Za nevinným úsměvem tibetského dalajlámy se podle provařeného pondělního vyjádření českého premiéra Petra Nečase skrývá pohroma pro český export. Kam dalajláma šlápne, tam export do Čínské lidové republiky neroste. A protože se u nás usměvavý duchovní vyskytuje nepříjemně často, podrážkami svých sandálů vlastně šlape naší ekonomice po štěstí. Asi bychom ho měli zadupat do země dřív, než zadupe on nás i s celým naším exportem.

V Pekingu musí mít z Petra Nečase radost. Stejně jako z jeho slov, že Česká republika „razí politiku jedné Číny“ a že „těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy.“ Kdyby totiž dalajláma - hypoteticky - na Říši středu vybojoval pro Tibet nezávislost, nevznikla by tam prý nejspíš demokracie, ale režim, který by měl „polofeudální, teokratický charakter se silnými autoritativními prvky“. Proti dalajlámismu v Tibetu je zkrátka třeba bojovat stejně urputně, jako proti pravdolásce u nás.

Podpora lidských práv je ale i nadále pro českou zahraniční politiku klíčová. Řekl to stejný Petr Nečas, dokonce při stejné příležitosti. Prázdná fráze? Nebo je toho na něj poslední dobou moc, a tak se mu štěpí osobnost, aby to všechno zvládnul? Anebo jeho slova mají svůj skrytý smysl?

Na první pohled by se mohlo zdát, že podpora lidských práv pro českou zahraniční politiku docela určitě klíčová není. Přestřelky s Talibanem, vyvážení českých zbraní do problémových oblastí nebo kamarádění se s Čínou jako podpora lidských práv rozhodně nepůsobí, pokud se tedy nepohybujeme v nějaké hodně metafyzické rovině. Z toho by vyplývalo, že Nečas na veletrhu z povinnosti či ze setrvačnosti utrousil prázdnou politickou frázi.