Jaký Tibet podporují?

Petice i obří reklama „Pane premiére, mýlíte se! Češi Tibet podporují!“ reagují na rozhodnutí české vlády zlepšit vzájemné vztahy s Čínou. Ač je zřejmé, proč právě tato vláda čelí kritice, není jasné, jaký Tibet autoři petice mají na mysli.

Na čelních stěnách domů dobře viditelných pro chodce a lidi jedoucí v autech bývají občas velkoplošné reklamy vytištěné na látce zakrývající velkou část plochy samozřejmě včetně oken. Právo nájemníků je pošlapáno. Chtěl bych vidět toho smělce, který by od majitele domu požadoval nižší nájemné za zhoršení podmínek bydlení. Ale to teď není mým tématem.

Jedna taková velkoplošná reklama, v tomto případě nikoli komerční, nýbrž politická, zakrývá okna bytů nebo kanceláří některých ze šesti firem, které tam sídlí, přes několik pater v Praze na Rašínově nábřeží číslo 78, v sousedství dnes známého tančícího domu. Kdysi, než se přestěhoval do prezidentské vily, tam bydlel Václav Havel. Byt do konce roku 1989 střežili příslušníci Sboru národní bezpečnosti, aby zabránili občanům v kontaktu se „závadovou osobou“. Ode dne 29. prosince 1989, kdy byl střežený nájemník zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, se jejich náplň poněkud změnila.

Reklama má svým umístěním asi nějak navazovat na havlovskou tradici. Čteme tam: Pane premiére, mýlíte se! Češi Tibet podporují! Pod stejným heslem probíhá petice, která se v těchto dnech přehoupla přes patnáct tisíc podpisů.

Je docela přirozené, že našinec fandí tibetskému Davidovi proti čínskému Goliáši. Horlivost autorů petice by byla věrohodnější, kdyby členové petičního výboru Martin Bursík, Martin Hausenblas, Bára Hrzánová, Kateřina Jacques a Jiří Mádl tak očividně nepodporovali dřívější vládu Petra Nečase.

Nečas se na zahájení Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně 10. září 2012 vyslovil proti údajnému dalajlamismu. Toto označení pro podporu Tibetu zřejmě vymyslel blízký spolupracovník Václava Klause, autor šílených konspiračních teorií Petr Hájek. Nečas měl podle zpráv říct, že vzývání tohoto směru není podporou svobody a demokracie. Podle něj se tím podporuje režim, který by pravděpodobně neměl demokratický, nýbrž polofeudální, teokratický charakter se silnými autoritativními prvky.

Zřejmě když dva činí totéž, není to totéž. Současná spíše levicová vláda je kritizována za to, co se pravicové odpouštělo. Umím si představit, že pravicové i levicové vlády stojí před nesnadným problémem, jak sladit nanejvýš žádoucí podporu občanských svobod a lidských práv, a v tom i právo obyvatel Tibetu na sebeurčení, s obchodními zájmy, které jsou na první pohled ve srovnání se svobodou a demokracií bezvýznamné, ale jde například o odbyt na mohutném čínském trhu a tím také o zdejší pracovní místa. Snadno se řekne, že by vláda demokratického státu měla být pevná, že by se v tak zásadní věci nemělo ustupovat. Ale vzpomeňme, že porážku minulého režimu nevyvolala jestřábí politika, nýbrž kombinace obchodních a politických kontaktů západních států se zdejším režimem s připomínáním tématu lidských práv.

9. prosince 1988 byl francouzský prezident François Mitterrand hostem prezidenta Gustáva Husáka a vlády Ladislava Adamce a vedl s nimi politická a obchodní jednání podobně jako Lubomír Zaorálek v dubnu v Číně. Ráno téhož dne pozval na snídani na francouzskou ambasádu osm představitelů zdejší opozice. Tato politika spojená s kulturní výměnou mezi oběma mocenskými bloky vedla o rok později ke změnám a zdá se být nadějnější, než silácká slova a harašení zbraněmi.


Dalajlamy se dovolávají stovky tradovaných výroků. Foto Thomas Klick, flickr.com 


Připomeňme si při této příležitosti novověkou instituci dalajlamů. Vznikla roku 1578, kdy Tibet ovládali Mongolové a využívali jako svého ideového zázemí jednu ze čtyř škol tibetského buddhismu, Gelugpu (přeložit lze jako Škola vzorné ctnosti). Jejího vedoucího představitele jmenoval Altan chán dalajlamou. Výraz je složen z tibetského slova (b)lama, které má podobný význam jako indické guru, tedy duchovní učitel, a mongolského slova dalaj ve významu oceán. Od roku 1642 existoval v Tibetu teokratický režim, v němž dalajlama byl nedotknutelným a absolutním duchovním a světským vládcem. V osmnáctém a devatenáctém století, po porážce Mongolů byla v Tibetu čínská vojska a dalajlama byl potvrzován čínským císařem.

Na začátku dvacátého století, konkrétně po zbabělém masakru provedeném britským vojskem 31. března 1904, na který doplatilo životy tisíce nebojujících civilistů, bezprostřední předchůdce nynějšího dalajlamy uprchl ze země, usídlil se v exilu v Mongolsku a Tibet se otevřel obchodním zájmům Západu.

První Čínská republika po pádu císařství (1912) nedokázala britské nadvládě nad Tibetem vzdorovat, a proto moc Západu nad Tibetem skončila až příchodem vojska komunistické Číny roku 1950. Nynější dalajlama, kterému bylo tehdy patnáct let, zůstal nominálním vládcem Tibetu a zároveň se stal členem Všečínského lidového politického poradního shromáždění.

Pro Západ se XIV. dalajlama Tändzin Gjamccho (*1935) stal zajímavým po porážce tibetského protičínského povstání roku 1959, kdy se stal hlavou tibetského politického exilu s centrem v Dharamsale v indickém státě Himáčalpradéš hned za hranicemi na západ od Tibetu. Dalajlama ze svého exilového sídla často cestoval a setkával se s občanskými aktivisty i spřízněnými politiky. Spolu s jeho přítomností se rozvinuly po celé oblasti západní civilizace aktivity tibetských mnichů, lamů a dalších postav.

Vedle čistě politického tibetského vlivu nutno zmínit i vliv náboženský. Vedle strohého, věcného, analytického théravádového (tzv. jižního) buddhismu a zenu v různých jeho podobách (u nás především jeho korejská škola Kwan Um) se prosadily právě některé směry rozšířené v Tibetu. To, co pro západní čtenáře a posluchače dalajlama předkládá spíše jako etické učení, vykládají jiné tibetské postavy do detailů meditační a někdy i rituální praxe. Jako uznávaná autorita s hlubokým porozuměním pro západního člověka se uplatnil i do češtiny přeložený Sogjal rinpočhe (psáno též Sogyal). Čögjam (též Chogyam) Trungpa podával metody meditace a práce na sobě vhodné pro západního sekulárního člověka, aniž by se musel stát buddhistou. Zemřel však na následky těžkého alkoholismu. Oba učili nezávisle na dalajlamovi a bez odvolání na něj.

Bez vztahu k dalajlamovi, ale se silnými politickými ambicemi vystupuje na Západě mohutně rozšířená škola Kagjüpa. Stejnou roli jako v Gelugpě dalajlama, má v ní karmapa. Po smrti šestnáctého karmapy roku 1981 byli „nalezeni“ dva konkurenční sedmnáctí karmapové, z nichž jeden byl vychováván pod dohledem čínských úřadů, avšak později emigroval z komunistické Číny. Druhý byl vychován v Indii. Tuto linii podpořila západní větev školy Karma Kagjü, která je u nás daleko nejrozšířenější a jedinou registrovanou buddhistickou náboženskou společností. Je s ní spřízněn například bývalý pražský primátor za ODS Pavel Bém. Její zakladatel Dán, bývalý drogový dealer Ole Nydhal vytvořil moderní verzi buddhismu polemicky vyhrocenou zejména vůči monoteistickým náboženstvím.

Dalajlamy se dovolávají stovky tradovaných výroků, vždy bez podrobnějšího uvedení zdroje, jejichž autoři si ne dost věří a potřebují se zaštítit uznávanou autoritou. Tibetského buddhismu se rovněž dovolával anglofonní Kanaďan Cyril Henry Hoskin, který ve svých spisech o paranormálních a okultních jevech vystupuje jako tibetský lama Lobsang Rampa. Kolem dalajlamy a dalších tibetských autorit rovněž vzniká atmosféra naivního traktování buddhismu jako mírumilovného náboženství, které se vymyká normálním procesům organizované religiozity. Vzniká dojem, jakoby stoupenci dvou karmapů nebojovali proti sobě násilně, jakoby neproběhl krvavý střet kolem dalajlamova náboženského rozhodnutí s politickými dopady z roku 1978, totiž zrušení uctívání božstva Šugden dordže, které mělo funkci tibetského vládního orákula. Přitom došlo například i k vraždám v dalajlamově nejbližším okolí. Podobné zprávy jsou k dispozici o jiných buddhistických směrech.

Dalajlama zavdal příležitost k novému připomenutí, když v pátek 25. července prestižní agentura AFP zveřejnila jeho nové přiznání k marxismu, ne k respektu vůči němu jako jiné filosofii, ne k sympatiím vůči němu. Dalajlama měl na přednášce v New Yorku říct: Jsem stále marxista. Navázal na dřívější výrok: Nejsem pouze socialista, jsem poněkud levičák a komunista. V terminologii sociálně ekonomické teorie jsem marxistou. Myslím, že jsem daleko dál vlevo, než čínští vůdcové. Ti jsou kapitalisty. Marxismus je podle jeho opakovaných výroků založen na etických principech, zatímco kapitalismus zajímá jen zisk a prospěch. Marxismus se podle něj zabývá údělem pracující třídy, tedy většinou společnosti, osudem těch, kdo nejsou privilegováni a jsou v nouzi.

Autoři petice a mohutné reklamy na pražském nábřeží u Jiráskova mostu podporují dalajlamu a Tibet, jen nevíme, jaká varianta historické minulosti Tibetu má být pro tuto zemi inspirací pro přítomnost a budoucnost. Jaký mýtus Tibetu, či jakou politickou a spirituální vizi dalajlamy a tibetské tradice mají na mysli? A jaké odpovědi na naléhavé ekonomické a politické otázky spojené s podporou Tibetu a kritikou Číny mají k dispozici, nemáme-li iniciativu vyhodnotit jako účelovou stranicko-politickou hru?

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Pokrytectví pravice Úterý, 29.Července 2014, 08:36:15

Ve skutečnosti je veškerá kampaň proti čínské okupaci Tibetu vedená stoupenci pravice jen zástěrkou pro geopolitické zájmy. USA by rády vybudovaly své radary a vojenské základny na Tibetské náhorní plošině, odkud je dobře vidět do Číny, toť vše.

Levice nemůže čínkou okupaci Tibetu schvalovat, protože s Tibeťany čínská správa zachází jako s občany druhé kategorie. Není nutné požadovat samostatnost Tibetu, zvlášť když i dalajláma žádá pouze autonomii, ale je nutné trvat na rovnoprávnosti Tibeťanů.

Oproti tomu pravice nemívá námitek proti nerovnosti, naopak ji považuje za správnou a blahodárnou, za motor pokroku. Nesmíme trestat úspěšné, říká pravice, nesmíme sahat bohatým na jejich bohatství a omezovat jejich výsady, musíme jim umožnit, aby nadále bohatli, protože bohatství prosakuje shora dolů, když bohatnou nejbohatší, bohatne celá společnost, a nakonec se dostane i na ty nejchudší. Jedině úspěšní mohou společnost řídit dobře, ne neschopná lúza. Když se rozhlédneme kolem sebe, nezdá se, že by pravicové teorie úplně fungovaly, nicméně je jedno místo na světě, kde bohatství opravdu prosakuje, kde je raketový růst nerovností skutečně provázen i bohatnutím nejchudších, výrazným poklesem chudoby, a to místo je Čína. V Číně skutečně bohatnou i chudí Číňané, a bohatnou i okupovaní Tibeťané. Rovná práva sice nemají, ale co na tom? Nerovnost je přece podle pravice nutná, bez ní by tibetské hospodářství stagnovalo a Tibeťané by zůstávali chudí.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Úterý, 29.Července 2014, 08:48:29

Ivanu Štampachovi jsem vděčný za poučný komentář k tak odlišným společenským fenoménům jako je tibetský buddhismus a Martin Bursík. Tändzina Gjamcchu – tak zní dalajlámovo občasné jméno – znám málo, hlavně z jeho projevů, a mluvil jsem s ním déle jen asi třikrát. Sám patřím do malého houfce českých marxistů a vždy jsem ho za marxistu pokládal, nejen proto, že to sám často naznačoval. Přesvědčující byl hlavně jeho vztah k vedení Číny a tamní komunistické strany, kritizoval je vždy jako socialista a hodně zleva. Až od něho jsem se dozvěděl, že žádat pro Tibet nezávislost na lidové Číně by bylo nemoudré, a to nejen proto, že je to neuskutečnitelné. Na rozsahu tibetské autonomie se musí domluvit Lhasa a Peking. Tibetská exilová vláda samostatnost nikdy nepožadovala, to jen Peking slyší trávu růst a klame svět a hlavně vlastní obyvatelstvo stejně, jako podvodným setrváváním na slovech „komunistický“ a „socialismus“. S touto tradicí nemá tamní politický systém nic společného a Tändzin Gjamccho ho oprávněně odhaluje jako tvrdý kapitalismus, a to přes značné ekonomické i sociální úspěchy posledních dvaceti let.

Čínskému lidu a lidským právům v Číně, nejen sociálním, hospodářským a kulturním, nýbrž i občanským a politickým, mohou evropští a s nimi i čeští socialisté (sociální demokraté) pomoci nejen intenzivnější obchodní, technickou a kulturní výměnou, ale také pravdou a kritikou, kterou je možno vyslovovat tak, aby neurážela. Údajný požadavek nezávislosti Tibetu je nepravdivý a čínské vedení musí v tomto ohledu přestat mluvit nepravdu. Marxisté by snad měli vycházet z devizy Tändzina Gjamcchu a devizy Antionia Gramsciho – „Jen pravda je revoluční“. Tändzin Gjamccho je nejen veselý a vtipný chlapík, ale také přesvědčivý a silný právě svou pravdivostí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 29.Července 2014, 09:17:22

Nemohu dalajlámu soudit jako člověka, protože ho dobře neznám. Možná má ty nejlepší úmysly. Přesto mám pochybnosti o tom, že je skutečný marxista. Říká, že marxismus je založen na etických principech. Samozřejmě, marxismus je pro spravedlnost, a proto nemůže být protietický. Jenomže on vlastně nikdo o sobě neřekne, že je proti etice nebo proti spravedlnosti, dokonce ani ti kapitalisté ne.
Když pominu, že marxismus vykládá třídní podstatu etiky a morálky a budu uvažovat o tom, že přesto přese všechno existuje i nějaká všelidská etika a morálka, nevyplývá mi z toho, že každý, kdo se takovou etikou a morálkou řídí, bude automaticky marxista. Musí tomu marxismu také rozumět. A rozumět marxismu je těžké. Nezáleží to ovšem jen na inteligenci (tu u něho nepodceňuji).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.