O lidských právech jsme mohli v posledních týdnech, ba i měsících, slyšet ledacos. Česká republika že opouští prosazování lidských práv v zahraniční politice, prodali jsme lidská práva za byznys, lidská práva byla tradicí České republiky a my se této tradice vzdáváme. Případně opouštíme havlovské dědictví, Havlův odkaz, který nám ve světě sjednával dobré jméno a respekt.

Ano, čeští představitelé vcelku tradičně mluvívali na zahraničních cestách a návštěvách o lidských právech. Zvykli jsme si na to, stalo se to součástí běžné agendy. Jenže mezitím, od počátku Havlovy státnické role, se také naší zemí prohnalo pětadvacet let nových, nejmladších dějin a v nich se také ledacos stalo.

Lidská práva, jak jsme o nich uvažovali a jak někteří z nás za ně ve střetu s vládnoucí mocí zápasili v sedmdesátých a osmdesátých letech, se stala součástí historického kontextu a pomalu, ale trvale vyprchávala z reality nové doby.

↗

Busta Václava Havla odhalená na začátku týdne ve Washingtonu. Foto archiv amerického Kongresu

Věrohodnost, s níž Václav Havel jezdíval po světě a zdůrazňoval potřebu dodržování lidských práv, byla ve své době samozřejmá. Václav Havel obětoval myšlence lidských práv mnohé ze svých životních ambicí. Prosazování nedělitelnosti a všeobecnosti, všeplatnosti i svrchované individuální hodnoty lidských práv bylo páteří velké části jeho životního příběhu, jeho ústřední hodnotou, které také přinesl velkou osobní oběť. Mohl žít jiný příběh. Neváhal však brát vážně výzvy a hodnoty, riskovat a poté i přetrpět několikaleté věznění.

Připomeňme, že byl ke čtyřem a půl letům vězení odsouzen za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, tedy za konkrétní činnost ve prospěch pronásledovaných. Málokterý světový státník byl obdobně předurčen k takové misi, jakou ve vztahu k lidským právům vykonával prezident Václav Havel. Každý mu téma lidských práv v devadesátých letech věřil, protože to bylo jeho životní, osobně osvědčené téma. Mužům odvahy, mužům s velkým osudem, naslouchají i neodvážní, i když pak konávají po svém.

Jeden Havel by samozřejmě nestačil. Zápas o lidská práva v sedmdesátých a osmdesátých letech, Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, osobnosti jako Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Petr Uhl, Václav Benda, Dana Němcová, Rudolf Battěk, Ján Čarnogurský a mnoho dalších, ti všichni, ještě v roli těch bezmocných, pomáhali vytvořit důvěru k polistopadovému Československu, přenesenou později z velké části i na Českou republiku.

Pomáhali vytvářet věrohodnost státnických slov o lidských právech. Jestliže někdejší politický vězeň říká v daleké zemi, že lidská práva jsou důležitá, nikoho nepoučuje. Jen přenáší osobní zkušenost, část věrohodnosti svého osobního příběhu, část dějinné zkušenosti své země.

Kdo ale může rozumně uvěřit našim státním představitelům posledních let, tedy větší části z nich, mluví-li o lidských právech? Mluvit o nich můžou, ale všichni vědí, že je to jen krasopisné téma, jedna z odrážek v podkladových dokumentech k jednání. Málokdo z vrcholových českých politiků posledních deseti let může mluvit o lidských právech jako o tématu, za něž osobně ručí.

Tak jaképak povzdechy nad tím, že jsme opustili politiku lidských práv! Tu jsme — v rámci naší země — opustili už dávno. V úprku ekonomů před právníky, v zanedbané sociální vnímavosti, v prioritě šetřících čísel nad skutečnými lidskými osudy.

A v našem působení v zahraničí? V něm se lidská práva stala součástí našich vnitřních politických střetů a pletich. Skutečný obsah se vytratil s tím, jak se vytratily standardy lidských práv, jak se politizovala humanitární témata, jak se užívání pojmu lidských práv začalo spojovat se vztahem k některým státům, zatímco u jiných se umí omluvit všechno.

Problém uvěřitelnosti

Jistěže jsem pro prosazování lidských práv ve světě. Z vlastní zkušenosti vím, jakou cenu má pro pronásledované morální podpora ze zahraničí, jak vědomí solidarity blízkých i vzdálených lidí ulehčuje snášení nekonečných dnů za mřížemi.

V naprosté většině případů však nešlo o podporu států, nýbrž o podporu ze strany občanských iniciativ, aktivistů a nadšenců, kulturních tvůrců, humanitárních sdružení, křesťanských společenství, mírových sdružení či kolegů politických vězňů či odpůrců režimů z jiných zemí, v nichž útlak byl popisem všedního dne. Každá taková iniciativa — čím konkrétnější a adresnější, tím lepší — je nesmírně cenná a opravdu pomáhá, protože žádné diktatuře není po chuti, mluví-li se o příkoří, které páchá na vlastních občanech.

Ale nepodceňujme ani diktatury, ani jejich vězně či jinak pronásledované. Každý snadno pozná, o co jde — zda o pokrytectví určené spíše domů, do vlastních mediálních prezentací, nebo jestli jde o skutečný podíl na civilizačním zápase o hodnoty, za které stojí za to usilovat, přestože je nutné za jejich prosazování leckdy také osobně a bolestivě trpět.

Mluvit o lidských právech je přece jen něco jiného, než mluvit o možnosti dodávek klikových hřídelí. Každý se rád podívá, z jakého materiálu naše slova o lidských právech jsou, z jakého dvorku naše lidskoprávní rétorika pochází.

Co najdeme na tom našem? Dva milióny lidí pod útiskem nespravedlivých exekucí, které rozdělují společnost pod záminkou dluhů, které se dají řešit civilizovaně a mnohem účinněji bez zbídačování celých společenských vrstev. Najdeme na něm diskriminovanou romskou menšinu a trpěný nárůst rasově motivovaného extremismu.

Najdeme na něm prudce se rozmáhající bezdomovectví bez naděje na návrat k běžnému životu, k tomu volební kampaně postavené na oživlé středověké myšlence vyhánění těch nejchudších z měst, najdeme na něm nestydatý obchod s bídou v — nadneseně řečeno — ubytovnách. Najdeme na něm vězeňský systém vyrábějící trvalé delikventy, kteří po propuštění na svobodu nemají šanci nalézt zaměstnání a jejich nejsnazší možnou cestou je tak návrat ke zločinu a zpět do věznic.

Najdeme na něm liknavý a kdečím prorostlý justiční systém, který už jen svým poplatkovým nastavením ztěžuje chudým přístup ke spravedlnosti. Najdeme na něm agresivní pojetí pracovního trhu, který desítkám tisíc lidí neumožňuje prostou obživu, ačkoliv dennodenně usilovně pracují.

Najdeme na něm mafie vysávající zdravotnictví předraženými zakázkami, samosprávné mafie umožňující přes stavební a jiné zakázky vyžírat rozpočty obcí a měst. Najdeme na něm libovolné množství vrcholných politiků, kteří ochotně řeknou, že neplatit daně je normální a že se to tak prostě dělá.

Najdeme na něm urážlivé a agresivní verbální útoky a odsudky vůči veřejné ochránkyni práv za to, že dvěma somálským dívkám nebyla ochotná upřít samozřejmé a nezpochybnitelné právo na nošení šátku ve škole. Vůči ženě, která jako málokdo jiný v této zemi byla myšlence lidských práv věrná za všech okolností, i za takových, které by položily většinu slovních siláků a zákopových hrdinů, kteří si na ni dovolují.

Už slyším ty hlasy, že právě tohle do lidských práv nepatří, že ti a oni si za všechno můžou sami, že dluhy se přece musejí platit, že Romové blem blem, však to známe. Že komu se nelíbí nízká mzda, ať jde pracovat jinam.

Plus něco o právu na život v bídě, neboli že mnozí bezdomovci jsou na ulici dobrovolně, jak tvrdívají bezstarostní bohatší, kteří jim ještě dojemně radí, ať se víc snaží. Plus něco o korupci jako nutném průvodním jevu demokratické společnosti. Plus něco o dvou šátcích jako o hrozbě a zárodku islámského státu. Ano, udivuje mě to, ale říkat takové věci se na našem dvorku považuje téměř za normální.

Svět, a nejen ten evropský, je naštěstí většinou už trochu jinde. Mnozí, ba většina občanů žije lépe než před pětadvaceti lety, v řadě ohledů i mnohem lépe. Tento očividný fakt ale nesmí zastírat věci, které v pořádku nejsou. Kvalitu života a lidská práva je třeba hodnotit měřítkem těch nejslabších, těch, kteří stojí na okraji.

Těch, pro které je základní životní jistota jen vzdáleným životním snem. A takových není u nás málo.

Demokracie je tak trochu jako řetěz — je tak silná, jak silný je její nejslabší článek.

↗

Karel Schwarzenberg na akci organizace Přátelé Jemenu v Londýně. Foto FaC Office, flickr.com

Cesta k nápravě

A co tedy ten svět v našich ústech? Kdybych slyšel rozhodné odsouzení nepřiměřených útoků na civilní obyvatelstvo v Palestině, mohl bych říci, že důsledně hájíme lidská práva.

Kdybych postřehl nabídku na přijetí části nešťastných Severoafričanů, zaplavujících italské středomořské ostrovy, mohl bych to říci také. Kdybych zaznamenal otevřenou náruč pro uprchlíky ze Sýrie, kteří se v nepředstavitelném množství usidlují v přilehlých oblastech Turecka a Libanonu v naději, že civilizovaný svět je připraven jim pomoci a ochránit je.

Ano, chci je mít za sousedy. A to mnohem raději než kdejaké bázlivé a malomyslné české mluvky, abych předešel tradičnímu pseudoargumentu, který známe z každé maločeské diskuse o Romech, tedy něco jako: zkuste si s nimi bydlet!

Zkusil bych. S vděčnou myšlenkou na ty, kteří v mnoha zemích světa chtěli mít za sousedy uprchlé Čechy a Slováky, a že jich v roce 1948 a po srpnu 1968 byly statisíce! Lidská práva by z našich úst zněla věrohodněji, kdyby Česká republika vydávala na rozvojovou pomoc alespoň přiměřenou částku, namísto symbolické almužny, která nikoho nezabolí a jen málokomu nakonec reálně pomůže.

Nebýt úctyhodné snahy neziskových organizací a občanů přispívajících ve veřejných sbírkách, jak bychom jen mohli odpovědět na neslyšnou otázku přicházející z různých končin světa: Co jste vy udělali, když jsme my byli v nouzi, když nám vypalovali domy, když nás vyháněli. Kde jste byli, když nás přepadali v našich domovech a věznili nás a když jsme neměli zač koupit chléb a mléko?

Můžeme bezelstně odpovědět: Ale ano, my jsme usilovně mluvili o lidských právech.

Nemysleme si, že svět nás nevidí. Není snad přesnějším obrazem České republiky role Krtečka, napůl zahrabaného, vyčuhujícího zpoza hromádky hlíny, který je v Číně nabízen s nevyřešenými autorskými právy, a proto jen na základě pochybné licenční smlouvy, kterou tvůrce nedlouho před smrtí podepsal své vnučce a ta ji teď zneužila k tomu, aby obešla nejen celý institut autorských práv, ale i svoji matku a další dědice, aniž by vyčkala pravomocného rozsudku ve věci?

Ano, variace na téma český tunel jako vývozní artikl mnohem přesněji vystihuje stav věcí, než vše, co bychom mohli říci o lidských právech. Je totiž bohužel věrohodný, zobrazuje poměry v naší zemi dost výstižně.

Lidská práva mluvit je snadné. Stejně jako je snadné využívat rétoriku lidských práv v politických střetech, aniž by o jakéhokoliv vězně, uprchlíka, bezdomovce či chudého vůbec šlo. O zneužívání tématu lidských práv na pravolevé ose politického spektra dnes ani psát nechci, ale k popisu tématu by to patřit mělo.

Jiná věc je ovšem lidská práva dělat. Skutečná a důvěryhodná politika prosazování lidských práv především kultivuje zemi, která ji dokáže prosazovat. Kultivuje občanské ctnosti, posiluje mezilidskou solidaritu, vzájemnost i odpovědnost a vytváří pocit bezpečí a jistoty pro všechny, kteří v takové společnosti žijí. V tomto nás čeká dost práce doma, než nám ostatní začnou lidská práva opět věřit.

Jistěže ani za těchto okolností nemůžeme lidská práva z agendy vypustit. Mluvit o nich máme pokorněji, jako o ideálu, který má být společný všem lidem i státům, navzdory našim vlastním problémům, jichž jsme si vědomi a které máme vůli napravovat. Jako o hodnotách, bez nichž by nebylo civilizace, přestože je třeba o ně neustále zápasit, znovu a znovu.

S vědomím, že zesnulý Václav Havel, ba ani značka jeho jména za nás neudělá to, co jsme po dlouhá léta dopustili zanedbat. Tradici máme, jistěže. Teď ještě realita a také budoucnost.

Na počátku nové epochy, která — ať to vnímáme nebo ne — již stojí za našimi dveřmi, pětadvacet let po Listopadu 1989, je pravý okamžik k tomu, abychom si řekli, že nastal čas do takové práce se pustit.

Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ ÚMV.