Jak vím, že Čína zhatila dohodu v Kodani? Byl jsem u toho

Ačkoli mezinárodní občanská společnost viní za krach Kodaně západní země, pravda je zřejmě jiná: hlavní odpovědnost nese Čína.

Mark Lynas

26.12.2009 10:49

Obamatiapao2

Obama se s Číňany snaží udržovat dobré vztahy. V Kodani ale tvrdě narazil.

Kodaň, to byla katastrofa. Na tom se víceméně všichni shodnou. Hrozí však, že pravda o tom, co se vlastně stalo, se ztratí v různých výkladech a vzájemném obviňování. Pravdou je: jednání zhatila Čína, úmyslně ponížila Baracka Obamu a trvala na tak nemožné „dohodě“, až jako viníci odešli představitelé západních států. Odkud to vím? Seděl jsem u toho a viděl jsem, jak se to stalo.

Čínská strategie byla prostá: dva týdny zdržovat veřejnou rozpravu a pak zařídit, aby jednání za zavřenými dveřmi vypadala, jako by Západ znovu nechal na holičkách chudé země. A jak se dalo čekat, občanské organizace i sociální hnutí a ekologové na to skočili. Neúspěch byl „nevyhnutelným důsledkem toho, že bohaté země odmítly adekvátně a ve spravedlivé míře vzít na svá bedra velkou tíhu své zodpovědnosti,“ prohlásila Christian Aid. „Bohaté země silou vyhrožovaly chudým,“ soptili Přátelé země.

Nic neočekávaného, pravý opak však je pravdou. Dokonce George Monbiot se v Guardianu dopustil chyby, že veškerou vinu připsal Obamovi. Ale já jsem viděl Obamu, jak zoufale bojoval za uzavření dohody, zatímco čínský delegát pořád dokola opakoval: „Ne.“ Monbiot dokonce souhlasně citoval súdánského delegáta Lumumbu Di-Apinga, jenž návrh kodaňské smlouvy odsoudil jako „sebevražednou smlouvu s cílem zachovat ekonomickou nadvládu několika zemí“.

Súdán se během jednání choval jako čínská loutka; jedna z mnoha zemí, které Čínu zbavily povinnosti bojovat na veřejných zasedáních. Bylo to perfektně sehrané. Čína v zákulisí úplně vyrabovala text dohody a její spojenci pak výsledek veřejně pranýřovali.

Následuje popis toho, co se ve skutečnosti seběhlo v noci minulý pátek, kdy se hlavy států sešly za zavřenými dveřmi. Obama tam byl několik hodin, seděl mezi britským premiérem Gordonem Brownem a etiopským premiérem Melesem Zenawim. Předsedal dánský premiér a po jeho pravici seděl generální tajemník OSN Ban Ki-moon. V místnosti bylo padesát až šedesát lidí, včetně nejvyšších představitelů řady států. Byl jsem členem delegace státu, jehož premiér byl také po většinu jednání přítomen.

To, co jsem viděl, bylo šokující. Čínský premiér Wen Ťia-pao se nenamáhal osobně se zúčastnit a místo sebe poslal podřízeného úředníka ministerstva zahraničních věcí, který seděl přímo proti Obamovi. Diplomatická urážka byla evidentní a strašná a strašné byly i praktické konsekvence: několikrát během jednání všechny přítomné hlavy států musely čekat, když čínský delegát vyšel ven, aby zatelefonoval „svým nadřízeným“.


Přesouvání viny na druhého

Vy, kdo obviňujete Obamu a západní země: to čínský zástupce trval na tom, aby z dohody byly vyjmuty cíle průmyslových zemí, původně stanovené na osmdesát procent do roku 2050. „Proč nemůžeme uvést ani svoje vlastní jednostranné cíle?!“ ptala se vzteky bez sebe Angela Merkelová. Australský premiér Kevin Rudd se tak rozčílil, že praštil mikrofonem. Také brazilský zástupce poukázal na nelogičnost čínského postoje. Proč by bohaté země neměly vyhlásit jednostranná omezení?

Čínský delegát řekl: „Ne.“ a já jsem konsternovaně hleděl na Angelu Merkelovou, jak zoufale rozhazuje rukama a tento bod vzdává. Nyní víme, proč to tak bylo – protože Čína se oprávněně spoléhala na to, že vinu za nedostatečně ambiciózní dohodu z Kodaně ponese Obama.

Čína, občas za podpory Indie, pak pokračovala v odstraňování všech čísel, která něco znamenají. Rok 2020 jako vrchol v nárůstu emisí, zásadní pro udržení nárůstu teplot do dvou stupňů Celsia, zmizel a nahradila jej slovní vata deklarující, že vrcholu by mělo být dosaženo „co možná nejdříve“. Dlouhodobý cíl snížit emise do roku 2050 o padesát procent byl také vypuštěn. Nikdo jiný, snad jen s výjimkou Indie a Saudské Arábie, si něco takového nepřál.

Jsem si jist, že kdyby v místnosti neseděl zástupce Číny, měli bychom takovou dohodu, že by ekologové po celém světě otevírali šampaňské.


Silné pozice

Jak se to Číně vlastně povedlo? Především měla neobyčejně silné vyjednávací pozice. Jak mi řekl ministr zahraničních věcí jedné rozvojové země: „Athéňané nemají nic, co by mohli nabídnout Spartě.“

Na jedné straně představitelé západních zemí – ale také prezidenti Lula z Brazílie, Zuma z Jižní Afriky, Calderón z Mexika a mnoho dalších – za každou cenu potřebovali pozitivní závěry konference. Nejspíš víc než kdokoliv jiný potřeboval silnou dohodu Obama. Potvrdil nabídku Spojených států poskytnout sto miliard dolarů rozvojovým zemím na adaptaci vůči důsledkům změn klimatu, poprvé přišel s návrhem podstatných omezení v USA (do r. 2020 sedmnáct procent oproti úrovni roku 2005) a zjevně byl připraven nabídnout ještě víc.

Obama však především potřeboval ukázat Senátu, že umí přesvědčit Čínu k přistoupení na podmínky globálních omezení v zájmu klimatu, aby senátoři nemohli vznášet námitky, že americká omezení emisí uhlíku poskytnou další výhody čínskému průmyslu. S volbami do Kongresu na obzoru bylo Obamovi a jeho týmu jasné, že v Kodani mají pravděpodobně jedinou příležitost vyjednávat o klimatických změnách s dostatečně silným mandátem. To dále posílilo vyjednávací pozici Číny a stejný účinek měla absence tlaku občanské společnosti na Čínu, podobně jako na Indii.

Občanská hnutí nikdy nevyvíjejí tlak proti rozvojovým zemím: to je železné pravidlo, které nikdo nikdy neporuší. Zejména Indové se v minulosti stali mistry v přebírání rétoriky spravedlivosti pro všechny ve službách planetární sebevraždy („stejná práva na atmosféru“) – a levicoví aktivisté a komentátoři se dávají chytit do svých vlastních pastí.

Smlouva již byla zpackaná, když hlavy států dospěly k poslední bitvě o cíl 1,5°C, na kterém osudově záleží především ostrovním státům a státům položeným nízko nad mořem. Za podpory britského premiéra Gordona Browna o něj udatně bojoval maledivský prezident Našíd. Zeptal se: „Jak můžete žádat, aby moje země zanikla?“ Čínský delegát předstíral, že je hluboce uražen – a cifra v dohodě zůstala, avšak vsazena do jazyka, který ji zbavuje vší důležitosti. Dohoda byla uzavřena.


Čínská hra

To vše vyvolává otázku: o co Čína hraje? Proč Čína, slovy britského analytika, který byl také přítomen po mnoho hodin jednání hlav států, „nejen odmítla limity pro sebe, ale nedovolila ani, aby si závazné limity stanovily jiné země“? Tento analytik, který sleduje jednání o klimatických změnách již patnáct let, dochází k závěru, že Čína chce nyní oslabit jakákoliv omezení, „aby se vyhnula nebezpečí, že by za několik let mohla být vyzvána k přijetí ambicióznějších cílů“.

To neznamená, že Čína nebere otázku globálního oteplování vážně. Výrazně rozvíjí jak větrnou, tak solární energetiku. Avšak hospodářský růst Číny a s ním i její rostoucí politický a ekonomický význam ve světě je založen do značné míry na laciném uhlí. Čína ví, že se z ní stává bezkonkurenční supervelmoc; ostatně v Kodani své nově nabyté silácké sebevědomí ostentativně předváděla. Čínské hospodářství založené na uhlí se co deset let zdvojnásobuje a stejně roste i její moc. Čínské vedení tento zázračný recept na úspěch nehodlá měnit, dokud to nebude naprosto nutné.

Kodaň znamená něco mnohem horšího než zase jednu špatnou dohodu, neboť ilustruje zásadní posun v globální geopolitice. Naše století se rychlým tempem stává stoletím Číny, avšak čínské vedení ukázalo, že společné mezinárodní rozhodování ve věcech životního prostředí pro ně není prioritou; dokonce je považuje za překážku ve svém svobodném rozletu k statutu nové supervelmoci. Opustil jsem Kodaň tak sklíčený, jak jsem už dlouho nebyl. Po všech nadějích, povzbuzeních a mobilizacích tisíců vlna optimismu narazila na skály globální politiky síly, opadla a je pryč.

překlad DR

Původní text:

Guardian Mark Lynas: How do I know China wrecked the Copenhagen deal? I was in the room


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Sn_mek_004

Jakub Vaníček - redaktor, Modlíkov

Sobota, 26.Prosince 2009, 10:27:41

Tváří v tvář takovéto ignoraci nezbývá než kolem sebe šířit propagandu blokády čínského zboží. Každý, kdo si nedává pozor, co kupuje, přispívá k posilování čínské pozice. Po Kodani již víme, že se tím pádem každý nákupce čínského zboží podílí i na likvidaci přírody, ostrovních států, že čínským vůdcům pomáhá mazat stroj naprogramovaný v módu autodestrukce. Morální odsudek čínských manýrů je nejspíš to jediné, co dá našim politikům sílu vzdorovat namyšleným čínským blbečkům, kteří se už vidí v pozici definitvních vládců tohoto světa.

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Sobota, 26.Prosince 2009, 15:38:38

Pardon, ale pojem "ignorance" asi tady není úplně namístě. - Jak pomůže bojkot čínského zboží v tom, aby "občanská hnutí" dokázala v něčem tlačit na rozvojové země? - Jestli Čína údajně nedovolila, "aby si závazné limity stanovily jiné země", nestálo by zato také něco změnit v těch jiných zemích (a jejich politických reprezentacích)?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.