↗

Od začátku takzvané migrační krize až dodnes se tak postupně utahují šrouby a buduje se Pevnost Evropa bez ohledu na základní lidská práva, současné evropské zákony nebo mezinárodní právo. Foto Michal Pavlásek

Členské státy Evropské unie se minulý týden shodly na historicky první společné dohodě o řešení migrace. „Máme dohodu,“ jsou také asi jediná dobrá slova, která o ní lze říci. Dokument musí ještě projít Evropskou komisí a Evropským parlamentem, ale tam se zatím žádné větší zádrhely neočekávají.

Nezabývejme se podrobně obsahem dohody, ani nuancemi v tom, jakým způsobem se přesně mění procedury na hranicích nebo jak přesně bude fungovat „flexibilní solidarita“. Dobré první shrnutí přinesla například Evropská rada pro uprchlíky a vysídlení.

Podívejme se ale na dohodu v kontextu posledních osmi let, kdy se Evropská unie pokoušela problém migrace systémově řešit. První drafty migrační dohody začaly vznikat už v roce 2014, tedy ještě rok předtím, než jsme si ve střední Evropě vůbec pořádně všimli, že se vůbec nějaká migrace na světě vyskytuje.

Je dost možné, že kdyby nenastal nárůst počtu příchozích migrantů v posledních letech, zejména v důsledku krize v Sýrii a Afghánistánu, bylo by přijetí dohody nezajímavou technickou záležitostí, jakých se v Evropské unii schvalují spousty. Aniž by jim někdo pořádně rozuměl a aniž by jim politici věnovali větší pozornost.

Takzvaná migrační krize v roce 2015 však učinila odborníky na migraci i azylové právo z kdekoho a politici ucítili — i za vydatné pomoci ruské propagandy — příležitost získat snadno a rychle hodně politických bodů u svých voličů. Od začátku takzvané migrační krize až dodnes se tak postupně utahují šrouby a buduje se Pevnost Evropa bez ohledu na základní lidská práva, současné evropské zákony nebo mezinárodní právo.

Řecká, chorvatská, maďarská i polská policie dlouhodobě používají nelidské metody vynucování ochrany hranic, které si v některých případech nezadají s bývalým režimem na hranicích železné opony. V tom jim zdatně asistuje evropská pohraniční agentura Frontex, která se v některých případech na týrání migrantů aktivně podílí, jindy jen přivře oči a dělá, že migranty nevidí.

Nová migrační dohoda takovéto chování sice explicitně nepovoluje, nicméně složitostí nových procedur, vytvořením pohraničních pravidel a omezením práv migrantů vytváří podmínky, které nelidské chování usnadní. A naopak zkomplikuje jeho případné dokazování.

Je přitom docela komické, že politici ANO, kteří aktuálně spílají české vládě, že dovolila kvóty, solidaritu a kdovíco ještě, mají velký podíl na současné — velmi restriktivní — podobě migrační dohody. Česká republika patří mezi významné autory současného schváleného „kompromisu“ a čeští zástupci pro stávající podobu dohody hlasovali.

Je poměrně zřejmé, že listina základních lidských práv, ženevská úmluva o uprchlících a další podobné dokumenty, jejichž dodržování odlišovalo Evropu od zbytku světa a dělaly z ní ostrov humanity, na němž se uznává, že každý lidský život má stejnou hodnotu a každý člověk má právo na zajištění základních potřeba, jako je voda, jídlo, přístřeší nebo lékařská pomoc, nebyly při tvorbě „migrační dohody“ vůbec zahrnuty do diskuze. Výsledek ukazuje, že prioritou bylo další posilování pohraniční policie, stavba dalších plotů a zdí a snaha vytvořit systém, ve kterém bude šance na získání mezinárodní ochrany zase o trochu menší než dříve.

Zároveň nový systém jen velice málo pomáhá tzv. zemím prvního vstupu, tedy zemím na hranicích Evropské unie, které už dlouho volají po reformě Dublinského systému. V jeho rámci je totiž možné migranty vracet právě do první země, do níž v Evropské unii vstoupili. Typicky se jedná o Řecko, Itálii nebo Španělsko.

Dalším velice problematickým aspektem je zavedení takzvané třetí bezpečné země. Jednak si každý stát bude sám rozhodovat, která země je pro něj „třetí bezpečná“ a jednak je v dohodě uvedeno, že stačí, aby migrant měl k třetí bezpečné zemi „vztah“.

To se jen při troše fantazie dá prokázat například takto: Chorvatsko řekne, že příchozí migrant strávil poslední tři měsíce v Srbsku, a proto k němu má vztah. Je celkem jedno, že ho v mezičase chorvatská policie pětkrát zbila a okradla a on jen hledal cestu, jak požádat o azyl.

Už řadu let víme, a zcela nepochybně to ví i většina politiků, že migraci nelze zastavit, dá se pouze regulovat nebo kontrolovat. A také pozitivně využít.

Zoufalí lidé prchající před válkou nemají jinou možnost, nemají na výběr, co udělají. Odhaduje se, že jen takzvanou Balkánskou trasu každoročně projde deset až dvacet tisíc lidí směrem dál do Evropské unie.

Důkazů o protiprávním jednání pohraničníků v řadě států od Řecka až po Chorvatsko je přitom celá řada. Migranti tak budou tak dál platit více a více peněz pašerákům, kteří vždy najdou způsob, jak lidi přes hranice dostat. A více a více lidí bude po cestě umírat.

Celé téma je navíc oboustranné — potřebujeme se navzájem. Do Evropy přicházejí lidí, kteří nutně potřebují naši pomoc, pomoc vyspělého sociálního státu. A obyvatelé Evropy nutně potřebují mít možnost pomáhat druhým lidem, potřebují nové sousedy, kteří budou přinášet jiný pohled na celý náš svět a budou nám ukazovat, že žijeme v bublině, která vůbec není samozřejmá.

Stavění plotů a přijímání podobných dohod, jaká byla nyní schválena většinou členských států Evropské unie, ve výsledku nepomáhá nikomu. Ani lidem prchajícím před utrpením, ani občanům Evropské unie nebo České republiky.