Křiklouni a klauni

Ministr zahraničí České republiky navštívil Čínu s cílem obnovení a znovunastartování vztahů mezi oběma státy po patnáctileté přestávce. Výsledkem jsou zatím dvě petice a velký povyk.

Lubomír Zaorálek navštívil Čínskou lidovou republiku. Jedná se teprve o třetí návštěvu ministra zahraničních věcí České republiky v této zemi, která si klade za cíl obnovení a znovunastartování vztahů mezi oběma státy po patnáctileté přestávce v době, kdy si obě země připomínají šedesát pět let od navázání vzájemných diplomatických vztahů.

Česká republika by ráda navázala užší spolupráci s Čínou, podnítila další růst obchodu a vzájemných investic. Současně měla pracovní cesta ministra zahraničí vytvořit příznivé podmínky pro další setkávání, návštěvy českých politiků v Číně a čínských v naší zemi.

Při té příležitosti vystoupil Lubomír Zaorálek společně se svým čínským protějškem Wang Yi na tiskové konferenci, kde kromě jiného prohlásil, že se obě ministerstva shodují v dodržování zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí druhých zemí. Tuzemský ministr zahraničí deklaroval, že Česká republika respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky, je si plně vědoma důležitosti a citlivosti otázky Tibetu, a v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu.

Rozhořčené reakce českých ochránců lidských práv na sebe nenechaly dlouho čekat. Martin Bursík vyvěsil na svém pražském domě obří transparent s nápisem Pane premiére, mýlíte se, Češi Tibet podporují a na webových stránkách zveřejnil petici, kterou k dnešnímu dni podepsalo takřka deset tisíc lidí.


Martin Bursík vyvěsil na svém pražském domě obří transparent s nápisem Pane premiére, mýlíte se, Češi Tibet podporují. Foto Bohumil Červenka, Mediafax

Bývalý ministr životního prostředí se dovolává – jak už je u nás zvykem, když je třeba dodat vlastním slovům patřičný důraz a morální punc – odkazu Václava Havla, jenž vtiskl České republice obraz země, která je principiálním ochráncem lidských práv. Nyní však vláda oznámila, že se přestane vměšovat do vnitřních záležitostí komunistické Číny, a distancovala se od tibetské exilové vlády.

Souběžně s touto peticí mohou rozhořčení občané, kteří jsou s to ze společného prohlášení ministrů zahraničních věcí vyčíst nezájem české strany o ochranu lidských práv, podepsat i další s názvem Omluva za Tibet, kde se shromáždilo dvacet šest tisíc podpisů.

K občanskému povyku se přidali i mnozí politici. Ondřej Liška prohlásil, že stanovisko ministra Zaorálka a České republiky k nezávislosti Tibetu je kapitulací a zradou lidskoprávně založené zahraniční politiky. S odsudky nešetřili ani Petr Gazdík s Petrem Fialou.

Domácí média (čínské zpravodajství o Zaorálkovu návštěvu zvláštní zájem neprojevilo) hlásají, že se Zaorálek sklonil před rudou Čínou a Česko nikdy nepodpoří samostatnost Tibetu. Zdálo se, že mnozí občané České republiky v čele s novináři a pravicovými politiky jsou ochotni i se zbraní v ruce – nebo alespoň na sociálních sítích – hájit takovou českou zahraniční politiku, která nikdy neexistovala.

Od svého vzniku Česká republika jasně deklaruje, že uznává jednu Čínu. Vždy ji uznávala. Uznával ji ostatně i Václav Havel, dokonce samotný dalajláma. Nicméně uznání územní celistvosti neznamená, že Česká republika nebude nadále upozorňovat na porušování lidských práv Tibeťanů.

Když v roce 1988 vystoupil tibetský duchovní vůdce před Evropským parlamentem ve Štrasburku, prohlásil, že neusiluje o samostatnost Tibetu, ale o jeho samosprávnost jako demokratické a politické entity, která by měla být vytvořena ve svazku s Čínskou lidovou republikou.

Současně by nebylo od věci, aby Česká republika své „upozorňování“ směřovala i do jiných zemí. Tuzemská diplomacie dlouhodobě umí velice dobře odsuzovat porušování lidských práv na Kubě, v Rusku a Bělorusku, v Tibetu a zřejmě i v několika dalších státech. Na všechny ostatní obvykle zapomíná.

„Vývoz“ lidských práv se zřemě vyplácí jen do určitých destinací, v některých zemích mohou být zřejmě lidská práva směle porušována, české novináře a mnohé ukřičené politiky to zřejmě nezajímá. Stejně tak se zdá být nezajímavé a těžko politicky zúročitelné upozorňovat na porušování lidských práv u nás doma.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.