Kdo rozhoduje o české politice vůči Číně?
Olga LomováNavzdory shodě mezi vládou a parlamentními stranami ve věci vztahů s Čínskou lidovou republikou, Česká republika se nepřipojila k Lotyšsku a Estonsku a zůstává členem sdružení 16+1. Kdo u nás rozhoduje o zahraniční politice? A v čím zájmu?
Minulý týden Lotyšsko a Estonsko vystoupily z „regionálního sdružení 16+1“. To původně tvořilo šestnáct postkomunistických zemí — jsou mezi nimi členské země EU i země mimo EU — plus Čínská lidová republika. Čínští stratégové zde sjednotili bývalý socialistický tábor od Estonska po Albánii s myšlenkou vytvořit novou platformu pro spolupráci s ČLR. Posléze se přidalo i Řecko a platforma se rozrostla na sedmnáct států. Nedlouho na to Litva vystoupila a počet se opět srovnal na šestnáct.
Za těchto okolností čínská strana pro jistotu přestala používat číselné označení a dnes hovoří o „zemích střední a východní Evropy“. V čínské rétorice nicméně celý projekt již před časem splynul s projektem Nové Hedvábné cesty, také několikrát přejmenovaným a dnes nejvíce známým pod zkratkou BRI (Belt and Road Initiative — Iniciativa pásu a stezky).
Vznik sdružení iniciovala Čínská lidová republika s příslibem rozvoje obchodních vztahů a přílivu investic. ČLR také vytvořila vlastní institucionální rámce a mechanismy kontaktů, nastoluje agendu, svolává pravidelné „summity“ nejvyšších představitelů států tohoto nesourodého „regionu“, kteří při té příležitosti přitakávají memorandům formulovaným v Pekingu.
Litva svým vystoupením reagovala na bojkot vývozu svého zboží do Číny — ano, stalo se tak v době, kdy byla členem sdružení založených s cílem prohlubovat ekonomickou spolupráci s Čínou. Byla to odveta za to, že Vilnius se dohodl s Taipejí, že ve své zemi založí „Taiwanskou kancelář“.
Čínské angažmá v České republice
Česká republika se k platformě 16+1 přidala za vlády Petra Nečase na jaře 2012 s vidinou velkých čínských investic do české ekonomiky. Petr Nečas ještě stihl odsoudit „dalajlámismus“, než jeho vláda padla a nahradila ji vláda „přátel Miloše Zemana“ v čele s Jiřím Rusnokem.
Ta sice nezískala důvěru parlamentu, nicméně nezdráhala se provést změnu orientace české zahraniční politiky známou jako „restart“ česko-čínských vztahů. Orientace české zahraniční politiky na ČLR se dál prohlubovala za vlády premiéra Sobotky.
Spolupráci s Čínou od počátku prosazoval prezident Zeman, který svého času na Pražském hradě pořádal takzvaná investiční fóra a pořídil si čínského poradce, „předsedu“ záhadné firmy CEFC. Ta byla prostřednictvím lobbisty Tvrdíka ve spojení s českou firmou PPF, která se podle vlastních slov Jiřího Šmejce zasloužila o „restart“ české zahraniční politiky. Ve stejné době HomeCredit získal v ČLR jako první zahraniční firma celostátní licenci na poskytování spotřebitelských úvěrů a vydělal obrovské peníze.
Zemanův čínský poradce nicméně počátkem roku 2018 záhadně zmizel, s největší pravděpodobností proto, že jeho blízký spolupracovník Patrick Ho byl krátce před tím v New Yorku zatčen a posléze usvědčen z korumpování afrických politiků na půdě OSN. Také se ukázalo, že CEFC, která měla realizovat čínské investice v České republice, je velký podvod.
Aktiva CEFC včetně lobbisty Tvrdíka pak převzala čínská státní firma CITIC — ano, včetně fotbalového klubu Slavia. Její fanoušci by neměli zapomínat, že „jejich“ slavný klub je v majetku státu, který je nejbližším spojencem Putinova Ruska.
Kdo u nás dělá zahraniční politiku?
Jak známo slibované desítky miliard z Číny „nepřitekly“ a i těm největším nadšencům pro ekonomické příležitosti v Číně je už nějaký čas jasné, že celý projekt regionalizace postkomunistických států pod vedením ČLR postrádá smysl. Mezinárodněpolitický vývoj také již nějaký čas ukazuje, že je třeba pečlivě volit spojence a že politické sbližování s Čínou pro budoucnost České republiky není vhodná volba.
Poté, co Si Ťin-pching a Putin v den zahájení zimních olympijských her v Pekingu — a čtrnáct dní před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu — vyhlásili spojenectví, které nezná hranic, a zároveň se zavázali přeměnit svět k obrazu čínské a ruské „demokracie“, je naprosto zřejmé, že strategické partnerství s Čínou je na místě opustit.
V tomto smyslu autorka tohoto článku v květnu letošního roku poskytla expertní doporučení Zahraničnímu výboru Poslanecké sněmovny. Jednání zahraničního výboru k této věci bylo krátké a jednoznačné a jeho členové jednomyslně doporučili, aby ČR z čínského projektu vystoupila. Jediná námitka, která na jednání zazněla, byla, že bychom svůj krok měli koordinovat s dalšími členy sdružení.
Česká vláda by takovému kroku také měla být nakloněna, revizi vztahů s Čínskou lidovou republikou si dala přímo do programového prohlášení. Ostatně ministr zahraničí Jan Lipavský myšlenku revidovat orientaci na ČLR prosazoval již v době, kdy Piráti ještě nebyli ve vládě.
Zdálo by se tedy, že v této věci panuje shoda mezi vládou a parlamentem a nic nebrání tomu, abychom se přidali k Estonsku, Lotyšsku a Litvě. A přece se tak nestalo.
Vypadá to tak, že politiku vůči Čínské lidové republice i nadále řídí Miloš Zeman a jeho prapodivní poradci. To je nemilé zjištění, protože po posledních volbách se zdálo, že doba, kdy Miloš Zeman mohl manipulovat vládou Andreje Babiše kvůli jeho problematickým kauzám, je už konečně pryč.
Evidentně jsme se mýlili a ČR dále řídí lidé, kteří se z neznámých příčin snaží prosazovat čínskou politiku, přestože nás to v současné době udržuje v krajně nebezpečném spojenectví. Nedávné odhalení, jak europoslanec za ODS Jan Zahradil šířil čínskou propagandu naznačuje, že na tom, abychom zůstali členy čínského regionu ve střední a východní Evropě, mají zájem i někteří politici strany, z níž pochází náš předseda vlády.