Norský soud před časem poslal masového vraha — pravicového extrémistu Breivika na 21 let za mříže. Dostal nejvyšší možný trest, s možností opakovaného prodloužení věznění z důvodu vysokého stupně společenského rizika. V souvislosti s posledním dějstvím tohoto procesu jsem zaregistroval několik pozoruhodných skutečností, které mě přivedli k jistým úvahám o ctnostech humanismu.

Už během vlastního procesu šlo sledovat, jak civilně a kultivovaně tento soud probíhá. Zatímco Pussy Riot, které se „provinily“ minutovou prorockou performancí, jsme viděli u soudu v kleci a na jejich hlavy se snášely z úst žaloby středověké kletby, zabijáka Breivika jsme mohli sledovat u soudu v dobrém rozmaru; stál před porotou, která hrůzu věru nenaháněla. V současnosti, kdy je Breivik již odsouzen, se v Norsku vedou debaty o adekvátnosti luxusního vybavení jeho cely a opravdu i spěšný pohled na připravené vězení dává tušit, že se vrahovi mladých socialistů nepovede špatně. Dále z policejních míst zaznělo, že již nyní se ve vězení připravují na situaci, kdy se Breivik, po určité době, setká s ostatními spoluvězni a také, že bachaři budou muset na Breivika víc mluvit, protože jejich mlčení je v Norsku pokládáno za týrání vězňů.

Takže na jedné straně máme masového střelce nenávidějícího lidskou odlišnost a společnost, která ji umožňuje a na druhé straně tuto společnost, která se snaží jeho zaslouženou nesvobodu zlidštit. Chápu ty Nory, kterým to připadá přehnané. Člověk nemusí mít pomstychtivé fantazie, aby si dovedl představit přiměřeně přísnější podmínky. A přece si Norsko vybralo jinou cestu. A tato nepohodlná a zdánlivě přehnaná cesta je triumfem humanismu. Čili vítězstvím nad Breivikem. Jestliže Breivik k smrti nenáviděl humanistické a otevřené Norsko, potom jeho největším trestem je to, že Norové ze svého humanismu nevyjmou ani jeho osobu. Žádné mučednictví se nekoná.

Představil jsem si ty bachaře. To, že budou s Breivikem muset mluvit, dokonce často. Není snadné být v Norsku zaměstnancem vězeňské služby. Člověk musí potlačit hodně přirozených instinktů, protože i otrlému se v blízkosti masových vrahů snadno udělá zle, na jistý druh hnusu reaguje i sama tělesnost, těžko se bránit odporu a hněvu k někomu, kdo vezme život tolika lidem a pak si s úsměvem hajluje a neprojeví ani stopu autentické lítosti. Nevím, jak a jestli se oněm norským strážcům bude v komunikaci s vrahem dařit a upřímně jim držím palce. Díky nim a celkovým podmínkám Breivikova vězení jsem si ovšem uvědomil, jak nesnadné a tvrdé jsou ctnosti humanismu, zatímco násilnictví a autoritářství změkčile podléhá pudovým instinktům a jedům, které otravují lidské srdce a mysl. Humanistické jednání a myšlení znamená odvážné a tvrdé ukřižování vlastních pomstychtivých reakcí, svých krvavých resentimentů, zjednodušujícího vidění světa, představuje vítězství ducha nad instinkty.

Postoj veřejné moci k Breivikovi v Norsku manifestuje základní duchovní předpoklad humanismu. Breivik je člověk. A proto je s ním zacházeno jako s člověkem. Je člověk, který se provinil smrtí desítek lidí, což ho ze společnosti na mnoho let a možná napořád vylučuje, ale současně způsob jeho trestu musí být manifestací souboru hodnot, které nenáviděl. Humanismus jakožto plod tisíciletého duchovního klimatu, které zdůrazňuje posvátný rozměr lidství a skutečnost, že člověk nikdy nemůže být definitivním soudcem, vyžaduje sebe-transcendenci. Přesažení i přirozených instinktů odporu a strachu. Toto základní určení nelze libovolně relativizovat, v tom je přísnost a náročnost autentického humanismu. Tváří v tvář nelidskosti vyžaduje téměř heroické sebezapření na úrovni jedinců i společnosti.

Nedůslednost mnoha západních demokracií v této oblasti nadělala mnoho zla. V posledních dvaceti letech jsme opakovaně zažívali perverzi „preventivních“ válek. Hnusí se mi i všechny ty spektakulární vraždy diktátorů a teroristů, až už to byly zrůdní jedinci typu Saddáma Husajna nebo Usámy bin Ládina. Zaznamenal jsem, že na těchto exekucích visí tíživá barbarská atmosféra, krvavě lepkavá, zvrhle bezvýchodná aura. Škubání Husajnova provazu sice bylo zjevením jeho zlých skutků, ale současně představuje podlehnutí principu vraždy. A ta je pro mne jako křesťana a humanistu zapovězená. Existují situace, kdy i člověk se svědomím je donucen jednat nedobře. Jistě existuje morální rozměr sebeobrany a obrany nevinných. Ale vraždu, pomstu a nenávist nelze posvětit v principu. Naopak je nutné směřovat k prohlubování humanity i ve vztahu k těm, kteří humanitu nenávidí a radikálně se na ní proviňují. Jen tato trajektorie může mít ozdravný charakter pro svět a minimalizovat působení zla. Násilí se asi nikdy ze světa vykořenit nepodaří, je ale nutné ho přeměnit a popřít alespoň na rovině společenských vazeb a symbolických struktur.

Ano, humanita vyžaduje ctnosti, a jak jsem zmínil, ctnosti tvrdé a náročné. Ovšem ctnosti, jak napovídá latina, jsou také síly. Odměnou za přemožení násilnických a pomstychtivých instinktů je růst vědomí, vnitřní jas a smysl. Růst skutečné síly. Paradoxně síly zranitelné, protože síly lidství. Jeden buddhistický mistr židovského původu napsal, že cílem veškeré spirituality je probuzení lidské zranitelnosti. Zranitelnost, tedy schopnost nechat se životem a druhými bytostmi dotknout, proniknout, otřást a proměnit, je téměř mystickým zdrojem lidskosti. K této zranitelnosti vede náročná stezka sebekázně, kdy postupně zdoláváme jedovaté látky nenávisti, nevědomosti a lačnosti. Náročná stezka obětování vlastního já, jeho rozevření a následné otevření Druhému. Mezi tvrdými ctnostmi humanismu a lidskou zranitelností existuje dynamický vztah. Nakonec nás tato zranitelnost může otevřít i vůči těm, kdo nás nenávidí a chtějí zničit. Taková zranitelnost neboli schopnost a dar v sobě překonat nenávist a uzavřenost já je ovšem ryzí uzdravující mocí a svobodou od zla. Je zrozením božského v člověku.