Premiér Petr Nečas znovu oživil diskusi na téma „lidská práva versus hospodářský prospěch“. Tato debata demokratickým světem posledních dvacet let silně rezonuje, přičemž navrch má čím dál častěji hospodářský prospěch. O univerzálnosti lidských práv a nutnosti jejich dodržování hovoří v zahraničí již jen nejvyšší představitelé Spojených států, a i ti jen velmi zřídka.

U nás je tato diskuse součástí tápání, které, jak pořád ještě doufáme, povede k tomu, že se z České republiky postupně stane demokratický právní stát, se vším, co k němu patří. Nový prvek do debaty vnesl Nečas způsobem, který pro své vystoupení zvolil. Českému exportu podle něj škodí politická podpora Pussy Riot či dalajlámy a svobodného Tibetu.

Módní vlna Pussy Riot

„Musíme zabránit některým módním politickým projevům, které objektivně řečeno mají dopad do našeho exportu. Umělé a falešné adorování takové záležitosti, jako je ruská skupina Pussy Riot, něco co je vrcholem nevkusu, a v žádném případě něco, co symbolizuje svobodu a demokracii. Přesto se část politiků nechá unést touto módní vlnou, a má to potom dopad na toto exportní teritorium,“ řekl na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně Nečas o reakcích na proces se skupinou tří mladých punkerek, které ruský soud poslal na dva roky do vězení za protiputinovské vystoupení v moskevském chrámu Krista Spasitele.

Premiér kritizoval i politickou podporu dalajlámy, respektive tibetského protičínského odporu: „Vzývání tohoto směru není podporou svobody a demokracie.“ Podle něj jde o vzývání režimu, který by pravděpodobně neměl demokratický charakter a měl by „polofeudální, teokratický charakter se silnými autoritativními prvky.“ Dále uvedl, že Česká republika razí politiku jedné Číny. „Jsem přesvědčen, že těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy,“ uzavřel Nečas své veletržní expozé.

Předseda vlády a ODS za to sklízí oprávněnou kritiku. Pasoval sám sebe do role znalce toho, co je demokratické a svobodné, a co nikoli. A to tak obhrouble a nešikovně, že by se jeho poradci měli stydět. A jeho poradce pro lidská práva Roman Joch měl by u něj protestovat, jelikož demagogie je to poslední, čím by se slušný konzervativec mohl pyšnit.

Podpora Pussy Riot není podle Nečase projevem svobody a demokracie, protože jejich několik desítek vteřin trvající vystoupení v kostele bylo nevkusné (podle Nečasova vkusu). Že si mladé dámy z Pussy Riot odsedí za „nevkus“ dva roky je tudíž podle Nečasovy logiky v pořádku. Předseda ODS mohl diskutovat na toto téma seriózně. Proces s Pussy Riot pro část médií byl do určité míry „módní záležitostí“, hlavně pro svou atraktivitu. To sebou mediální věk bohužel nese automaticky, obzvláště tehdy, když jsou ve věci účastny umělkyně (umělci vůbec).

V Rusku (ale třeba i ve vedlejším Bělorusku) je mnoho horších případů porušování lidských práv, o něž se však média tolik nezajímají. Počínaje beztrestně páchanými vraždami novinářů a aktivistů a konče zavíráním politických odpůrců za roznášení letáků (a vše možné mezi tím). Velmi dobře na to upozornila v Lidových novinách Petra Procházková.

„Upřímně lituji, že tři dívky z Pussy Riot dostaly nepodmíněný dvouletý trest a je to bezesporu skandální. Napsala jsem o nich nespočet článků a komentářů, soucítím s nimi, a i když mně jejich akce jsou pramálo sympatické, držím jim palce, aby jimi i nadále mohly lézt na nervy nám, o něco konzervativnějším. Díky nim jsem si také uvědomila, že chci teď vyprávět příběhy úplně jiných lidí, kteří strádají stejně, či více a déle než punkerky, ale jejich osudy kvůli své nicotné novinářské atraktivitě pro čtenáře vlastně neexistují,“ napsala Petra Procházková a pokračovala osudy konkrétních lidí pronásledovaných Putinovým režimem.

Jak je znát z jejího textu, k oné serióznosti patří nezpochybňování toho, že proces s Pussy Riot se nesl v duchu současné ruské politiky, která je namířena proti demokratickým hodnotám včetně lidských práv. I „módní vlna“ má potenciál upozorňovat na podstatu věci. Tak se dělo i v této kauze, v níž nešlo jen o punkery, ale i o stoupající vliv pravoslavné církve na politiku a justici.

Politika jedné Číny

Podpora dalajlámy, respektive svobodného Tibetu také nemá podle Nečase nic společného se svobodou a demokracií, protože jde o vzývání režimu, který by měl v případě vítězství „dalajlamismu“ polofeudální, teokratický charakter se silnými autoritativními prvky. Vzhledem k tomu, že dalajláma je jedním z hlasitých zastánců demokracie je tato úvaha někde na úrovni žáka druhého stupně základní školy či dvorního šaška Petra Hájka, podle nějž tu „kýč dalajlamismu rezonuje asi 20 let“.

„Demokracie a svoboda je jedinou volbou v jedenadvacátém století... Demokracie, to je svoboda společnosti,“ řekl dalajláma na své přednášce v České republice v listopadu 2008. V Tibetu za svobodu trpí a umírají lidé. Ale i kdyby se Tibeťané svobody domohli a zvolili si následně teokratický autoritativní režim namísto demokracie, učinili by tak z vlastní vůle - a i tento režim by nejspíš byl lidštější než kulturní genocida a represe, které v Tibetu praktikují čínští komunisté.

Nečase kritizoval ministr zahraničí a předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg: „Je to úlet, ale hrozivý. Pokud má vláda pokračovat v takovém stylu, mám z jejího dalšího vývoje a osudu velké obavy… Jsem z toho zděšený. Vždyť v otázce Tibetu se tam přebírá čínská propaganda.“

Karel Schwarzenberg má samozřejmě pravdu. Problém je však v tom, že česká zahraniční politika praktikuje selektivní podporu lidských práv či rovnou politiku appeasementu již delší dobu. Lidská práva podporuje pouze ve vybraných zemích, které jsou z hlediska našeho exportu bezvýznamné, jako je například Kuba, Barma či Bělorusko.

Ohledně Číny platí i pro Schwarzenbergovo ministerstvo zahraničí to, co zmínil Petr Nečas: Česká republika razí „politiku jedné Číny“, bez ohledu na Tibet či Tchajwan. Je to již velmi dlouho, kdy se čeští představitelé nějakým způsobem ozvali proti porušování lidských práv v Číně či například ve Vietnamu, myslím, že naposledy to zmínil Václav Havel coby prezident. A vztah české zahraniční politiky k současnému dění v Sýrii je jednoduše ostudný.

Ekonomismus

Premiér se vzápětí bránil: „Jasně jsem řekl, že tyto názory na některé nikoli černobílé zahraniční jevy nejsou v žádném případě úvahou o tom, že máme vyměnit naši exportní politiku za politiku podpory lidských práv. Podpora lidských práv musí nadále zůstat klíčovou komponentou naší zahraniční politiky.“

Petra Nečase ale nikdo nepodezírá z toho, že by chtěl ze zahraniční politiky zcela odstranit podporu lidských práv. Jde o něco jiného. Nečas upřednostňuje ekonomické zájmy natolik, že je kvůli tomu ochoten demagogicky pokřikovat nesmysly, za něž by se nemusel stydět kdejaký totalitář. Vždyť také Nečas sklidil nejsilnější podporu od komunistů.

„My také upřednostňujeme opatrnost vůči upřednostňování čisté holé ideologie před ekonomikou. Byl jsem svého času v Číně s poslaneckým výborem a naši podnikatelé nás prosili, ať proboha něco uděláme s tím, že zelení vyvěšují tibetskou vlajku na parlament, protože jim to velmi kazí obchod. Nedivím se premiérovi, že na to taky už přišel,“ řekl například předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik. 

Nečase kritizoval i prezidentský kandidát Jan Fischer, který je z neznalosti, či ze zlého úmyslu vytrvale označován jako ryzí technokrat, i další z kandidátů Jiří Dienstbier. K věci mlčí ti, které česká nestranická levice pokládá za své guru, protože mnozí z nich jsou často nakloněni Rusku i Číně a lidská práva je zajímají mnohem méně než vlastní ideologické třeštění.

V celé věci nejde jen o několik vět z premiérova projevu. Měli bychom si klást otázky a hledat na ně ve společné diskusi odpovědi. To je mimo možnosti tohoto sloupku, tak zatím jen heslovitě, s tím, že se k podstatě věci vrátím někdy příště.

Proč je nebezpečná ideologie, kterou po Klausově vzoru můžeme označit jako ekonomismus, na vzestupu? Nakolik to souvisí s celkovou atmosférou v Evropě, v níž na síle získává hrubost, extremismus a populismus a podpora politické kultury a lidských práv naopak rapidně slábne? Co je příčinou nárůstu onoho zhrubnutí Evropy?

Proč jsme se nepoučili z krize zapříčiněné ekonomy a finančníky a necháváme je stále vládnout či do politiky účinně zasahovat? Není již na čase volit ty politické strany (a politiky), které nejsou ekonomistním viděním světa poznamenané? Osobně budu radši volit tu stranu, která na budovu parlamentu vyvěšuje tibetskou vlajku, než tu, jejíž předseda je ochotný klesnout tak hluboko jako Petr Nečas v tomto konkrétním případě.