Uprchlíci? Děkujeme, chceme

Neštěstí v redakci Charlie Hebdo se nesmí stát záminkou k odepření pomoci syrským uprchlíkům. Jedná se o nejvážnější uprchlickou krizi od druhé světové války a v zasněžených uprchlických táborech na Blízkém východě umírají lidé.

Evickacb2

Eva Kaličinská

11.01.2015 11:22

Související

Před deseti lety jsem vedla výtvarný atelier v Pobytovém středisku Zastávka u Brna ve Správě uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR, kam klienti mohli libovolně docházet a malovat, dělat grafické listy nebo pracovat s keramickou hlínou. Dopoledne mě navštěvovali spíše dospělí, odpoledne, když přišly ze školy, děti.

Lidí výtvarnou dílnou prošlo mnoho a už si je moc, přiznám se, nepamatuju. Někdy nechali rozdělaný obraz nebo zapomněli třeba bundu, ale už se nevrátili a v táboře jsem je už nepotkala. V prostoru se mi hromadilo zapomenuté oblečení nebo rozdělaná díla a já jsem řešila, co s nimi. Popravdě, necítila jsem se na to se jich zbavit.

Jednou do dílny přišel Zahíd z Kašmíru se svou čtyřletou sestrou Aizou. Dívka se mi vryla do paměti, protože její nefalšovanou radost z tvorby a spontánní smích vždy záhy a nečekaně vystřídal smutek. A protože Aiza, která vypadala spíše jako kluk než jako holka, byla opravdu malá a nenavštěvovala školu, chodila za mnou už ráno, ale vždycky se jí s železnou pravidelností zasmušil obličej.

„To je proto, že u nás v Pakistánu bylo zeměstřesení, spadla střecha a zabila jí matku, před očima. Aiza si myslí, že všechno, co je pro ni důležité, zničehonic zmizí,“ vysvětlil mi Zahíd. Aize pak pomohlo, když jsme společně obkreslovaly předměty, které měla ráda. Ty si vykreslila, vystříhala a odnesla s sebou. Pak si ještě vybavím, že dívka obdivovala všechno ženské. Sponky a sukně nebo barevné silonky, ze kterých nemohla spustit oči.

Aiza přijela z Pakistánu v rámci programu Medevac, což jsou programy humanitárních evakuací. Smyslem těchto programů bylo poskytnout léčení osobám s válečnými zraněními, vrozenými vadami a jinými zdravotními problémy.

První dva programy se realizovaly již v devadesátých letech minulého století a umožnily v České republice léčbu obyvatel Bosny a Hercegoviny a jugoslávské provincie Kosovo. Díky rychlému vyřešení nejvážnějších momentů kosovské krize bylo možné realizovat v srpnu 1999 dobrovolné repatriace do Kosova, do vlasti se tak vrátilo asi 850 uprchlíků.

Téměř tři čtvrtiny kosovských Albánců tvořily ženy a děti. Pacienti a jejich doprovod byli na našem území v postavení žadatelů o azyl. Tato úprava pobytu se osvědčila jako efektivní způsob humanitární evakuace i v programu Medevac III v letech 2003 a 2004. Cílem evakuací obyvatel Irácké republiky bylo poskytnout pomoc osobám, které nemohly být léčeny lékaři v polní nemocnici v Basře. Jednalo se o dětské pacienty.

V devadesátých letech minulého století byla síť azylových zařízení mnohem hustší a zapojení veřejnosti a samosprávy aktivnější než po roce 2000. Soukromé osoby dřív nabízely ubytování a některá města na základě vládních materiálů zřizovala azylová zařízení jako dočasná útočiště – pro občany Bosny a Hercegoviny nebo pro rodiny z Černobylu, volyňské Čechy nebo pro uprchlíky z Kosova na konci dekády. Po zklidnění evropských válečných konfliktů začaly klesat počty žadatelů a jednotlivá zařízení a střediska se postupně zavírala.

Programy se u české veřejnosti setkaly s nebývalo podporou. Oproti pomoci Bosně v minulosti byl patrný posun ve vnímání problému a lze říci, že i Správa uprchlických zařízení se snažila, aby se česká společnost ve vztahu k uprchlíkům kultivovala.

V březnu 2011 vypukla v Sýrii občanská válka a odhaduje se, že devět milionů Syřanů uprchlo ze svých domovů a nalezlo útočiště především v sousedních zemích nebo přímo v Sýrii. Více než tři miliony lidí uprchly do Turecka, Libanonu, Jordánska a Iráku. Pouze okolo 150 000 Syřanů požádalo o mezinárodní ochranu v Evropské unii.

Ve světle této jedné z největších uprchlických krizí od ukončení druhé světové války a navzdory událostem ve Francii, nechápu postoj české vlády a české veřejnosti k přijetí syrských uprchlíků a nechuti přesídlit alespoň patnácti nemocných syrských dětí včetně jejich příbuzných do ČR. Situace je velmi vážná, ve sněhem závatých uprchlických táborech v Libanonu totiž umrzají lidé.

Ve sněhem zavátých uprchlických táborech v Libanonu umrzají lidé. Foto Shi Has

Protože jsem učitelka, představila jsem si několikrát tu hrůzu, jak stojím před třídou u tabule a mám dětem vysvětlit, proč nemocné děti ze Sýrie nechceme. Ani po teroristickém útoku v redakci francouzských novin nedokážu podat aspoň jeden relevantní a logický argument.

Od devadesátých let se ve školách začaly začleňovat metody kooperativního učení a programy posilující dovednosti v oblasti prevence, mediace a řešení konfliktů. Žáci se začali zabývat příčinami konfliktů, studiem metod manipulace a ovládání společnosti jako prostředku posilování privilegií, nerovnoprávnosti a snahy bránit společenským změnám.

Vzdělávací programy se začaly více zaměřovat k výchově k sociální spravedlnosti a třeba k tomu, jak má vytváření negativních obrazů určitých skupin vliv na jejich sebepojímání. Stejně tak se začala zavádět i mediální výchova.

Děti by už na druhém stupni ZŠ měly pochopit, že například násilnosti džihádistů vidí v televizi každý den, zatímco s faktem, že drtivá většina muslimů je mírumilovná a chce žít v klidu, se v televizi nesetkávají. Není divu, nejde totiž o žádné breaking news.

Strašně si přeju, aby Tomáš, můj syn, který půjde v září do první třídy, dostal pedagoga, který ho tímto způsobem povede a naučí ho kromě jiného i smyslu pro proporce. Přeju si, abych Toma mohla nechat na chvilku na hřišti pod dohledem jiného rodiče, když půjdu na záchod, ono by to ty jiné rodiče vůbec nemuselo zajímat, že si chci odskočit a je to čistě můj problém a jsem za něho zodpovědná.

Abych dětem, když jsou venku a hrají si spolu, mohla namazat rohlík, a stejně tak doufám, že někdo jiný dá třeba rohlík Tomášovi. Aby mohl dál Tomáš milovat Elinku ze školky, která má maminku z Izraele, a všichni jejich lásce přáli, a aby k nám i nadále jezdil na Vánoce Musa, původem ze Somálska, který je sice muslim, ale Vánoce zbožňuje a dává Ty nejvtipnější dárky.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Km-pasovka0001

Klára Mičkalová - Doma

Neděle, 11.Ledna 2015, 21:10:42

Lidé většinou házejí do jednoho pytle různé přistěhovalce a uprchlíky a různě exotické cizince. Jenomže „cizinců u nás“ je celá škála.

LEGÁLNÍ POBYT
Legálně u nás pobývají cizinci s platnou příslušnou formou pobytu. Uprchlíci pod mezinárodní ochranou, žadatelé o azyl, ale také studenti, obchodníci, nejrůznější pracovníci, rodinní příslušníci… Vzhledem ke spletitosti příslušných předpisů a procedur je snadné, aby se řada cizinců ocitla v kategorii „ilegál“.

UPRCHLÍCI
Ti, kteří prchají před válečným konfliktem, požívají mezinárodní ochrany (existují i další kategorie pro žádost/přiznání mezinárodní ochrany). Příslušnou agendu má na starosti Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Země, které podepsaly příslušné smlouvy a konvence, jsou vázány mezinárodním právem, aby tyto uprchlíky přijaly a staraly se o ně, dokud trvá konflikt v zemi jejich původu.
OSN zároveň zřizuje a provozuje uprchlické tábory - i díky OSN zůstává velká část uprchlíků relativně nedaleko od domovské země. I od toho státy přispívají do fondů OSN.
Pro mnoho uprchlíků - avšak pořád zlomek z celkového počtu - OSN žádá umístění v signatářských zemích.
ČR se vykrucuje, jak jen může, aby nemusela dostát svým závazkům. Sáhodlouze se přetřásá, zda přijmout 15 rodin dětských pacientů ze Sýrie. Vzhledem k desítkám milionů postižených osob je to tragikomické. Je mezinárodní ostuda, že ČR se tak ošívá i tak minimálně dostát svým mezinárodním závazkům.

MIGRANTI
Jiným typem "cizince u nás" jsou migranti. Jejich agendu má na starost IOM - Mezinárodní organizace pro migraci, přičemž „klienti“ mohou, avšak nutně nemusí být pod mezinárodní ochranou. Naopak to mohou být o b ě t i obchodu s lidmi, zotročování atp.

ILEGÁLOVÉ
Nemají v pořádku „papíry“ – ať už povolení k pobytu, nebo např. pracovní povolení. Zdaleka ne každý ilegál se mimo zákon ocitne se zločinnými úmysly a ze své vůle.
Ekonomičtí přistěhovalci ze zemí mimo EU už často přicházejí s tím, že se v cílové zemi ocitnou v pozici ilegála. Nemají šanci získat nějaký legální pobytový status, nebo neznají způsob, jak takový status získat, nebo jsou už přímo chyceni v síti organizovaného zločinu – zbaveni dokladů, bez pracovního povolení, s dluhy a výhružkami na krku. Kdo je však MIMO systém, nemůže ho zneužívat ve smyslu zneužívání sociálního systému – legálně neexistují, a tedy nemají nárok na jakékoliv sociální příspěvky (což jen slabě vyvažuje fakt, že do systému také oficiálně nepřispívají). Takže jsou vystaveni nebezpečí, že se stanou obětí zločinu, stejně jako pokušení, že budou zločiny páchat. Což je ovšem pozice, po které až na výjimky netoužili.
Jen naprosto zanedbatelný počet cizinců pak zneužívá systém k tomu, aby např. získali novou identitu (za zločinným účelem).

Čecháčci však rovnostářsky vidí hrozbu (ekonomickou, kulturní, bezpečnostní, jakoukoliv) bez rozlišování ve všech.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.