Je hrozné, když vyšinutý člověk střílí do lidí, strašnější je, jde-li o politického, či náboženského fanatika. Skutečnost, že dnes je masově v některých zemích politickým projevem terorismus je katastrofální. Terorismus není řešení. Řešením nebyly zřejmě ani minulosti útoky anarchistů či narodniků na symboly státní moci — představitele policie, armády a královských rodin. Terorismus, snad vysvětlitelný u potlačovaných národů či skupin jejich krutým útlakem a bezvýchodnou situací, má vždy do jisté míry sektářský charakter. Posun od teroristických útoků XIX. století do dnešní doby je však výrazný. Dnes si teroristé berou za cíl nejen - a ne především — symboly a představitele moci, ale hlavně obyvatelstvo, běžné občany. Tím dostává stále nelidštější charakter.

Norská tragedie by byla hrozná, i kdyby šlo o zahraniční teroristickou akci. Strašnější je, jde-li o akci domácího extremismu, ať již — což se ukazuje nepříliš pravděpodobné — reprezentovaného vyšinutým jedincem, nebo organizovanou skupinou. Vždy musíme uvažovat odporné prostředí zrůdných ideologií, které k takovému chování vytváří podmínky. Pak skutečnost, že k tomu došlo v Norsku — zemi s bohatou demokratickou tradicí skandinávských demokracií, v zemi rozsáhlých občanských aktivit a svobod — je zvláště znepokojující. Znamená to, že dědictví fašismu žije a je aktivní. Musíme s ním bojovat, ale současně se vyhnout situaci, za které bychom ve jménu obrany našeho života a klidu potlačovali občanské svobody a práva. (Postup norské vlády a bezpečnostních orgánů tomu zatím obdivuhodně odpovídá).

Musíme se ptát co to je za ideologie, ve jménu které je zabito přes osmdesát mladých lidí ve věku 14ti až 18let. Jak fungují? Ukáže-li se, že jde o pravicový křesťanský extremismus, je to varování , že fanatismus nemusí být vlastní jen islamistům a že může zachvátit v podstatě jakékoli hnutí.

Znamená to něco pro nás — občany Ćeské republiky? Nedělejme si iluze, že to není u nás, že je to daleko. Znamená to  — při naší nespokojenosti s naší politikou se nemůžeme spokojit se skepsí a ignorováním veřejných věcí. Ani pasivita, ani fanatické zaujetí není řešením. Jen věcná - podtrhuji věcná - účast veřejnosti na politice a důsledná naše kontrola politických aktivit našich politických představitelů vedoucí ke skutečným — ne fiktivním - změnám , je cestou k naší spokojenosti a vytváří aspoň určité zábrany tak hrozným tragediím