Programem české opozice je politické hackerství. Je načase se bránit
Jiří PeheANO a SPD jsou účelové subjekty, jejichž programem je destrukce systému. Důkazem je jejich chování v parlamentním provozu, kde soustavně uplatňují obstrukční strategie. Je proto načase účinně zasáhnout do jednacího řádu Sněmovny.
Projednávání vládního úsporného balíčku ve Sněmovně mařily — stejně jako většinu jiných sněmovních debat o důležitých zákonech navrhovaných současnou vládou — obstrukce ze strany opozice. Ta se opět pokusila zablokovat už samotný program jednání Sněmovny.
Opozice hraje v parlamentní demokracii důležitou roli a veřejnost má mít možnost znát její postoje k vládním návrhům zákonů. A je-li opozice schopná skutečného dialogu a nabízí smysluplné alternativy, mohou se nakonec její výhrady na konečném znění zákonů pozitivně podepsat.
Bohužel současná sněmovní opozice u nás sestává ze dvou vůdcovských stran, které jsou nesystémové už svojí strukturou a způsobem fungování: stojí a padají se svými vůdci, bez nichž by pravděpodobně i rychle zanikly. A oba vůdci — Andrej Babiš v hnutí ANO a Tomio Okamura v hnutí Svoboda a přímá demokracie — také určují celou politickou agendu obou politických subjektů.
O té se v nitru obou hnutí nijak zásadně nediskutuje. Když Babiš prohrál v klání o prezidentských úřad, rozhodl se, že ANO, které je členem liberální frakce v Evropském parlamentu a na domácí politické scéně se několik let profilovalo jako levicově populistický subjekt, bude jednoduše stranou konzervativní.
Je přitom příznačné, že o této změně se nevedla žádná vnitrostranická diskuze. Babišův politický kompars v čele ANO začal veřejnosti vůdcovo nové politicko-ideové zadání poslušně prodávat.
Příznačné též je, že tato změna kurzu byla namířena jen na domácí veřejnost, stejně jako na konzervativní části vládních stran — pravděpodobně se záměrem zvýšit v jejich očích koaliční potenciál ANO po příštích volbách. Na evropské úrovni se ANO dál snaží prezentovat jako liberální subjekt, aby se vyhnulo vyloučení z frakce evropských liberálů.
Destrukce ve Sněmovně
Programy ANO a SPD jsou tedy spíše jen marketingovými nátěry. Mohou se totiž měnit podle zadání jejich vůdců. Okamura je i proto občas popisován jako „komerční fašista.“ Prezentuje program, který je pečlivě vykalkulovanou směsí nacionalistických, xenofobních, protievropských a protizápadních postojů, jehož účelem je oslovit příslušný voličský segment.
Babiš, pro nějž je SPD politickou konkurencí, není daleko od pravdy, když ironicky tvrdí, že Okamura je především politický podnikatel, který ve skutečnosti do vlády ani nechce. Jeho hnutí je obchodní projekt, který vzhledem ke štědrému státnímu financování stran slušně vydělává. K tomu mu stačí zhruba desetiprocentní voličská podpora.
Totéž lze ovšem říct o hnutí ANO. Ani ono se nikdy neřídilo žádným srozumitelným souborem politických idejí a i jeho vůdce je především politický podnikatel. Nikoliv možná jen s cílem živit se na státních příspěvcích, ale s cílem mít možnost ovlivňovat přísun evropských a státních dotací pro své podnikání či proto, že chce eliminovat ekonomickou konkurenci. Což bylo koneckonců též předmětem několika auditů Evropské komise, když stál Babiš v čele vlády.
V parlamentní politice se obě hnutí tudíž neřídí logikou souboje svých programů a idejí s těmi vládními, ale logikou politické destrukce. Jejich programem je nekonstruktivní negace všeho, co přichází z vládní koalice.
Když se média ptají představitelů ANO nebo SPD na jejich názory na tu či onu vládní iniciativu či návrh zákona, známe odpověď dopředu: vše je špatně. Typické přitom je, že ani jedno z obou hnutí nenabízí životaschopné alternativy.
Jak nedávno poznamenala uznávaná ekonomka Jana Matesová, která dlouho pracovala v předních světových finančních institucích, vládní úsporný balíček i celková ekonomická politika vlády problémy české ekonomiky nejspíš nepomohou vyřešit, kdyby však byla přijata opatření navrhovaná současnou opozicí, byl by konečný výsledek mnohem horší.
Není tedy divu, že ve Sněmovně jsme i při projednávání současného vládního úsporného balíčku svědky čiré politické destrukce. Ta začíná už při projednávání programu schůze Sněmovny, jehož schválení se opozice pravidelně pokouší zablokovat nebo oddálit.
Když už se program schválit podaří, nabízí opozice desítky pozměňovacích návrhů, ač u většiny z nich je dopředu jasné, že nemají šanci projít. Podobá se to trochu hackerským útokům, při nichž jsou servery institucí, na které hackeři útočí, úmyslně přetíženy tak, aby zkolabovaly.
Jinými slovy: cílem naší nesystémové opozice není říct si své a případně konstruktivně přispět k opravám ve vládních návrzích zákonů, nýbrž čirá politická paralýza. Ta pomáhá ve veřejnosti posilovat obraz slabé vlády, neschopné prosadit navzdory poměrně pohodlné většině své priority.
Co dělat
Současná vládní koalice pomáhá posilovat obraz své neschopnosti nejen kvůli špatné schopnosti komunikovat s veřejností, občasnému chaosu a opatřením, z nichž vyčuhují ideologické a politické předsudky. Pomáhá jí i tím, že není schopná nastavit mechanismy fungování parlamentní demokracie tak, aby omezila politické „hackerství“ nedemokratické opozice na minimum.
Jedním z těchto opatření by měla být úprava jednacího řádu Sněmovny, jehož vnitřní logika je i dnes v zajetí představ o parlamentní demokracii z 90. let. V těchto představách má každý politický subjekt ve Sněmovně právo na v podstatě libovolně dlouhé řečnění o tom či onom, poslanci mají právo prezentovat jakékoli pozměňovací návrhy. Dokonce i program jednání Sněmovny má být výsledkem jednání, a to i kdyby se kvůli obstrukcím mělo táhnout celé dny.
Sousední Rakousko a Německo tuto logiku už před časem opustily, a jednací řády dolních komor svých parlamentů reformovaly. Nejen že byla výrazně zkrácena doba určená pro jednotlivá vystoupení poslanců a v Německu též omezena možnost jednotlivých poslanců předkládat pozměňovací návrhy, ale byl také změněn způsob rozhodování o programu schůze dolní komory.
V Rakousku tento program fakticky určuje předseda dolní sněmovny po konzultaci s představiteli stranických klubů. Konečné rozhodnutí je ale předsedovo, což samo o sobě obstrukce ohledně programu schůze znemožňuje. Předsedové dolních komor obou parlamentů také mají silnější postavení, pokud jde o odjímaní slova těm poslancům, kteří nemluví k věci.
V našem případě je diskuze ve Sněmovně svého druhu politickou anarchií. Řečnící poslanci nebo představitelé stran a stranických klubů s přednostním právem se opakovaně odchylují od projednávaných bodů, a využívají pravidelně svých vystoupení k osobním útokům. Anarchii pak dál posiluje institut „technických“ poznámek, které jsou často reakcí na zjevné nesmysly a osobní útoky předchozích řečníků.
Sociolog a bývalý politik Ivan Gabal vystihl devastující dopady tohoto způsobu fungování Sněmovny ve svém nedávném tweetu přesně, když napsal, že pokud si koaliční poslanci neuvědomí, že samotnou polemikou nejapnosti nevyvrací, ale jen „užitečně“ šíří“. Pokud nezměníme jednací řád Sněmovny, budeme za rok dva tam, kde je dnes Slovensko.
Gabal uhodil hřebíček na hlavičku: jednací řád, tak jak je nastaven v současnosti, nejen pomáhá nedemokratické opozici paralyzovat jednání Sněmovny, ale také pomáhá politikům, kterým je osud liberální demokracie ukradený, anebo politikům, kteří přímo usilují o její zničení, šířit nesmysly a útočit na demokratické poměry. Jako příklad mohou posloužit Babišovy recentní výroky o „nové totalitě“ při jednání Sněmovny k vládnímu úspornému balíčku.
Demokratický systém může přežít jen pokud se dokáže účinně bránit demagogii a útokům autokratů. Má přitom možnost dělat to prostředky, které demokracii nijak nepodvazují, jen nastavují jasnější pravidla hry. I v Rakousku byly změny jednacího řádu dolní komory reakcí na nástup Svobodných a jejich pokusy zneužívat liberální jednací řád k obstrukcím a nedemokratickým výlevům.
Současná vládní koalice u nás svůj souboj s nedemokratickou opozicí prohraje, pokud si neuvědomí, že bezbřehá „demokracie“ ve Sněmovně nakonec nejvíc slouží cílům těch, kdo chtějí demokracii zničit. A že jasnější pravidla hry, která i nedemokratickou opozici nutí k tomu, aby mluvila k věci a nezneužívala parlament k politickému „hackerství“, jsou v zájmu přežití demokratického systému.
V době, kdy programem vládní většiny je naprostá destrukce státu, zničení všech veřejných služeb, výprodej posledních zbytků státního majetku a naprosté zbídačení chudší nejméně poloviny populace, jsou obstrukce to nejlepší, co se může v parlamentu stát.
Tragedie toho, jakou máme parlamentní opozici, spočívá až v tom, že tohle nám bude vládnout po příštích volbách (protože mimoparlamentní opozice, ve které by se snad našly lepší strany, není vidět, nikam do televize ji nezvou a nikdo ji volit nebude). O nějakou kultivovanou věcnou debatu především nemá zájem vládnoucí parlamentní většina, která jednoduše prohlasovává výmysly odporující dostupným datům a odborným analýzám a na žádnou kritiku nedbá. Změny jednacího řádu, které by omezily obstrukce, by jen posílily tyranii parlamentní většiny a umožnily jí škodit rychleji a ve větším rozsahu.
"naprostá destrukce státu, zničení všech veřejných služeb, výprodej posledních zbytků státního majetku a naprosté zbídačení chudší nejméně poloviny populace"
míní soudruh Macháček.
Máte pravdu, Macháček notně přestřeluje.
Kdyby tato vláda měla jako program destrukci státu a zničení všech veřejných služeb, bylo by dobře. Protože Fialova vláda zjevně není schopna nic ze svého programu uskutečnit. Bohužel, uvedená destrukce není jejím programem, jen její praxí.
No vidíte, to jsou paradoxy.
A přitom je to nejlepší vláda, jakou jsme za posledních 30 let měli. Jaká hrůza to musel to musela být za těch minulých - raději ani nemyslet.
Jinak o tom, že "není schopna nic ze svého programu uskutečnit" je právě tento článek.
Nevím, jaká kriteria máte na "dobrost" vlády.
Fialova vláda udělala jednu věc opravdu dobře: zaujala pevný postoj k pomoci Ukrajině -- a jako spousta lidí jsem ji za to ochoten hodně odpustit.
Jenomže slovy Karla Kryla: "...zaujímáme postoje místo abychom stáli." Začíná druhý školní rok a mi pořad improvizujeme vzdělávací integraci desítek tisíc ukrajinských dětí; úžasný výkon našich škol a úžasné selhání naší vlády. Celkově nebýt fantastické schopnosti Ukrajinců postarat se o sebe a mimořádné ochoty lidí a obcí pomáhat, byla by vládní politika v této oblasti docela katastrofa. Ovšem katastrofa s pevným a správným postojem.
Docela dobře dopadlo krizové předsednictví v EU, opět je je otázka nakolik díky činnosti vlády a nakolik se ji to přihodilo.
A tím to bohužel definitivně končí. Pokračující drahota a inflace (provázená řečmi o tom, jak to jediní v Evropě děláme správně, když oproti v ekonomickém myšlení zaostalým sousedů naše vláda nezasahuje a správnost jejího přístupu nejspíše dokazuje, že máme tu inflaci nejvyšší a propad růstu nejdelší), pokračující rozpad veřejných financí, kterému vláda čelí bolestivými a zcela neúčinnými způsoby (na čemž se kupodivu shodnou ekonomové bez rozdílu škol a politického přesvědčení), rozpad státní správy, která už není ani schopná evidovat nástupy do starobního důchodu, rozpad lékové politiky atd.
Takže budu rád, když mi napíšete, kde vidíte ty projevy toho, že je tato vláda za třicet let "ta nejlepší".
S každým jednotlivým bodem by se dalo polemizovat - a začíná to už tím, že i ten postoj k ruské agresi a přijetí ukrajinských uprchlíků jí nejste ochoten připsat k dobru bez nějakých kliček a samoúčelného ironizování, a berete si při tom ještě do úst Kryla (vida, já jsem myslel, že ten citát pochází od Čapka - no, s něčím jsem si to asi spletl).
S tím rozvratem veřejných financí, který koblihář uvedl do pohybu, vláda nemá jinou možnost opravdu účinně bojovat než zákonnými opatřeními, která ovšem musí projít parlamentem.
A je docela zajímavé, že to, že ten balíček je nesmyslný, "se kupodivu shodnou ekonomové bez rozdílu škol a politického přesvědčení".
Aha... já jsem si myslel, že Danuše Nerudová je taky ekonomka. A že v NERVu, poradním orgánu vlády, jsou taky ekonomové.
Já vládě vyčítám to, co se tady objevilo též: v podstatě žádná deagrofertizace státu se nekonala, a byl vzdán boj s dezinformacemi.
Ale to určitě je to poslední, co by vadilo Macháčkovi, a vy to taky nezmiňujete.
Ale zkuste mi definovat vy tu "dobrost" vlády, a napište mi, která vláda podle vás byla od r. 1992 lepší.
Možná ta Špidlova, že? Která byla ovšem tak dobrá, že ji jeho vlastní strana sama shodila, a Špidlu odstavila.
Když se před několika léty přivalila do Německa vlna milionová uprchlíků ze Sýrie (kterých tehdy Česko v souladu s politikou tehdejší vlády přijalo hezkou nulu), samozřejmě taky haprovala spousta věcí a byla spousta problémů - na které se tady v Česku s gustem poukazovalo.
Samozřejmě že nebylo možné, aby se o všechno postarala vláda - a to ani zemské vlády, natož spolková.
Platilo v podstatě přesně to, co píšete:
"nebýt fantastické schopnosti Syřanů postarat se o sebe a mimořádné ochoty lidí a obcí pomáhat" - eh, ale s tím vším se zcela samozřejmě počítalo - jinak by to vůbec nešlo.
Ta slavná věta Angely Merkelové "Wir schaffen das!" totiž vůbec neznamenala, že my, spolková vláda, to zvládneme, a nikdo to tak myslím ani na vteřinu nechápal.
Ale klidně by bylo možno Merkelovou ironizovat, a vypomoci si Krylem, proč ne.
Ano, s něčím jste si to asi spletl. Tohle je Krylova Demokracie rozkvétá.
Jinak, Danuše Nerudová je ekonomka a v NERVU jsou také ekonomové -- a kritizují balíček.
Nevyčítám vládě, že při přijímání tří set tisíc lidí něco haprovalo, ale absenci konkrétních kroků. Psal jsem konkrétně o školství a vynechám to nejzhovadilejší, co zatím hrozí -- totiž stagnaci nominálních výdajů na školství při sedmiprocentním nárůstu školáků, rozpočet ještě není schválený a třeba blbci jako Stanjura neprosadí svou. Ale ona chybí základní strategická rozhodnutí, jak konstruovat ukrajinské menšinové školství. Už dva roky.
Co se rozpadu veřejných financí týče. Ano, začal v roce 2019, když magoři z ANO a ODS svorně ruku v ruce odhlasovali stamiliardový výpadek příjmů a prohloubil se v covidu. Jenomže on je rok 2023, volby byly před dvěma lety, takže výmluva na zdlouhavost legislativního procesu je opravdu jen výmluva a to směšná -- a jediné opatření, které ten propad na chvíli brzdí, je přenesení nákladů inflace na důchodce odkladem valorizace o rok (to jest příštím zvýšeným výdajem).
A nekonečné diskuse o balíčku, jehož osud předznamenala výjimka na daň z tichého vína, vyškrtnutí zdanění pro tištěné noviny po prvním křiku a původní předpoklad, že mohu ze školství sebrat 12 miliard a desítky miliard ze sociálních věcí. Nakonec tedy úspory v řádu možná desítek miliard, pokud nějaké -- a ony jsou potřebné stovky.
Nejsem přesvědčen, že by šly české finance spravit bez progresivní daně, změny daní z nemovitostí a bez zdanění korporací, ale to už je moje přesvědčení, zatímco to, že současná opatření nefungují a podobně konstruovaná opatření zatím historicky nefungovala nikdy, to je, bohužel, fakt. Tohle už nejde za koblihářem, to je nezodpovědnost této vlády.
Takže pro vás je částečná věcná kritika některých dílčích kroků balíčku totéž jako vyjádření "naprostá destrukce státu, zničení všech veřejných služeb, výprodej posledních zbytků státního majetku a naprosté zbídačení chudší nejméně poloviny populace" v podání s. Macháčka, popř. ve vašem podání "pokračující rozpad veřejných financí, kterému vláda čelí bolestivými a zcela neúčinnými způsoby".
Stejně jako vy sleduji s nevolí "nekonečné diskuse o balíčku". Ten balíček prostě musí parlamentem a vstoupit v platnost. Pak se teprve ukáže, jak je účinný. Zatím jste si to tvrzení o jeho neúčinnosti vycucal z prstu (pokud vám tedy nebudu podsouvat stejně jako Macháčkovi přání otcem myšlenky).
Eh - zmínil jsem se už o tom, že právě o tom je tento článek?
Legislativní proces je skutečně zdlouhavý jen tehdy, pokud není úplně zablokovaný - což je momentálně případ.
No - někteří, jako s. Macháček, si to pochvalují. Podle vás pouze "přestřelil".
Každopádně vám to nestálo za to, abyste napsal příspěvek "Honzovi Macháčkovi", ve kterém byste mu vysvětlil, že by udělal lépe, kdyby mlčel. Zrovna on.
Koalice má jasnou majoritu a balíček může a mohla přijmout proti opozici. Při běžných legislativních lhůtách (a ty mohou být zkráceny), by balíček předložený v dubnu byl dnes v Senátu nebo na prezidentském stole k podpisu. Obstrukce sice mohou věc zdržet, ale o dny. Zablokovaný legislativní proces určitě není a opozice na jeho zablokování nemá sílu. Takže za
a) to, proč už dávno není schválen, to jsou spory uvnitř vlády, nikoliv problém parlamentního projednání;
b) nic to nemění na faktu, že v současné podobě prostě potřebné úspory nezajistí, ani kdyby zafungoval podle nejoptimističtějších odhadů ministerstva financí.
Tvrzení o jeho neúčinnosti jsem si z prstu nevycucal, ale na to stačí už samotná čísla. A jako člověk s dekádou zkušeností s úsporami ve státních výdajích v době, kdy jsem čísla jednoho rezortu opravdu uměl docela nazpaměť , říkám, že i když jsou ty úspory i na papíře nedostatečné -- a to si opravdu můžete přečíst u spousty českých ekonomů -- fakticky budou mnohem nižší.
Jednu ze stran vládní koalice jsem volil a oceňuji Fialovu dobrou vůli vládnout konsensuálně. Ale dobrá vůle nestačí a v řadě oblastí (přinejmenším úřady práce a obsluha důchodů a dávek, školství a nerovnováhy státních financí) jsme opravdu na hraně destrukce.
Dobře, to je všechno možné.
Avšak pokud jde o spory uvnitř vlády, ty byly původně odstraněny v okamžiku, kdy byl balíček na tiskovce oznámen. Bylo přece oznámeno, že to, co se nám předkládá, je výsledek konsenzu mezi všemi vládními stranami.
Pak už to bylo podle hesla "pro dobrotu na žebrotu". Vláda nechtěla oznámený balíček protlačit silou bez diskuse s veřejností (s ohledem na neustálou kritiku ohledně "špatné komunikace") , a takto to dopadlo.
Nicméně mám dojem, že i nyní je přece v koalici shoda - jinak by balíček nebyl předložen do sněmovny.
A je možné, že to nebude tak účinné, jak by si vláda přála. Je otázka, jestli bude mít ještě čas na další opatření.
Lze se totiž obávat, že pak už budou mezitím znovu u moci "ti, kteří se nezakecají".