↗

České ekonomice chybí zhruba tři sta tisíc pracovníků, kteří by mohli přijít ze zahraničí. Jenže několik vlád v řadě vytvořilo hysterickou atmosféru strachu z lidí z tzv. kulturně odlišných zemí. Foto FB Zbyněk Stanjura

Český stát se potýká s obřími deficity státního rozpočtu. Vláda se pokouší jeho výši snížit přijetím komplikovaného balíčku škrtů ve výdajích státu a nových daní, přičemž už samotná — veřejnosti poněkud nesrozumitelná — debata o různých opatřeních, která jsou součástí tohoto balíčku, sráží popularitu vlády i jednotlivých stran vládní koalice.

Řada ekonomů přitom opakovaně upozorňuje, že si vláda mohla současné politické trápení do značné míry ušetřit, kdyby hned po nástupu do funkce splnila slib, který na začátku roku 2021 dal tehdejší kabinet Andreje Babiše (ANO) prezidentovi Miloši Zemanovi. Ten se, jak známo, zdráhal podepsat daňovou reformu prosazenou hnutím ANO, ODS a SPD, která zrušila takzvanou superhrubou mzdu. Zákon nakonec podepsal poté, co mu vládní politici slíbili, že bude platit jen dva roky.

Tehdejší daňová „reforma“ měla v politických sloganech před nadcházejícími volbami údajně umožnit lidem, aby měli v krizi způsobené epidemií covidu-19 „více peněz v peněženkách“. Pro Babiše to byl v podstatě a především předvolební marketingový trik, který měl spolu s dalším „velkorysým“ pouštěním žilou státním financím přispět k tomu, aby znovu stanul v čele vlády. Tehdy opoziční ODS však pojala Babišův návrh na zrušení superhrubé mzdy ideologicky: snížení daní prý donutí stát, aby více šetřil. SPD se pro změnu svezla na vlně populismu, kterou v souvislosti s reformou rozvířil Babiš.

Už v době přijímání „reformy“ bylo přitom jasné, že bez zvýšení jiných daní, které by zvedly příjmy státu, bude stát přicházet o více než 100 miliard korun ročně. Blouznění ODS o tom, že takový výpadek ve státních příjmech donutí stát více šetřit, se rozplynul hned poté, co se sama postavila do čela nové vlády. Ruská invaze na Ukrajině a energetická krize naopak donutily stát více utrácet, deficit začal nebezpečně bobtnat.

Vláda pěti stran mohla ušetřit spoustu politické energie, kdyby splnila slib Babišovy vlády Zemanovi, a k superhrubé mzdě se vrátila s tím, že bez stresu, který působí po jejím zrušení stamiliardové výpadky ve státních financích, připraví komplexnější reformu daňového systému a srozumitelné škrty v některých státních výdajích. A že se také ve větším klidu bude zabývat reformou důchodového systému.

Chaos

Vláda ale Babišovu dosti nepromyšlenou daňovou reformu ponechala v platnosti, protože zejména ODS dál razila svoji tezi, že je třeba šetřit především na výdajové straně rozpočtu, což povede i ke zmenšení údajně přebujelého státu. A i ona opakovala Babišovy populistické slogany o tom, že lidé v časech krize sami nejlépe vědí, jak naložit s penězi, které budou mít zásluhou snížení daňové zátěže v peněženkách navíc.

Ponechejme stranou, že ekonomové se o tom, jakou měrou mohly tisíce korun, které místo státní kasy dostával průměrný občan do své bájné peněženky, přispět k roztočení inflace, stále ještě dohadují. Skutečností je, že výpadek více než 100 miliard ročně v rozpočtu začal mít negativní dopady na státní finance.

Když vláda zjistila, že bude muset kvůli zastropování cen energie i mandatornímu zvyšování důchodů v době vysoké inflace utratit další desítky miliard korun, musela přistoupit nejprve k ad hoc opatřením, jako bylo schválení daně z mimořádných zisků bank a energetických společností, a následně začít „kuchtit“ dosti nesrozumitelný balíček škrtů a nových daní, které mají dostat státní finance pod kontrolu.

Neklid ve společnosti, který tím způsobila, si přitom mohla do značné míry ušetřit. Zdaňování superhrubé mzdy fungovalo bez větších problémů mnoho let, přičemž daně ani v tomto systému nebyly nikterak vysoké.

Znovuzavedení tohoto systému až do doby, než vláda přijde s ucelenou daňovou reformou, mohlo být přitom přijatelně zdůvodněno právě dohodou s prezidentem Zemanem. Ani hnutí ANO by v takovém případě nemohlo rozehrát dramatické divadlo okolo „zvyšování daní.“

Jenže to by v čele ekonomické politiky vlády nesměla stát ODS, která i dvě dekády poté, co neoliberalismus v západní Evropě odezněl, stále ještě sní svůj neoliberální sen o malém štíhlém státu, jakož i o tom, že bohatství vytvořené podnikateli a firmami nezatíženými vysokými daněmi „prokapává“ dolů k obyčejným občanům.

Co na tom, že vládní snahy přivést státní finance pod kontrolu s pomocí těžko srozumitelné kombinace škrtů a nových daní, pepřené absurdními hádkami o takové či onaké přesuny různých položek v systému daní z přidané hodnoty, v podstatě a především destabilizovaly společnost a nahrávají opozici.

Ideologická zaslepenost

Okleštění daňových příjmů státu v časech krize ovšem nebylo jediným ideologicky motivovaným krokem. Vláda pod vedením ODS dosti nesmyslně trvala kupříkladu na zrušení systému elektronické evidence tržeb.

Měla pro to dva hlavní důvody. Jedním byla skutečnost, že tento systém prosadila Babišova vláda, přičemž dle současných vládních stran — zejména ODS — měl systém EET sloužit Babišovi ke kontrole živnostníků a podnikatelů. Druhým důvodem byla údajná nepřiměřená administrativní a další zátěž pro občany.

Potíž s touto argumentací byl v tom, že systém EET na konci Babišova vládnutí už víceméně fungoval, náklady na zavedení příslušných elektronických pokladen, popřípadě internetového připojení, byly už podnikateli a firmami absorbovány. Celý systém přinášel do státní pokladny miliardy navíc, protože účinně bránil podvádění. Nemalá část podnikatelské obce s ním neměla větší problémy.

Jeho zrušení současnou vládou podle různých odhadů způsobilo výpadek ve výši až 15 miliard korun ročně. A navíc přispělo k obnovení šedé ekonomiky tam, kde se ji podařilo s pomocí EET omezit. Vláda zrušení již zavedeného systému odkazuje na sliby, které jednotlivé strany současné vládní koalice, zejména opět ODS, daly svým voličům. Kdyby EET ponechala v provozu, nemusela nyní zavádět některá opatření, která popuzují veřejnost více než existence EET.

Drahé kulturní války

Česká republika také ztrácí nemalé prostředky kvůli politické či ideologické zaslepenosti některých vládních stran v oblasti rovnoprávnosti menšin a migrace. Ačkoliv podle průzkumů většina české veřejnosti souhlasí se zavedením manželství stejnopohlavních párů, vede se ve vládní koalici okolo tohoto tématu tuhý politický boj, který zavedení manželství pro všechny blokuje.

Některé velké společnosti a korporace nedávno vyzvaly premiéra Petra Fialu, aby se o zavedené manželství pro všechny zasadil. A uvádějí jako důvod svého tlaku i ekonomické důvody. Citují studie Open for Business, podle níž nerovnoprávné postavení LGBT lidí působí české ekonomice ztráty ve výši více než 37 miliard korun ročně. Lze dodat, že ekonomické ztráty podle různých studií působí i trvající rozdíly v postavení žen a mužů.

Obrovské ztráty plynou ale i z politických předsudků v jiných oblastech. České ekonomice chybí zhruba tři sta tisíc pracovníků, které, jak dlouhodobě upozorňují experti, nelze získat jinak než s pomocí migrace. Jenže několik vlád v řadě vytvořilo okolo migrace hysterickou atmosféru, v níž se kvůli strachu z lidí z tzv. kulturně odlišných zemí i z migrace muslimů kvůli válce v Sýrii smísilo několik rovin.

Žádná vláda tak nebyla v posledních letech schopná vytvořit flexibilnější systém přistěhovalectví, který by příchodu lidí za prací ulehčil. Naopak, Česká republika přijímá stále nová opatření, která migraci k nám ztěžují.

Oněch několik set tisíc nezaplněných pracovních pozic má ovšem dalekosáhlé ekonomické důsledky. Nejenže nutí firmy k přeplácení stávajících zaměstnanců, což má negativní makroekonomické dopady, včetně tlaku na zvyšování inflace, ale také omezuje schopnost řady firem expandovat nebo naplnit svůj ekonomický potenciál. Nemluvě o tom, že zaplnění několika set tisíc pracovních míst by znamenalo větší daňové odvody do státní kasy i do penzijního systému.

Česká republika tak kvůli své migrační rigiditě podle některých odhadů přichází v celkovém součtu o desítky, možná stovky miliard korun ročně. Sečteme-li jen ztráty české ekonomiky kvůli neochotě zrovnoprávnit některé menšiny a těžkopádnému migračnímu systému, na pokrytí nemalé části současných deficitů by paradoxně stačila jen jejich eliminace.

Samostatnou kapitolou jsou také vysoké transakční náklady, jimž čelí řada českých podnikatelů kvůli politické neochotě zavést v České republice euro. Další ekonomické škody působí fluktuace české koruny na finančních trzích. Anebo neschopnost dosavadních vlád dostavět v České republice, která je z podstaty tranzitní zemí, funkční dopravní infrastrukturu.

Špatná politická rozhodnutí či malá racionalita vlád samozřejmě působí ekonomické ztráty nejen v České republice. U nás je však ve srovnání se zeměmi evropského Západu malá schopnost racionálně si vládnout — a to zejména kvůli různým ideologickým a politickým předsudkům — jednou ze zásadních brzd dalšího ekonomického rozvoje jako takového.