Při debatách o stavu lidských práv v Číně se často objevuje názor, mnohdy vyslovovaný i v dobré víře, že čínské kulturní tradice se liší od těch našich, že Číňané mají jiné povědomí o lidských právech a že koneckonců nám, Evropanům, nota bene s naší koloniální minulostí, nepřísluší kázat Číně, co a jak má dělat. V jiných částech světa dnes nevídaný ekonomický růst je pak argumentem, že v ČLR je vlastně všechno v pořádku a raději ať si kritici čínského režimu zametou před vlastním prahem.

Odpovídá se na to snadno i obtížně. Snadná odpověď obnáší dva argumenty, které jsou z kategorie selského rozumu a nevyžadují ani zvláštní odborné znalosti. Ten první je, že neexistuje na světě lidská bytost, která by v rámci svých kulturních specifik ochotně trpěla ponižování, věznění, fyzické násilí a smrt. A ten druhý, že i v Evropě se ještě nedávno popravovalo a rovnost před zákonem všech lidí bez rozdílu také nebyla „západní civilizaci“ vrozena, ale je výsledkem úsilí zápasů i krvavých středů v průběhu věků.

Problémy nastanou, když se v debatě začnou vytahovat odborné studie o vztahu jedince a společnosti v Číně a „na Západě“ (tady se zhusta cituje Max Weber), případně lidé, kteří v Číně byli, začnou vzpomínat, co „viděli na vlastní oči“ a dokazují, že Číňanům vlastně jejich nesvobodné postavení nevadí. Tady selský rozum jako hlavní protiargument obvykle nestačí.

Proto mě potěšil dopis tří signatářů Charty 77, Václava Havla, Pavla Landovského a Václava Malého, který poslali prezidentovi ČLR s požadavkem umožnit Liou Siao-poovi spravedlivý soud a okamžitě ukončit pronásledování signatářů Charty 08. Hlavní myšlenka, kterou se argumentuje v dopise, by se dala shrnout takto: Na tom, když lidé svobodně diskutují o budoucnosti své země, není nic protistátního; naopak, pronásledování svobodného myšlení a projevu ničí materiální i duchovní bohatství země.

Vzpomněla jsem si při té příležitosti na slova čínského historika S‘-ma Čchiena (zemř. r. 86 př. n. l.), která zaznamenal podle starších pramenů. Vystupuje zde příslovečný krutovládce, král Li dynastie Čou (9. století př. n. l.) a vévoda z Šao, ztělesnění moudrosti a státnické prozíravosti. Dovolte, abych citovala přímo z čínského zdroje:

„Král Li jednal krutě a čím dál víc zpupně a lid jej odsuzoval. Vévoda z Šao předstoupil před krále s varováním: ‚Lid nebude více snášet tvých rozkazů!‘“

Král se rozhněval. Pozval si šamana z Wej a přikázal mu, aby sledoval ty, kdo jej odsuzují. Koho šaman udal, ten byl zabit a lidé, kteří by odsuzovali vládce, se stali vzácnými. Údělní vládcové přestali přicházet k audienci. Nikdo v hlavním městě se neodvážil promluvit a když se lidé potkali na cestách, jen si vyměňovali pohledy. Král z toho měl radost a řekl vévodovi z Šao: „Dokázal jsem je umlčet, již se neodváží říct ani slovo!“

Vévoda z Šao odpověděl: „To znamená, že jsi vytvořil překážku. Avšak zacpat ústa lidu je horší než zahradit tok řeky. Voda po čase hráz protrhne a ublíží mnoha lidem. A s lidem je to stejné. A proto ti, kdo mají na starosti vodní toky, čistí je a prorážejí jim cestu, zatímco ti, kdo mají na starosti lid, mu rozšiřují prostor k tomu, aby mohl hovořit.

Proto když Syn Nebes vykonává úřad, vyzývá všechny, od ministrů po úředníky nejnižších stupňů, aby mu předkládali básně, v nichž posuzují konání vlády, slepé pěvce vyzývá, aby mu zpívali písně v nichž se zračí nálady lidu, písaře žádá, aby mu předkládali záznamy o minulých událostech, z nichž je možné čerpat poučení, učitele žádá, aby mu předkládali výstražná memoranda, slepé starce žádá, aby mu recitovali satirické básně a muže se zakaleným zrakem žádá, aby mu prozpěvovali varovné popěvky.

Stovka úředníků mu předkládá rady a napomenutí, obyčejní lidé mu dávají znát své názory, důvěrníci jej přivádějí na správnou cestu, příbuzní bedlivě zkoumají jeho chování. Mistr hudby a vrchní písař připravují ponaučení, která zušlechtí zasloužilí rádci a král je pak bedlivě zváží. Tímto způsobem král uskutečňuje své záměry, aniž by se dostával do konfliktu.

To, že lid má ústa, je stejně prospěšné, jako že země má hory a řeky, odkud pocházejí zdroje všeho živobytí, je to stejně prospěšné, jako že země má vyvýšené planiny, mokřiny, roviny a žírná pole, odkud se berou zdroje pro oděv i potravu. ... Vždyť přece lid nahlas projevuje to, o čem v duchu přemýšlí, a když myšlenky dozrají, uskuteční se.

Zacpeš-li lidem ústa, kolik jich asi bude stát na tvé straně?“

Král však neposlechl. A tak se po tři léta nikdo v hlavním městě neodvážil promluvit, až se všichni spojili, vzbouřili se a bez varování proti králi zaútočili.