↗

Představa jedinečné české cesty je temným příznakem místní politiky. Foto FB Úřad vlády ČR

Několik probíhajících debat o možném přijetí zásadních legislativních změn znovu ukazuje, že česká vládní i opoziční politika se topí v provinční sebestřednosti. Nejen politici, ale bohužel často i média v debatě o takových změnách ignorují širší evropský kontext a veřejnost „ohromují“ argumenty, které byly v jiných zemích — s často vyspělejší demokratickou kulturou než u nás — bezpečně vyvráceny.

Buďme ale konkrétní. V České republice se momentálně diskutuje o třech zásadních tématech, o nichž ve většině zemí na západ od nás debata už dávno proběhla: přijetí eura, přijetí korespondenční volby a manželství pro všechny.

Politici, kteří jsou proti přijetí těchto změn, totiž zhusta používají argumenty, které v západoevropských zemích neobstály. Média je přitom nenutí, aby důkladně vysvětlili, v čem je ve srovnání se zmíněnými zeměmi česká situace tak specifická, ba odlišná, že právě u nás nelze takové změny přijmout.

Korespondenční volba

Nejaktuálnější je debata o zavedení korespondenční volby ze zahraničí. Vládní koalice argumentuje, že schválení zákona, který by ji umožnil, nabídne příležitost statisícům českých občanů žijícím v zahraničí, aby se mohli účastnit voleb ve své zemi.

Současná opozice naopak hrozí, že při projednávání zákona bude tvrdě obstruovat. A ve Sněmovně se chystá proti zavedení korespondenční volby vystupovat s pomocí argumentů, které už všechny mnohokrát zazněly při projednávání korespondenční volby v jiných zemích EU. Volba na dálku je přitom nyní schválena a využívána ve všech zemích EU — s výjimkou České republiky, Chorvatska, Francie a Malty. V obou posledně zmíněných zemích lze ale hlasovat přes internet.

Čeští odpůrci argumentují, že korespondenční volba není bezpečná, a může být tudíž zneužita k podvodům. Nebo že není v pravém slova smyslu tajná a osobní, jak to vyžaduje česká ústava.

V žádné ze zemí, v nichž korespondenční volba již funguje, přitom k ničemu z toho, před čím současná česká opozice varuje, nedošlo. Jedinou výjimkou jsou rakouské prezidentské volby v roce 2016, při nichž se kvůli nesrovnalostem při sčítání hlasů voličů hlasujících korespondenčně muselo opakovat druhé kolo prezidentských voleb. I tam ale šlo jen o procedurální pochybení, když se hlasy došlé poštou začaly sčítat dříve, než bylo legální. Opakované hlasování tak výsledky zrušené volby potvrdilo.

Proti korespondenční volbě vystupoval i tým prezidentského kandidáta Donalda Trumpa v USA. Ani tam se ale žádné manipulace či zneužití korespondenční volby prokázat nepodařilo.

Že mají být volby tajné a osobní, vyžaduje i řada jiných ústav západních zemí. V žádné přitom nebylo zavedení korespondenční volby považováno za porušení tohoto principu. Volbu musí stvrdit svým podpisem hlasující, a navíc existuje i řada dalších pojistek, které znemožňují, aby mohl někdo identitu hlasujícího zneužít, popřípadě aby bylo možné hlasovací lístky zaslané poštou zaměnit za jiné.

Jinými slovy: až se ve Sněmovně bude vést debata o zavedení korespondenční volby, bylo by žádoucí, aby čeští politici jednoduše vystoupili ze své sebestředné ulity a rozhlédli se kolem. Celou řadu argumentů, které se chystají využít opoziční politici, je možné odbýt pouhými poukazy na zkušenosti jiných zemí.

Tím, že bychom zůstali jednou z posledních zemí EU, která korespondenční volbu nezavede, by Česká republika nedokázala, že snad v korespondenční volbě objevila nebezpečí, jichž si jinde nevšimli, nýbrž zase jednou potvrdila svoji malou schopnost vystoupit z provinční mentality a poučit se ze širšího kontextu.

Manželství pro všechny a Istanbulská úmluva

Podobně je tomu v debatě o manželství pro všechny a Istanbulské úmluvě o potírání násilí na ženách. I proti jejich přijetí argumentuje řada českých politiků tak, jako by Česká republika byla mimo jakýkoliv kontext.

Tím kontextem je, že manželství stejnopohlavních párů bylo zavedeno ve všech západoevropských zemích, s výjimkou Itálie, která — stejně jako Česká republika — dosud umožňuje jen registrované partnerství. Několik východoevropských postkomunistických států pak naopak manželství stejnopohlavních párů zakazuje přímo ústavou, o což se i v České republice pokouší skupina lidoveckých zákonodárců prostřednictvím ústavního dodatku.

Kontext, v němž debata u nás probíhá, má tedy i geopolitické souvislosti. Platí, že čím více problémů má země s demokracií, tím více se vymezuje proti manželství pro všechny a sexuálním menšinám obecně.

V řadě těchto zemí mohou politici argumentovat veřejným míněním, které je většinově proti zavedení manželství stejnopohlavních párů. V České republice je ovšem veřejné mínění paradoxně na straně manželství pro všechny, stejně jako je na straně Istanbulské úmluvy. Co tedy stojí jejich přijetí v cestě?

Argumenty místních odpůrců tedy vyznívají ještě licoměrněji než v případě korespondenční volby. Někdy jsou přímo bizarní: kupříkladu když se najednou objeví „právní expertízy“, v nichž čeští „experti“ objevili v Istanbulské smlouvě nebo institutu manželství pro všechny údajná nebezpečí, kterých si v západní Evropě nikdo nevšiml.

Novináři by se i v tomto případě měli politiků, kteří vystupují proti manželství pro všechny, ptát, co činí Českou republiku natolik specifickou, že zavedení institutu, který funguje všude na západ od nás, je právě v našem případě problém.

Příjetí eura

Českým „vynalézáním kola“ je poznamenána i debata o přijetí eura, která se znovu rozhořela poté, co zavedení evropské měny u nás podpořil v novoročním projevu prezident Petr Pavel. V reakci na něj se okamžitě vynořily nejen staré známé argumenty o tom, proč zavedení eura pro nás není „zatím“ výhodné, ale i rádoby sofistikovanější ekonomické argumenty.

I v této debatě zase jednou zaniká kontext, na nějž upozornil i prezident: přijetí eura není jen ekonomická záležitost, ale také politický úkol. Česká republika se totiž už při vstupu do EU zavázala, že euro přijme, jakmile bude plnit podmínky pro jeho přijetí.

Ty už opakovaně splnila, přesto se přijetí společné měny nakonec s pomocí účelových politických argumentů vyhnula. A kritéria bude zřejmě naplňovat znovu zásluhou přijetí vládního úsporného balíku už tento rok.

Co tedy přijetí eura u nás údajně brání? Hlavním argumentem je, že to pro nás není výhodné. V těchto argumentech přitom jako obvykle chybí kontext.

Tím je kupříkladu skutečnost, že euro používá 20 zemí EU a že právě eurozóna se vypořádala s nedávným růstem inflace i obecně ekonomickou krizí způsobenou ruskou agresí na Ukrajině lépe než země mimo eurozónu. Českou republiku dokonce nedávno německý Die Welt nazval „nemocným mužem Evropy“.

Když se novináři ptají odpůrců eura na jejich argumenty, dost často bohužel nechávají širší kontext stranou. Neptají se, jaká konkrétně jsou specifika České republiky, která údajně činí přijetí eura nevýhodným. Nebo proč je výhodné mít vlastní, relativně zranitelnou „malou“ měnu v době globální ekonomické krize? Co pozitivního nám konkrétně tato měna v posledních několika letech přinesla?

A pak je tu kontext politický. V debatách o euru jen málokdy zaznívá, že Česká republika se k přijetí eura zavázala. Byla to podmínka našeho vstupu do EU. Slíbenou budoucí příslušností k eurozóně země vyjadřovala ochotu být solidární se zbytkem EU.

Argumentovat dvacet let po vstupu do EU, že ještě nenastal čas, protože by přijetí eura pro nás bylo nevýhodné, je vůči Unii, která nám v podobě členství umožnila neobyčejný ekonomický růst i využívání mnoha dalších výhod členství, prostě nečestné. Mentalita, že nakonec všechno víme lépe než jiní, a že máme právo vše chytrácky, či prostě jen účelově „očůrat“, je přitom příčinou celé řady dalších problémů naší země.

Osvěžující by v české politické debatě bylo už to, kdyby si česká politická scéna při debatě o korespondenční volbě, manželství pro všechny a přijetí eura přestala hrát na „vynalézání kola.“ Všechny argumenty, které u nás zaznívají, už zazněly v jiných zemích, a často by stačilo se na tyto debaty prostě odkázat.

Nic nového a originálního opravdu nevymyslíme. Co z podobných debat jasně vystupuje, je především otázka, zda patříme na Západ, kam se sami rádi řadíme, anebo ještě stále do bažinatého prostoru postkomunismu, který ve jménu národní suverenity a údajných tradic stále více koketuje s autoritářstvím.