Také se bojíte Číny?

Začne-li někdo strašit „Čínou“ nebo argumentovat „Číňany“, raději zpozorněte.

Nedá se nic dělat. Musí to ven. Nejdříve ale historka: Tuhle jsem, je to už dávno, pomáhal na závodech mladých skautů. Nabíjel jsem tam vzduchovky. Skautem jsem nikdy nebyl a vzduchovka, to byla tenkrát prestižní záležitost; takže jsem nedostal střelnici na povel, jak jsem doufal, ale přidělili mi dozora. To mě hnětlo.

Dozor se jmenoval Gustav. Byl to důchodce, zasloužilý skaut-svojsíkovec s černým baretem a kdysi možná i sportovní střelec, už nevím. Střelbu měl ale opravdu rád. A já, jak jsem byl namíchnutý, že mi nesvěřili zbraně, jsem toho Gustava neustále popouzel: „Není to debilní, učit děcka v dnešní době střílet?“ pobrblával jsem. „Neměli by být spíš vedeni k něčemu užitečnějšímu?“ Gustav, když už mu pubescentní pacifismus lezl ušima, zprudka odvětil: „A co budem dělat, až přijdou Číňani? Stačí, aby Mao Ce-tung pokynul, oni naskáčou do moře a půjdou, dokud jich nebude utopených tolik, že ostatní přelezou po jejich tělech.“

Řekl jsem tenkrát cosi o vysychajícím Aralském jezeře, které je jedinou vodní plochou na cestě z Číny k nám, a Gustav si myslel svoje. Dál už se nepamatuji. Postupně se mi příhoda ztrácí z hlavy. Ale to upřímné přesvědčení, ten z duše čistý strach, že se blížíme k zásadnímu a nevyhnutelnému střetu s všehoschopnou asijskou velmocí, ve kterém sice budeme ti spravedliví, ale zároveň bezmocní, ten mi Gustava vždycky oživí – zvláště když ucítím jeho předtuchu v nějakém sdělení. A já ji nedávno ucítil i tady.

Byl tu otištěn článek Marka Lynase „Jak vím, že Čína zhatila dohodu v Kodani? Byl jsem u toho.“ Autor v něm píše o nejrůznějších obstrukcích a obezličkách, ke kterým se velmoc na slavné konferenci uchýlila, kritizuje občanské ekology za naivitu, s níž prý přijaly čínský výklad neúspěchu jednání, a viní Čínu, že si krach konference dopředu naplánovala. Posléze uzavírá: „Kodaň znamená něco mnohem horšího než zase jednu špatnou dohodu, neboť ilustruje zásadní posun v globální geopolitice.“ Čínské vedení ukázalo, že společné mezinárodní rozhodování pro něj není prioritou a to je ve století, které se stává stoletím Číny, dosti skličující zjištění.

Můžeme stokrát souhlasit s touto konkrétní pointou. Lze se dokonce ztotožnit i ostatními s Lynasovými argumenty (třebaže Honza Beránek připomenul, že na okolnosti kodaňského krachu je možné pohlížet i jinak). Velké nebezpečí se ovšem skrývá v diskursu, které texty, jako je Lynasův, utvářejí.

V takovém, řekněme gustavovském diskursu nejde o to, zda jsou čínský růst, čínská politika a čínské (ve smyslu režimní) uvažování pro naši civilizaci nebezpečím. To je dáno už a priori. V takovém diskursu jde pouze o výběr dílčích faktů, které se použijí coby doklad uvedeného jádra promluvy.

Příklad za všechny – africký Súdán: Mark Lynas píše o Súdánu jako o čínské loutce, jako o bezduchém pomahači, který umožnil svému pánu vystupovat jako advokát třetího světa, a přitom neslyší na argumenty obecného dobra, globální nutnosti.

V důsledku to může být fakt. O „zásadním posunu v globální politice“, který zmiňuje Lynas, to ale mimo popsaný diskurs vypovídá jen málo.

Súdán má svoje vlastní zájmy, které se v případě žádoucí klimatické politiky kryjí s čínskými. Také potřebuje čínské investice. Proto Čínu podpoří. Slabí se spojují se silnějšími a „společné mezinárodní rozhodování“ využívají, když jim to zrovna přijde vhod. To není posun v geopolitice. To je tradice.

Jestliže Čína dnes takzvaně kolonizuje Afriku, nedělá nic jiného než všechny velmoci donedávna a většina ještě stále: agresivně proniká na trhy, bezohledně těží zdroje, snaží se naklonit si místní elity a prodává zbraně.

Ano, to všechno je problém. Obrovský problém. A to, jak je totalitní systém ve vlastní Číně hrůzný, hnusný a hovadský, je problém ještě větší. Ale se smícháním těchto problémů dohromady – a přidáním tu zvěsti o represích vůči hnutí Falun Gong, tu prohlášení disidentů anebo studie o čínském přístupu k životnímu prostředí – vstoupí do myšlení každého, kdo se hluboce nezabývá Čínou, stín zjednodušujícího poznatku: Činí to a to takovým a oním způsobem, protože to jsou Číňané. A ono „Číňané“ bude znamenat „hrozba“.

V takovém pozadí promluvy se Čína stane tím, čím se stal například Putin pro chytřejší obhájce amerického radaru: kompaktním zlem, snadným nepřítelem a zároveň omluvou nebo výmluvou pro cokoliv. A jestliže i tak vzdělaná osoba jako Jiřina Šiklová dovedla hájit radar slovy: „Raději se budu mýlit s Bushem, nežli mít pravdu s Putinem,“ znamená to, že předem odolný není nikdo.

Možná že přijde doba, kdy bude namístě bát se čínských zplodin, jedů či raket. Možná že se jí dokonce dožijeme. Začne-li ale někdo strašit „Čínou“ nebo argumentovat „Číňany“, raději zpozorněte. Třeba se bude jen vracet do časů, kdy byly hodinky nenávisti nedílnou součástí školních osnov. Jako ten dobrák Gustav. Ale třeba taky ne.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.