Dialektika čínského vzestupu

Čínský plán mocenské expanze v asijsko-pacifickém regionu počítá s dlouhodobým zápasem se Spojenými státy, obě velmoci se ale vzájemně potřebují. Peking i proto neusiluje o hegemonii. Stačí mu rozhodující slovo v multi-polárním uspořádání.

Miessler_foto3

Jan Miessler

20.05.2012 11:46

A1

Jednotky čínské armády projíždějí centrem Pekingu. Foto Dan Gatgetdan, flickr.com

Eskalující napětí v Jihočínském moři opět obrací pozornost k rostoucí síle Číny. Dosavadní strategie Pekingu spočívala v bagatelizaci vojenského vzestupu a snaze nikoho si proti sobě nepopudit. Strmý nárůst čínských vojenských výdajů a výhrůžky vojenským konfliktem společně s návratem Spojených států do asijsko-pacifického regionu ovšem napovídají, že Čína volky nevolky mění plány - dříve, než by se jí to hodilo.

Že oficiální čínské vojenské výdaje povážlivě rostou, jsme se před dvěma měsíci mohli díky ČTK dozvědět dokonce i z českých médií. Letošní čísla hovoří o částce 670,2 miliardy jüanů (dva biliony korun), která odpovídá zhruba dvěma českým rozpočtům. V mezinárodním žebříčku zemí ozbrojených až po zuby se tak Čína řadí na nepřehlédnutelnou druhou příčku hned za Spojené státy, přičemž trojice Velká Británie, Francie a Rusko následuje až s velkým odstupem.

Čínské výdaje na zbrojení navíc rostou rychleji než čínská ekonomika, a jejich podíl v procentech na hrubý domácí produkt se tudíž neustále zvyšuje. Čína si nedávno pořídila letadlovou loď, vyvíjí čím dál přesnější rakety s čím dál delším doletem, pomocí takzvaného reverzního inženýringu vyvíjí vlastní verze zahraničních vojenských technologií a už několik let pošilhává po vesmíru. No a samozřejmě: s odhadovaným počtem 2,3 milionů vojáků je nejpočetnější na světě.

Všichni představitelé čínského vedení navzdory tomuto čím dál intenzivnějšímu zbrojení pořád ještě mluví o „mírovém čínském růstu“ (Zhongguo de heping jueqi, China’s peaceful rise), což je zhruba od přelomu tisíciletí také oficiální čínská politika. Zejména američtí politologové a bezpečností experti ovšem celou dobu debatují o „čínské hrozbě“, kdy Čína podle nich usiluje o oslabení současné hegemonie Spojených států nejprve v asijsko-pacifickém regionu, a časem i pak globálně. „Návrat“ Ameriky do Asie a její snaha zadržet rozpínání čínského vlivu nakonec skutečně zřejmě povedou k americko-čínskému zápasu o regionální hegemonii. Paradoxní je přitom, že se takové soupeření momentáně nehodí nejen Spojeným státům, ale kupodivu ani samotné Číně.

Anatomie hrozby
Začněme ale nejprve od výše zmiňovaných výdajů na zbrojení, vojenský výzkum a živou sílu v uniformě. Není to s nimi tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá

Zaprvé: ony dva bilióny korun jsou pořád jenom zhruba šestinou vojenských výdajů Spojených států, takže vojenská parita mezi „amrickým orlem“ a „čínským drakem“ se stále nachází kdesi v nedohlednu. Navíc: zatímco Čína se na model profesionální a moderními technologiemi vybevené armády přeorientovala teprve nedávno, přičemž současný růst výdajů na zbrojení je také poměrně čerstvého data, Spojené státy si udržují globální vojenskou převahu už několik dekád, což má kumulativní efekt: moderní a plně bojeschopnou armádu nelze vybudovat lusknutím prstů přes noc.

Zadruhé: je ovšem třeba vzít v úvahu i to, že oficiálním čínským údajům není radno příliš věřit. Do vojenských výdajů totiž není zahrnuta řada rozpočtových položek, které ostatní státy jako vojenské započítávají – v případě Číny se jedná například o vesmírný program nebo kybernetickou bezpečnost. Celkové výdaje mohou být ve skutečnosti o padesát, ale třeba i o sto procent vyšší, což by znamenalo, že by vůči těm americkým byly nikoliv šestinové, ale třetinové. Narozdíl od Spojených států také Čína neválčí v Afghánistánu ani v Iráku, nevydržuje si globální síť vojenských základen a vzhledem k nižším výrobním nákladům si může dovolit za méně peněz více muziky. Čínský voják je lacinější než jeho americký protejšek, a o výzbroji platí totéž.

Je ale možné argumentovat i opačně: výdaje na zbrojení mohou být záměrně nadhodnocené, aby vzbuzovalý za malé peníze velký respekt, a čínským cenám za výzbroj odpovídá také jejich kvalita. Experti se však kloní víc k tomu, že Čína své oficiální vojenské výdaje spíše podhodnocuje, aby pokud možno minimalizovala obavy svých sousedů a z nich vyplývající závody ve zbrojení.

Zatřetí: narozdíl od globálně všudypřítomných Spojených států se Čína považuje za regionální mocnost a vojensky se soustředí prakticky pouze na oblast východní Asie a Pacifiku. Může tak snáze koncentrovat síly. O něco podobného nyní usilují i Američané: Barrack Obama se snaží uvolnit si ruce v Afghánistánu, Iráku, ale i v Evropě, a posílit svou vojenskou přítomnost v klíčovém asijsko-pacifickém regionu. Mluví sice o konstruktivním působení, bezpečnostních zárukách a podobných orwellovsky znějících záležitostech, na obou stranách Tichého oceánu ale všichni dobře vědí, o co jde: zpomalit či zastavit narůstání čínského vlivu v oblasti. Všichni ovšem vědí také to, že jak vojenský, tak i ekonomický vliv Spojených států ve východní Asii dlouhodobě upadá.

Stabilita především
Vojenský konflikt v oblasti si bez ohledu na rostoucí militarizaci regionu ani jedna ze stran ve skutečnosti nepřeje. Spojené státy sice s Čínou soupeří o vliv, obě země si jsou ale zároveň nepostradatelnými obchodními partnery. Čína potřebuje odbytiště pro své zboží, Američané si ho rádí koupí a také rádi v Číně investují svůj kapitál. Všichni proto vědí, že nejen přímý konflikt, ale i jakákoliv nestabilita v regionu by oba soupeře vyšla příliš draho. Soupeření probíhá, nikoliv ale v boxerských rukavicích, nýbrž v bílých diplomatických rukavičkách.

Pro čínský režim je stabilita v regionu otázkou přežití. Pokud totiž tržní ekonomika se čínskými charakteristickými vlastnostmi nebude každoročně dosahovat růstu ve výši minimálně osm procent HDP, tempo nově vytvářených pracovních míst v průmyslu a v terciálním sektoru nedokáže absorbovat vlnu lidí, která se kvůli beznadějným životním podmínkám na venkově prakticky neustále valí do měst. V této souvislosti je alarmující, že minulou dekádu čínský policejní stát každoročně vykazoval desetitisíce protestů, a to navzdory tvrdým perzekucím. Režim sice nakonec usoudil, že je třeba publikování těchto trapných statistik zakázat, ale i bez oficiálních čísel je zřejmé, že protesty neustále nabývají na intenzitě a při jakékoliv závažnější ekonomické krizy by se věci mohly komunistické straně vymknout z rukou snáze, než se zdá.

V únoru přitom došlo v Číně k velkému demografickému přelomu: počet obyvatel měst se poprvé v historii přehoupl přes padesát procent a Čína se tak – alespoň na papíře – proměnila z agrární země v zemi urbanizovanou. A jak členové čínského politbyra dobře vědí z hodin marxismu, motorem sociálních protestů bývá často právě bezprizorní městský proletariát, který kromě svých okovů a nízkých platů nemá prakticky co ztratit. V zemi, která stále ještě buduje socialismus, by snadno mohl vypuknout násilný třídní konflikt, jehož terčem by se poněkud paradoxně stali bohatí členové komunistické strany.

Slovo stabilita je proto v Číně zaklínadlem. Prostřednictvím Šanghajské organizace pro spolupráci a velkorysých investicí do infrastruktury sousedních zemí čínští soudruzi stabilizují politický status quo kolem svých středoasijských hranic, a narozdíl od Spojených států nebo Evropské unie je ani nenapadne dráždit místní autokraty řečněním o lidských právech a neoliberalizaci ekonomiky. Experti proto už nějaký rok kromě euroatlantického Washingtonského konsenzu, zosobňovaného Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem, skloňují také takzvaný Pekingský konsenzus, spočívající v čínských investicích a čínském vlivu na jedné straně výměnou za vývoz místních surovin, bezproblémové vzájemné vztahy a diplomatickou podporu pro Peking na straně druhé. Na pevnině si tak Čína šikovně kryje záda.

Na moři je to ale trochu jinak. Vzhledem k závislosti na dovozu surovin ze zemí Středního Východu a z východní Afriky je pro Čínu klíčová také stabilita vodních dopravních cest, tu ale svojí vojenskou všudypřítomností coby globální supervelmoc negarantuje nikdo jiný než čínský úhlavní regionální soupeř, Spojené státy. Výsledný paradox je ten, že globální vojenská hegemonie USA je pro Čínu vlastně ekonomicky výhodná, protože veškeré náklady na zajištění bezpečnosti mezinárodní dopravy nesou právě Spojené státy.

Pokud by přesto Čína chtěla Spojené státy co nejrychleji vypoklonkovat ze své zamýšlené sféry vlivu, bylo by to ve svých důsledcích kontraproduktivní. Zůstává otázkou, zda by upadající americká ekonomika ustála případné další závody ve zbrojení, hlavní problém příliš okatého usilování o čínskou hegemonii je ale ten, že by si Čína proti sobě sjednotila všechny ostatní globální i regionální aktéry. A přestože něco takového čínští plánovači v plánu rozhodně nemají, zdá se, že se právě k tomu schyluje. Čínská strategie mírového vzestupu má totiž i své podstatné výjimky, které poslední dobou nabývají na důležitosti.

Ohniska sporů
Jak ilustruje poslední vývoj Spojených států, role globálního hegemona může být docela nevděčná. Držet vojensky v šachu zbytek světa je příliš drahé a unilaterální politika nakonec ztroskotá na čím dál větší nevraživosti někdejších spojenců, jak se o tom mohl přesvědčit předchozí prezident USA George Bush mladší. Čína proto - alespoň prozatím - neusiluje o vlastní hegemonii, ale o multipolární svět, ve kterém si ovšem bez čínského požehnání nikdo ani ruce neumyje. Podle čínských plánovačů by vzhledem k pokračujícímu úpadku americké moci mohla tato situace nastat zhruba za deset let.

Do té doby měla Čína podle plánu posilovat svojí pozici i vnitřní sílu, ovšem tak, aby to nevyvolalo nepřátelské reakce. Zhruba od poloviny devadesátých let se proto čínští představitelé sžívají s rolí užitečných, konstruktivních a spolehlivých partnerů, se kterými je možné provozovat za všech okolností oboustranně výhodný byznys. Spojené státy z jejich zájmové sféry vytlačují tím, že ekonomicky slábnoucí hegemon nemůže už dávno nabídnout tolik, co ekonomicky sílící Čína, zároveň také cílevědomě budují nové regionální instituce, ve kterých hrají hlavní roli a ve kterých jsou Spojené státy pouhým pozorovatelem, pokud tam jsou vůbec vpuštěny. Ignorováním ostatních regionálních institucí, ve kterých mají USA silnou pozici, se naopak snaží tyto instituce vyřadit ze hry.

Zatlačování Spojených států je ovšem vždy kompenzováno ekonomickou spoluprací tak, aby americký úpadek probíhal ku prospěchu obou stran, bez zbytečných turbulencí a s úsměvem. Na jinak blankytně modré obloze čínských diplomatických vztahů je ovšem už nyní několik podstatných mráčků.

Prvním je tradiční čínský trn v patě: Tchaj-wan. Zatímco na všechny ostatní strany vrhá Čína blahosklonné úsměvy, směrem k Tchaj-wanu pravidelně hrozí válkou, a to navzdory velevýznamným tchajwanským investicím na pevnině a navzdory tomu, že to Číně docela kazí její usilovně budovanou mírumilovnou imidž. Přestože s tím na druhé straně tchajwanského průlivu prakticky nikdo nesouhlasí, Peking oficiálně považuje Tchaj-wan za svou vzbouřenou provincii a veškerou zahraniční pomoc Tchaj-wanu za nepřípustné vměšování do svých vntřních záležitostí. V případě taiwanského vyhlášení nezávislosti je prý pekingský režim odhodlán prosadit vytoužené sjednocení třeba i silou, bez ohledu na jakékoliv ekonomické a politické následky.

Status quo na Tchaj-wanu si ovšem přejí také Spojené státy, jinak klíčový spojenec demokratického režimu na ostrově. Na jednu stranu totiž garantují tchajwanskou nezávislost, na druhou stranu by jim konflikt s Čínou nepřinesl žádné zisky, ale pouze samé ztráty. Koncem loňského roku se v této souvislosti objevilo několik pokusných balónků v podobě studií klíčových amerických think-tanků, podle nichž by bylo pro USA prospěšné Tchaj-wan hodit přes palubu a soustředit se na sluníčkový vztah s hlavním ekonomickým partnerem, tedy Čínou.

Na Tchaj-wanu to přirozeně vyvolalo zděšenou reakci, balónky ale téměř okamžitě splaskly samy od sebe – zřejmě kvůli tomu, že házet nejvěrnější spojence přes palubu není zrovna nejlepší strategie, jak vybudovat důvěru spojenců nových. Bez vzájemné důvěry a bez vůle dostát svým závazkům by veškerá americká přítomnost v oblasti byla jenom na ozdobu a dlouho nákladně budovaná sféra vlivu by se přes noc rozplynula.

Co se týká momentálně eskalujícího napětí v Jihočínském moři, situace má až poněkud tragikomické rysy. Čína konstruuje své nároky s poukazem na to, že neobydlené ostrůvky s bohatými zásobami ropy a zemního plynu okolo jsou součastí Číny už od časů dynastie Han, konkrétně od roku 2 př. n. l., protože jsou zanesené na starých čínských mapách. Své překrývající se nároky nicméně v oblasti uplatňují prakticky všechny okolní státy, nejsilněji Vietnam a naposledy Filipíny, což umožnilo Spojeným státům jako moderátora celého sporu ustanovit sebe sama, i když to po nich vlastně ani nikdo nežádal. Společné amricko-filipínské vojenské manévry ovšem nenechávají nikoho na pochybách, na čí straně, anebo ještě lépe: proti komu Spojené státy ve skutečnosti stojí.

Výhled do budoucna
Přesun Spojených států z afghánského a iráckého prostoru do asijsko-pacifického regionu a narůstající soupeření obou mocností o vliv v každém případě signalizují, že spíš než k multipolaritě se v regionu schyluje ke konsolidaci dvou vojensko-politických bloků. Číně se daří především na pevnině, svůj vliv uplatňuje od Íránu přes Pákistán a středoasijské republiky až po Myanmar, Laos či Severní Koreu, což poněkud znervózňuje Indii, která se cítí čím dál tím víc obklíčena čínským vlivem. Spojené státy zase budují pásmo spřátelených států od Japonska, Jižní Koreje a Tchaj-wanu přes Filipíny a právě Indii až po Irák nebo Afghánistán.

V Pakistánu a Myanmaru momentálně Washington s Pekingem soupeří o vliv, otázkou také zůstává, co se v dlouhodobém výhledu stane s Irákem a především s Afghánistánem. Společně s vytrácejícím se americkým vlivem se zde jistě objeví Číňané s nabídkami, které místní nebudou moci jen tak odmítnout. Sféra pekingského konsenzu bude zřejmě růst souběžně s růstem čínské ekonomické síly, dá se ale očekávat, že to bude vyvolávat čím dál smíšenější pocity.

Navzdory tomu, že klasici marxismu jsou v Číně už nějakou dobu z módy, totiž čínský vzestup jako kdyby dialekticky kráčel na dvou nohách, které o sebe nevyhnutelně musí začít dříve nebo později zakopávat. Ekonomická noha Pekingu umožňuje koupit si vliv v oblasti, zároveň ale také financuje vojenskou nohu, která by si časem mohla na leckoho došlápnout - a není divu, že z toho je v Asii leckdo nervózní. Dočasné řešení je vyvážit čínský vliv americkým, vzhledem k ekonomické vachrlatosti Spojených států to ale nemusí být nadlouho.

Co bude potom, zůstává v pěti žlutých hvězdách na rudé čínské vlajce.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.