„Produkce lokomotiv byla oproti loňsku dvojnásobná. Pilné ruce našich údernic už dnes pracují na tom, aby příští rok výroba vzrostla o dalších 50 %. Všichni se tak budeme už za rok mít třikrát lépe než loni!"

Nad takovým pseudologickým tvrzením se nejspíš zasmějete. „Jo jo, lokomotiv bylo v republice o pět víc, ale všichni jsme si dva měsíce neměli čím utřít zadek." V tržním hospodářství naštěstí není pro takové ideologické žvásty prostor.

Ne tak zcela.

Václav Bělohradský kriticky nazývá růst HDP jako „růst růstu". Podle Hynka Fajmona je to však „pouhé pejorativní označení pro přirozenou snahu lidí produkovat více, aby se měli lépe". To zní téměř jako logický argument. Jenže reprezentuje stejně falešnou logiku jako údernická propaganda. Více rovná se lépe. Jenže příběh lokomotiv a toaletního papíru připomíná, že záleží také na tom, čeho je více a pro koho.

HDP měříme necelých osmdesát let. Jedním z impulsů pro vznik nějakého ekonomického indikátoru byla krize počátku třicátých let dvacátého století. Američtí politici a administrativa tenkrát chtěli porozumět dění, které je zaskočilo. Statistika a ekonometrie byly ve třicátých letech v rozpuku, a v tvůrcích politik tak tyto disciplíny pochopitelně vzbuzovaly obrovskou víru a naději. Jak se postupem času zlepšovala organizace dat, rozšiřoval počet sledovaných údajů a rostl výkon počítačů, který umožňoval analýzu čím dál většího objemu dat s použitím čím dál pokročilejších vzorců, upravovala se i metodika měření ekonomického růstu.

HDP je ukazatel, který měří to, co měřit dokážeme a na čem se shodneme, že měřit budeme. Jako každé zjednodušení skutečnosti má i HDP svá omezení. Jedním z nich je prostý fakt, že HDP je příliš zobecněný ukazatel, který nepodává žádnou informaci o struktuře. O té více vypovídají jiné statistické ukazatele, například Giniho koeficient, který měří nerovnost rozložení zkoumaného znaku. HDP také nevypovídá nic o užitku jednotlivců, natož pak přístupu k příležitostem či spokojenosti.

Už třicet let po prvotním uvedení HDP do praxe přicházeli vědci s náměty na vícerozměrné ukazatele, které by neredukovaly člověka na ekonomického aktéra, kterého v agregovaném ukazateli nevidíme a nevíme o něm vůbec nic. Pouze předpokládáme, že více je lépe, a tudíž větší HDP znamená lepší život. Což je logicky chybný krok. I kdyby více bylo lépe, nelze z toho vyvozovat, že „v součtu více" znamená „lépe pro určitého jednotlivce".

Černobílé nahlížení světa a zjednodušená kvantifikace hospodářských výsledků byla typická pro totalitní propagandu. Dnes taková jednociferná достижения propagují jako jediný správný pohled na svět a jediné správné měřítko úspěchu neoliberálové.