat jen tím, kolik by kdo s eurem ušetřil.

Zachovat EU jako společenství hodnot

Čeští euroskeptici v čele s Václavem Klausem a Janem Zahradilem vypěstovali v české veřejnosti nedůvěru k Evropské unii a za hlavního českého spojence v Evropě vydávali Británii. Pro Brity byla přitom Česká republika zajímavá hlavně proto, že zdejší vlády ODS sdílely jejich představu evropské integrace omezené na vnitřní trh.

Také český byznys, který je dnes pro přijetí eura, vždy líčil Británii jako největšího českého spojence a děsil se toho, s kým budeme rozvíjet vnitřní trh, až Británie z Unie odejde. Po dlouhých letech, kdy Petr Fiala podepisoval petici pro korunu a Češi za hlavního spojence považovali britské odpůrce hlubší integrace a společné měny, je pochopitelně u nás podpora přijetí eura stále tragicky nízká.

Draghi dále říká, že institucionální nastavení Evropské unie se musí změnit, aby Evropané uspěli v zásadně se měnícím světě. Podle Draghiho bylo chybou, že se při rozšíření v roce 2004 nereformovaly rozhodovací procesy. Při dalším rozšíření již podle něj nesmí Evropa rozšířit svoji periferii bez toho, aby posílila své centrum.

Draghiho americký projev dokládá, že současné úvahy o vztahu rozšíření a hlubší integrace reflektují dosavadní zkušenosti s evropskou integrací. Jsou výsledkem přemýšlení nad žádoucí podobou budoucí Evropské unie a skutečně o nich nelze říct, že slouží jen k tomu, aby se za ně někdo schovával.

Byli to naopak čeští politici, kteří se ve své většině schovávali za téma rozšíření. Díky němu totiž měli v Evropě alespoň nějakou pozitivní agendu ve chvíli, kdy více než Evropskou unii jako společenství hodnot budovali Visegrád.

Hodnot se ve svém projevu dotýká i Draghi, když říká, že financování skrze „federální“ rozpočet předpokládá vzájemnou důvěru ve schopnosti a integritu orgánů jednotlivých členských států. Taková důvěra však zcela určitě neexistuje například vůči maďarským orgánům a vůči polskému soudnictví je minimálně zásadně zpochybněna.

Slovy klasika by se tak chtělo říct, že Draghiho projev by mohl být sekerou na zamrzlé moře českého eurorealismu. Ten však není mořem, ale jen hlubokým močálem, který Draghiho projev rychle pohltil, aby o něm už nikdo nikdy neslyšel.

Cesta k revitalizaci českého přemýšlení o Evropě však vede právě přes reflexi názorů lidí, kteří si o Evropě skutečně něco myslí a nebojí se to vyjádřit. Čeští dělníci evropské integrace by se měli naučit pořádně se pohádat alespoň o takové jednotlivosti, jako je Draghiho projev. Evropskou integraci by tím nakonec přiblížili více než nekonečnou osvětou o tom, že Rada EU není Rada Evropy a Brusel nereguluje zakřivení banánů.

Podle Timothyho Gartona Ashe bychom se měli vyvarovat toho, abychom historii Evropy po druhé světové válce vyprávěli jako pohádku. Ve skutečnosti jsou totiž poválečné evropské dějiny plné prosazování národních zájmů, osobních ambicí nebo ostrých loktů byznysových lobbistů.

Evropská unie tak, jak ji dnes známe, je výsledkem různých politických střetů o její podobu. Pokud dnes chceme skutečně akceschopnou Evropskou unii, musíme především zachovat Unii jako společenství hodnot. Doufejme, že ve všech současných politických střetech naleznou čeští politici odvahu takovou Unii důrazně prosazovat.