České vyvažování v Asii
Martin HříbekAnalytik z Ústavu asijských studií hájí cestu premiéra Fialy po asijských zemích, z nichž většina má nedemokratické režimy. Podle něj je lepší mít v oblasti diverzifikované portfolio partnerů, než se izolovat či orientovat pouze na Čínu.
Když americký prezident Barack Obama vyhlásil v roce 2011 „pivot“ do Asie, vzbudil tím obavy i velká očekávání. Americká zahraniční politika měla svou pozornost přesunout z Evropy a Blízkého východu do regionu asijsko-pacifického. Vedle snahy učinit symbolickou tečku za dlouhou „válkou proti teroru“ byla již tehdy významným motivem tohoto vyvažování obava z hospodářsky rychle rostoucí Číny. Zejména však tento krok vycházel z přesvědčení, že právě asijsko-pacifický region jako celek je nejdynamičtěji se rozvíjející částí světa, která bude pohánět kola globální ekonomiky.
Po konci českého předsednictví v Radě Evropské unie se i naše diplomacie obrací s nebývalým entusiasmem k Asii. V únoru navštívil ministr zahraničí Jan Lipavský Indii v předvečer summitu skupiny G20. V březnu předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová vedla rozsáhlou delegaci do Jižní Koreje a na Tchaj-wan.
Minulý měsíc pak sám premiér Petr Fiala podnikl desetidenní pracovní cestu do Asie, při níž navštívil hned šest zemí — Filipíny, Indonésii, Singapur, Vietnam, Kazachstán a Uzbekistán. Doprovázeli ho při tom zástupci českých firem, například z leteckého, zbrojařského nebo strojírenského průmyslu.
Kromě dvou postsovětských středoasijských republik jsou navštívené země členy Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Zároveň jsou důležitými aktéry v Indo-Pacifiku, geopolitickém konstruktu, který krom asijsko-pacifického regionu zahrnuje také jižní Asii a Indický oceán a který je ve svém současném pojetí zamýšlen jako prostředek vyvažování Číny. Česká republika se k tomuto geopolitickému konstruktu přihlásila strategickým dokumentem v září loňského roku jako jedna z prvních evropských zemí.
ASEAN je vedle několika dalších partnerů pro českou i evropskou zahraniční strategii klíčový. Zvýšená diplomatická aktivita našich vrcholných představitelů v Asii v posledních měsících je tak naplněním této strategie a integruje v sobě prvky obchodní i bezpečnostní.
Obamovo vyvažování je ze zpětného pohledu sporným a v mnohém nenaplněným dědictvím. Avšak základní premisa tohoto tahu platí i nadále: Asie, a zejména pás pobřeží, ostrovů a námořních tras od Indie po Japonsko, bude centrem globální moci a ekonomiky v jedenadvacátém století.
Nová česká strategie pro Indo-Pacifik tak představuje správné vykročení do regionu, který bude stále větší měrou určovat i naši budoucnost. Zda a s jakou intenzitou se podaří propojit naši ekonomiku jako celek s asijskými centry růstu, to je důležitější otázkou, než na kterém břehu shodíme více kotev. Doufejme, že diverzifikované portfolio partnerů v Indo-Pacifiku skýtá českým zájmům lepší vyhlídky, než dřívější sázka na těsnější ekonomické propojení s monolitickou a v mezinárodních vztazích stále asertivnější Čínou.