Eskalující napětí v Jihočínském moři opět obrací pozornost k rostoucí síle Číny. Dosavadní strategie Pekingu spočívala v bagatelizaci vojenského vzestupu a snaze nikoho si proti sobě nepopudit. Strmý nárůst čínských vojenských výdajů a výhrůžky vojenským konfliktem společně s návratem Spojených států do asijsko-pacifického regionu ovšem napovídají, že Čína volky nevolky mění plány - dříve, než by se jí to hodilo.

Že oficiální čínské vojenské výdaje povážlivě rostou, jsme se před dvěma měsíci mohli díky ČTK dozvědět dokonce i z českých médií. Letošní čísla hovoří o částce 670,2 miliardy jüanů (dva biliony korun), která odpovídá zhruba dvěma českým rozpočtům. V mezinárodním žebříčku zemí ozbrojených až po zuby se tak Čína řadí na nepřehlédnutelnou druhou příčku hned za Spojené státy, přičemž trojice Velká Británie, Francie a Rusko následuje až s velkým odstupem.

Čínské výdaje na zbrojení navíc rostou rychleji než čínská ekonomika, a jejich podíl v procentech na hrubý domácí produkt se tudíž neustále zvyšuje. Čína si nedávno pořídila letadlovou loď, vyvíjí čím dál přesnější rakety s čím dál delším doletem, pomocí takzvaného reverzního inženýringu vyvíjí vlastní verze zahraničních vojenských technologií a už několik let pošilhává po vesmíru. No a samozřejmě: s odhadovaným počtem 2,3 milionů vojáků je nejpočetnější na světě.

Všichni představitelé čínského vedení navzdory tomuto čím dál intenzivnějšímu zbrojení pořád ještě mluví o „mírovém čínském růstu“ (Zhongguo de heping jueqi, China’s peaceful rise), což je zhruba od přelomu tisíciletí také oficiální čínská politika. Zejména američtí politologové a bezpečností experti ovšem celou dobu debatují o „čínské hrozbě“, kdy Čína podle nich usiluje o oslabení současné hegemonie Spojených států nejprve v asijsko-pacifickém regionu, a časem i pak globálně. „Návrat“ Ameriky do Asie a její snaha zadržet rozpínání čínského vlivu nakonec skutečně zřejmě povedou k americko-čínskému zápasu o regionální hegemonii. Paradoxní je přitom, že se takové soupeření momentáně nehodí nejen Spojeným státům, ale kupodivu ani samotné Číně.

Anatomie hrozby

Začněme ale nejprve od výše zmiňovaných výdajů na zbrojení, vojenský výzkum a živou sílu v uniformě. Není to s nimi tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá

Zaprvé: ony dva bilióny korun jsou pořád jenom zhruba šestinou vojenských výdajů Spojených států, takže vojenská parita mezi „amrickým orlem“ a „čínským drakem“ se stále nachází kdesi v nedohlednu. Navíc: zatímco Čína se na model profesionální a moderními technologiemi vybevené armády přeorientovala teprve nedávno, přičemž současný růst výdajů na zbrojení je také poměrně čerstvého data, Spojené státy si udržují globální vojenskou převahu už několik dekád, což má kumulativní efekt: moderní a plně bojeschopnou armádu nelze vybudovat lusknutím prstů přes noc.

Zadruhé: je ovšem třeba vzít v úvahu i to, že oficiálním čínským údajům není radno příliš věřit. Do vojenských výdajů totiž není zahrnuta řada rozpočtových položek, které ostatní státy jako vojenské započítávají — v případě Číny se jedná například o vesmírný program nebo kybernetickou bezpečnost. Celkové výdaje mohou být ve skutečnosti o padesát, ale třeba i o sto procent vyšší, což by znamenalo, že by vůči těm americkým byly nikoliv šestinové, ale třetinové. Narozdíl od Spojených států také Čína neválčí v Afghánistánu ani v Iráku, nevydržuje si globální síť vojenských základen a vzhledem k nižším výrobním nákladům si může dovolit za méně peněz více muziky. Čínský voják je lacinější než jeho americký protejšek, a o výzbroji platí totéž.

Je ale možné argumentovat i opačně: výdaje na zbrojení mohou být záměrně nadhodnocené, aby vzbuzovalý za malé peníze velký respekt, a čínským cenám za výzbroj odpovídá také jejich kvalita. Experti se však kloní víc k tomu, že Čína své oficiální vojenské výdaje spíše podhodnocuje, aby pokud možno minimalizovala obavy svých sousedů a z nich vyplývající závody ve zbrojení.