V současném tápání západního světa se množí apokalyptické předpovědi, v nichž hraje prominentní roli Čína. A protože žijeme ve světě ovládaném jednoduchým ekonomizujícím myšlením, smrskávají se i tyto předpovědi na hru čísel, v nichž prim hraje ekonomický růst a absolutní velikost té které ekonomiky.

Hospodářské noviny například nedávno uveřejnily celou dvoustranu, která ukazuje odhadovaný výkon největších ekonomik světa v roce 2050. V těchto statistikách Čína předstihne USA, velikost jejího HDP má být asi 150 procent velikosti HDP USA. Před USA se má dostat i Indie.

Na tyto ekonomické předpovědi často navazují politologové s předpověďmi o rostoucím politickém a vojenském vlivu Číny nebo teoriemi o tom, že Čína prý ukazuje nepotřebnost skutečné demokracie pro ekonomický růst. Mluví se o specifickém čínském modelu. Dozvídáme se dokonce, že demokracie, v níž rozhodnutí o velkých projektech dlouho trvá, nemůže dlouhodobě soutěžit s režimem, v němž se o takových projektech rozhoduje centrálně a rychle.

Všechny tyto předpovědi si zasluhují širší kontext, o který se senzacechtiví novináři bohužel většinou nezajímají. Začněme čísly.

Jestliže čínské HDP bude v roce 2050 údajně mít hodnotu 150 procent amerického, pak, pokud by tomu tak skutečně bylo, to znamená pouze tolik, že Čína bude sice v absolutních číslech největší ekonomikou světa, ale jelikož i v roce 2050 má mít zhruba třikrát více obyvatel než USA, ještě pořád bude zhruba dvakrát chudší v přepočtu HDP na hlavu. Řečeno jinak, životní úroveň průměrného Číňana bude dvakrát menší než průměrného Američana.

Důležitou otázkou též je, proč by měla být absolutní výška HDP tím nejdůležitějším ukazatelem. V moderním světě je stejně nebo více důležitá struktura HDP. Jinými slovy bude záležet na tom, zda Čína bude i za několik desetiletí převážně jen montovnou všeho, co už vyspělý Západ nemontuje doma. Důležitějším argumentem o skutečném nástupu Číny, jenž vyústí do „čínského“ století, by byla čísla, pokud se dají předpovědět, o počtu vědeckých inovací, počtu nejlepších univerzit, vlastním technologickém vývoji.

V diskusích o raketovém růstu čínského hospodářství se také skoro nikdy nezdůrazňuje prostý fakt, že růst z ekonomicky velmi nízké úrovně je něco jiného než udržování vysokého růstu v ekonomikách, které jsou již bohaté, tedy kde většinu obyvatelstva tvoří střední třídy. Otázkou je, co se stane, až Čína dosáhne určité ekonomické úrovně. Dost často jsme byli svědky toho, že při určité saturaci bohatství dosud raketově rostoucí ekonomiky zpomalují.

Málo se také zdůrazňuje, že rozvoj Číny a dalších zemí závisí na udržení přijatelného růstu Západu, protože naprostá většina všeho, co Čína vyrobí, směřuje právě tam. V zájmu Číny i ostatních rozvíjejících se zemí není tedy položit Západ na lopatky.

Na abstraktnější úrovni je důležitá otázka, zda momentální úspěch čínského hospodářství znamená skutečně jakýsi úspěch čínského politického modelu, nebo zda původně zaostalá ekonomika může v autoritářském prostředí růst jen v počátečních fázích. Jinými slovy: vyspělá, tržně se chovající ekonomika generuje střední a podnikatelské třídy, které si začnou vynucovat větší politickou nezávislost. Taková ekonomika, neboť je stále komplexnější a soutěží v mezinárodním měřítku, je také nucena přijímat přesnější pravidla hry, čímž vzniká tlak na vznik skutečného právního státu.

S tím pak souvisí i skutečnost, že Čína nebo Indie budou těmito novými třídami nuceny k přijetí záchranných sociálních sítí, tedy vlastních modelů sociálního státu, které momentálně nemají, a nemusí je tudíž financovat.

Fareed Zakaria před časem upozornil, že existuje zajímavé pravidlo, podle nějž se země, které mají tržní hospodářství (k nimž nepatří například různé ropné emiráty, kde se bohatství přerozděluje centrálně a kde neexistují skutečné tržní mechanismy, které by vytvářely zárodky občanské společnosti) a dosáhnou úrovně více než 5 000 dolarů HDP na hlavu, často ocitají pod demokratizačním tlakem. Ještě zajímavější je zjištění, že neexistuje demokratická země s tržním hospodářstvím, v níž by demokratický režim zkolaboval do autoritářství, pokud taková země překročila magickou hranici 5 000 dolarů na hlavu. Čínské HDP na hlavu je nyní zhruba 7 000 dolarů.

To, co vidíme v současné Číně a Indii, bychom navíc mohli popsat jako působení „západního viru“. Tyto nové mocnosti bohatnou nikoliv převážně proto, že přišly na nějakou úplně originální vlastní cestu rozvoje, ale proto, že přijaly západní technologie, organizaci práce, trh, ideu volného obchodu nebo konzumní společnost.

Důležitým měřítkem úspěšnosti té které velké země je také schopnost vyzařovat „soft power“. K tomu patří přitažlivost její kultury pro zbytek světa, schopnost prosadit vlastní ideje a styl života jako univerzální hodnoty, které chtějí lidé ve zbytku světa napodobovat nebo přijímat za své. Při vší úctě k Číně nebo Indii je jejich kapitál v tomto ohledu nízký. Západ si z nich osvojil tak nanejvýš jejich tradiční kuchyni a módní, leč převážně okrajový zájem o buddhismus. V opačném směru je pohyb idejí i „soft power“ mnohem intenzivnější, a ještě dlouho tomu tak bude.

V nejobecnější rovině můžeme samozřejmě diskutovat o tom, zda jisté „pozápadnění“ je to nejlepší, co se těmto novým „tygrům“ i světu mohlo stát, a zda nástup dravého kapitalismu v těchto zemích nakonec neohrozí samotný kapitalistický systém, jenž nebude schopen čelit nerovnováhám vyvolaným globální expanzí. Zůstaneme-li ale v rámci „tržního“ modelu, je prostě skutečností, že jeho přijetí zeměmi jako je Čína, Indie nebo Indonésie je vítězstvím původně západních idejí.

Na závěr dvě poznámky. Současné apokalyptické předpovědi, v nichž se dozvídáme například, co všechno a jak bude v roce 2050, jsou poněkud směšné. Ani ten nejbystřejší prognostik by v roce 1911 nedokázal předpovědět, jak bude svět vypadat v roce 1950. Proměnných bylo prostě příliš mnoho včetně naprosto revolučních a nikým neočekávaných vědeckých objevů jako byla teorie relativity nebo rozvoj jaderné fyziky.

Vezmeme-li například v úvahu, kolik z toho, co se v současném světě ekonomicky, ale i politicky děje, je založeno na spotřebě energie, zejména v podobě spalování ropných produktů, mohl by ekonomicky i politicky tvář světa zcela změnit například jeden jediný revoluční objev v oblasti výroby energie. V opačném směru zase platí, že například nedostatek energie či tendence globálního kapitalismu kanibalizovat sebe sama mohou nastartovat v globálním měřítku trendy vývoje, jež změní samotné paradigma, v němž dnes průmyslová civilizace funguje. Jak velké HDP bude mít ta která země v roce 2050, je přitom důležité, jen pokud budeme fungovat ještě stále v rámci stávajícího paradigmatu.

Autor tohoto textu žil v osmdesátých letech minulého století v USA. Ty na tom nebyly v té době ekonomicky nejlépe, zatímco Japonsko raketově rostlo. Nejrůznějšími předpověďmi o „japonském století“ se to jen hemžilo, vznikaly i různé politické hysterie o potřebě zabránit průniku japonského zboží a peněz do USA apod. Současné povrchní uvažování o Číně, a obecně světě v roce 2050, připomíná ony časy.