Při debatách o stavu lidských práv v Číně se často objevuje názor, mnohdy vyslovovaný i v dobré víře, že čínské kulturní tradice se liší od těch našich, že Číňané mají jiné povědomí o lidských právech a že koneckonců nám, Evropanům, nota bene s naší koloniální minulostí, nepřísluší kázat Číně, co a jak má dělat. V jiných částech světa dnes nevídaný ekonomický růst je pak argumentem, že v ČLR je vlastně všechno v pořádku a raději ať si kritici čínského režimu zametou před vlastním prahem.

Odpovídá se na to snadno i obtížně. Snadná odpověď obnáší dva argumenty, které jsou z kategorie selského rozumu a nevyžadují ani zvláštní odborné znalosti. Ten první je, že neexistuje na světě lidská bytost, která by v rámci svých kulturních specifik ochotně trpěla ponižování, věznění, fyzické násilí a smrt. A ten druhý, že i v Evropě se ještě nedávno popravovalo a rovnost před zákonem všech lidí bez rozdílu také nebyla „západní civilizaci“ vrozena, ale je výsledkem úsilí zápasů i krvavých středů v průběhu věků.

Problémy nastanou, když se v debatě začnou vytahovat odborné studie o vztahu jedince a společnosti v Číně a „na Západě“ (tady se zhusta cituje Max Weber), případně lidé, kteří v Číně byli, začnou vzpomínat, co „viděli na vlastní oči“ a dokazují, že Číňanům vlastně jejich nesvobodné postavení nevadí. Tady selský rozum jako hlavní protiargument obvykle nestačí.