Moji přátelé vědí, že mě z náklonnosti k čínskému režimu nemohou podezírat ani tou nejpodivnější náhodou. Nastávající ekonomickou, technologickou a vojenskou převahu této totalitní země považuji za jedno z hlavních globálních rizik příštích desetiletí — a o to více mne znepokojuje, jak lehkomyslně či dokonce slepě jí cestu k této převaze umožňujeme.

Vzpomínám na rozhovor, který jsem během večeře na stáži ve Washingtonu vedl se dvěma experty na Čínu z amerického analyticko-strategického trustu RAND. Snažili se mi vysvětlit, že pro Spojené státy není problém prodávat Číně moderní zbraňové systémy, protože tato země je, na rozdíl třeba od někdejšího Hitlerova Německa, s námi hospodářsky příliš propojená, a tudíž je nepravděpodobné, že by se přestala chovat přátelsky a svoji moc otočila proti západnímu světu. Takový postoj — stejně jako nadřazování obchodních zájmů problému potlačování lidských práv — považuji za velmi naivní, v případě vlivného analytického centra dokonce trestuhodný.

Nebudu však dnes psát o čínské hrozbě, ale o jejím podílu na kodaňském selhání konference OSN k záchraně klimatu. A v této otázce se jí musím poněkud zastat. Věc je přinejmenším poněkud složitější.