Jedna Čína, jeden Nečas a jeden dalajláma

V Pekingu musí mít z českého premiéra radost. Jeho důraz na lidská práva by ale brzy mohl všechny překvapit - pokud to myslí vážně.

Za nevinným úsměvem tibetského dalajlámy se podle provařeného pondělního vyjádření českého premiéra Petra Nečase skrývá pohroma pro český export. Kam dalajláma šlápne, tam export do Čínské lidové republiky neroste. A protože se u nás usměvavý duchovní vyskytuje nepříjemně často, podrážkami svých sandálů vlastně šlape naší ekonomice po štěstí. Asi bychom ho měli zadupat do země dřív, než zadupe on nás i s celým naším exportem.

V Pekingu musí mít z Petra Nečase radost. Stejně jako z jeho slov, že Česká republika „razí politiku jedné Číny“ a že „těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy.“ Kdyby totiž dalajláma - hypoteticky - na Říši středu vybojoval pro Tibet nezávislost, nevznikla by tam prý nejspíš demokracie, ale režim, který by měl „polofeudální, teokratický charakter se silnými autoritativními prvky“. Proti dalajlámismu v Tibetu je zkrátka třeba bojovat stejně urputně, jako proti pravdolásce u nás.

Podpora lidských práv je ale i nadále pro českou zahraniční politiku klíčová. Řekl to stejný Petr Nečas, dokonce při stejné příležitosti. Prázdná fráze? Nebo je toho na něj poslední dobou moc, a tak se mu štěpí osobnost, aby to všechno zvládnul? Anebo jeho slova mají svůj skrytý smysl?

Na první pohled by se mohlo zdát, že podpora lidských práv pro českou zahraniční politiku docela určitě klíčová není. Přestřelky s Talibanem, vyvážení českých zbraní do problémových oblastí nebo kamarádění se s Čínou jako podpora lidských práv rozhodně nepůsobí, pokud se tedy nepohybujeme v nějaké hodně metafyzické rovině. Z toho by vyplývalo, že Nečas na veletrhu z povinnosti či ze setrvačnosti utrousil prázdnou politickou frázi.

Jenomže premiér se ve svém veletržním projevu vymezil také proti „módním politickým projevům, které objektivně řečeno mají dopad do našeho exportu.“ Jeho slova o lidských právech tedy zjevně nemají být chápána jako podléhání módnímu humanrightismu - to by se Václav Klaus zlobil - a nejspíš tedy nejde o lidská práva jako taková, ale o přihlášení se k zahraniční politice Spojených států. Ty totiž lidská práva kontinuálně využívají jako jednu ze svých verbálních priorit.

Podobné je to i s politikou jedné Číny, kterou podle Nečase Česká republika „razí“. Tahle politika je totiž pro změnu jednou z verbálních - a nejen verbálních - priorit pevninské Číny. Znamená, že „respektujeme integrální jednotu Číny a odmítáme separatistické tendence“ (český velvyslanec v Číně Libor Sečka). Jenomže politika jedné Číny má svůj význam nejen v případě Tibeťanů a nebo třeba Ujgurů, kterým se nadvláda Pekingu také vůbec nelíbí, ale především v případě Tchajwanu. A to je trochu zvláštní. Tchajwanští separatisté totiž nejenže dodržují lidská práva, ale dokonce už řadu let pořádají demokratické volby a do České republiky exportují kromě notebooků nebo skútrů také svoje peníze ve formě přímých investic..

Politika jedné Číny naštěstí neznamená, že bychom měli Tchajwan zadupávat do země společně s dalajlámou. Znamená ale, že Česká republika Tchajwan diplomaticky neuznává, a tím Číně pomáhá tlačit Tchajwan do kouta a jednoho dne ho při vhodné příležitosti schlamstnout. O tom, jak by to po takovém schlamstnutí dopadlo s tchajwanskou demokracií nebo lidskými právy, si není třeba dělat iluze. Stačí se podívat na volby nejvyššího výkonného představitele Hongkongu, které se pod čínskou kuratelou odehrály letos v březnu. Mohli v nich kandidovat pouze pro-čínští kandidáti a především v nich nemohli volit obyvatelé Hongkongu, ale pouze dvanáctisetčlenný sbor volitelů. Právě Hongkong má přitom být výkladní skříní čínské dobré vůle a nevměšování, jež má pomoci Tchajwan přesvědčit, že znovusjednocení vlastně vůbec není špatný nápad.

Na Tibet s jeho lidskými pochodněmi je lepší se raději nedívat. Narozdíl od Jana Palacha po těch nešťastnících nejspíš žádné náměstí, nábřeží ani ulici nikdo nepojmenuje.

Pokud se ale vrátíme k Tchajwanu, tamní vláda ani obchodníci zřejmě nejsou takové citlivky, když s Českou republikou čile obchodují navzdory tomu, že se s nimi sice neoficiálně vcelku kamarádíme, ale oficiálně je diplomaticky neuznáváme. A obchodní aktivity na Tchajwanu zdaleka nejsou tak rizikové, jako obchodní aktivity v Číně.

Je-li pravda to, co píše Milan Hanyš, tedy že Nečasův projev měl především podpořit našeho nejlepšího miliardáře Petra Kellnera a aktivity jeho firmy Home Credit na čínském trhu, přičemž na podporu tohoto podnikání Česká republika do Číny vozí nejprve krtečka a posléze dokonce i prezidenta Václava Klause, člověk se musí ptát, na jakých základech vlastně celé tohle údajně lukrativní podnikání stojí.

Co se například stane, až se u nás opět objeví, nečekán, nezván, dalajláma? Otočí se k němu Hrad i Strakovka na svých kuřích nožkách zády? A co teprve až zase jednou tibetské vlajky zaplaví republiku? Praskne z toho členům čínského politbyra žilka? Zabaví Kellnerovi jeho Home Credit, krteček nekrteček, prezident neprezident?

Ale možná měl premiér Nečas s tou politikou jedné Číny na mysli něco velkého. Pokud se totiž podíváme na těch posledních pár států, které v souladu s touto politikou diplomaticky uznávají nikoliv Čínu, ale právě Tchajwan, můžeme si všimnout jedné zajímavé věci. Jak Tchajwan, tak Čína do těchto zemí - většinou jsou to pacifické ostrůvky, latinskoamerické banánové ekonomiky nebo několik méně známých zemí v Africe - nalévají velké peníze pod krycím jménem „rozvojová pomoc“. Tchajwan to dělá proto, aby o své poslední zbývající spojence nepřišel, Čína proto, aby Tchajwan o tyto spojence připravila.

Možná premiér plánuje, že kdybychom se na Čínu vykašlali a v souladu s politikou jedné Číny, ale „komunistům“ v Pekingu navzdory uznali Tchajwan, přílivová vlna tchajwanských dolarů a čínských jüanů by nahradily výpadek evropských dotací, kterými Nečas coby euroskeptik stejně ve skrytu duše pohrdá. Navíc by to dalo Pekingu názornou lekci, že zahraniční politika České republiky vůbec není pokrytecká a že pro ni lidská práva znamenají víc, než nějaké vyvážení kapitálu nebo pracovních míst do země, která tyto práva konzistentně porušuje.

Elegantně by s tím vyřešil i problém dalajlámismu. Současný prezident sice má na rozhřešení svých hříchů katolického kardinála, jenomže poté, co se Nečasovi nepodařilo dotáhnout církevní resituce, mu Duka nejspíš nějakou dobu neprodá ani mrňavoučký odpustek. Nejvšší tibetský duchovní je naopak volný a českému premiérovi jistě rád kdykoliv přispěchá na pomoc.

Sledovat při takové příležitosti obličeje českých pravdoláskařů, humanrightistů a dalajlamistů by muselo být pro Nečase přímo božské. Tedy: kdyby se toho všeho doopravdy odvážil.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Nečasova servilnost je trapná a obchodu nepomůže Čtvrtek, 13.Září 2012, 19:13:41

Stydím se za Nečase, že se podobně jako Klaus plazí před Čínou a před Ruskem, aby šly lépe obchody. Ony lépe nepůjdou, protože si Čína takového partnera nebude vážit. Jak mi řekl jeden bývalý novinář z BBC, tak Britové připomínají otázku lidských práv Číňanům při každé návštěvě a přitom jdou obchody lépe než dříve. Číňané jen vidí, že Češi mají bezcharakterní představitele, kteří jsou ochotni za domnělý ekonomický zisk prodat jakékoli hodnoty. Taky hned Nečase pochválili komunisté, to si s ním budou rozumět stejně dobře jako si rozuměli s Klausem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.