Kodaň, to byla katastrofa. Na tom se víceméně všichni shodnou. Hrozí však, že pravda o tom, co se vlastně stalo, se ztratí v různých výkladech a vzájemném obviňování. Pravdou je: jednání zhatila Čína, úmyslně ponížila Baracka Obamu a trvala na tak nemožné „dohodě“, až jako viníci odešli představitelé západních států. Odkud to vím? Seděl jsem u toho a viděl jsem, jak se to stalo.

Čínská strategie byla prostá: dva týdny zdržovat veřejnou rozpravu a pak zařídit, aby jednání za zavřenými dveřmi vypadala, jako by Západ znovu nechal na holičkách chudé země. A jak se dalo čekat, občanské organizace i sociální hnutí a ekologové na to skočili. Neúspěch byl „nevyhnutelným důsledkem toho, že bohaté země odmítly adekvátně a ve spravedlivé míře vzít na svá bedra velkou tíhu své zodpovědnosti,“ prohlásila Christian Aid. „Bohaté země silou vyhrožovaly chudým,“ soptili Přátelé země.

Nic neočekávaného, pravý opak však je pravdou. Dokonce George Monbiot se v Guardianu dopustil chyby, že veškerou vinu připsal Obamovi. Ale já jsem viděl Obamu, jak zoufale bojoval za uzavření dohody, zatímco čínský delegát pořád dokola opakoval: „Ne.“ Monbiot dokonce souhlasně citoval súdánského delegáta Lumumbu Di-Apinga, jenž návrh kodaňské smlouvy odsoudil jako „sebevražednou smlouvu s cílem zachovat ekonomickou nadvládu několika zemí“.

Súdán se během jednání choval jako čínská loutka; jedna z mnoha zemí, které Čínu zbavily povinnosti bojovat na veřejných zasedáních. Bylo to perfektně sehrané. Čína v zákulisí úplně vyrabovala text dohody a její spojenci pak výsledek veřejně pranýřovali.

Následuje popis toho, co se ve skutečnosti seběhlo v noci minulý pátek, kdy se hlavy států sešly za zavřenými dveřmi. Obama tam byl několik hodin, seděl mezi britským premiérem Gordonem Brownem a etiopským premiérem Melesem Zenawim. Předsedal dánský premiér a po jeho pravici seděl generální tajemník OSN Ban Ki-moon. V místnosti bylo padesát až šedesát lidí, včetně nejvyšších představitelů řady států. Byl jsem členem delegace státu, jehož premiér byl také po většinu jednání přítomen.

To, co jsem viděl, bylo šokující. Čínský premiér Wen Ťia-pao se nenamáhal osobně se zúčastnit a místo sebe poslal podřízeného úředníka ministerstva zahraničních věcí, který seděl přímo proti Obamovi. Diplomatická urážka byla evidentní a strašná a strašné byly i praktické konsekvence: několikrát během jednání všechny přítomné hlavy států musely čekat, když čínský delegát vyšel ven, aby zatelefonoval „svým nadřízeným“.

Přesouvání viny na druhého