Norský pohled na norského ultrakonzervativního vraha
Lukáš KrausV Evropě existuje jedna sdílená, ústavami garantovaná kultura, tedy kultura tolerance a respektu k odlišnostem. Na tom je postavena Evropa. Kdo naopak říká, že společnost mnohosti a košatosti je nelegitimní a závadná, evropské hodnoty popírá.
Je myslím nutné si vysvětlit, proč je tento norský ultrakonzervativní vrah považován v Norsku také za „zrádce“. Tato samojediná kopie nacisty ze třicátých let minulého století se narcisisticky snažila postavit do role jediného moudrého, jediného, který bude za miliony občanů rozhodovat, co se má či nemá dělat. Tím se pokusil negovat samotný základ evropského práva, tedy demokracii. On tomu říká signál a cituje klasiky evrospkého konzervativismu a ultrakonzervativismu, včetně Václava Klause. Norská společnost tomu říká masová vražda. Opravdu neuvěřitelně naštval zdejší lidi napříč, nejen vraždami politických oponentů z politických důvodů, ale i svým pokusem autoritativně zvrátit výsledky samotného demokratického procesu od padesátých let.
Každý má v Norsku zaručené právo podílet se na demokracii, tedy psát a publikovat, být členem nejrůznější stran, které se třeba v ČR už zakazují (jak ukázkově ukazují „demokraté“ ze současné české vlády), může se snažit přesvědčit občany o správnosti svých cílů a programů, ale v mantienelech ústavního pořádku samozřejmě. To sice částečně několik let dělal, tedy byl členem konzervativně-populistické Fremskrittspartiet (sesterská strana české ODS, jak sama FrP říká), ale místo další agregace svých názorů, začal vraždit z politických důvodů ideovou liberální sociálnědemokratickou opozici (Arbeiderpartiet - hlavní vládní strana), tedy pokusil se torpédovat samotný základ demokracie. Na tom je vidět, jak ultrakonzervativismus tenduje k autoritativním režimům.
Hodnotu, kterou je nutné bránit, je demokracie pro všechny. Není něco jako „klasický Nor či Čech“, „kulturní vzor“, podle kterého se máme všichni řídit a všichni vypadat. Jestli se někdo cítí tak, že je jako jediným správným Čechem či Norem, doporučuji je to na pováženou. Co je ale nutné hájit, to je zákon země, tedy právo. Jaké náboženství, módu v oblékání, jakou hudbu u toho kdo bude poslouchat, koho bude kdo milovat, z jaké vesnice či země pochází, jaký politický názor zastává, to je na každém z nás a to je naše kultura, naše sdílená svoboda, na které Evropa stojí a bez ní padá. To je ve své podstatě filozofický základ pohledu norské sociální demokracie na společenské problematiky, proto byla napadena vrahem, proto je trnem v oku ultrakonzervativců.
Je zábavné, i když absurdní, že se ultrakonzervativci zaklínají „konzervativní“ správnou a jedinou dobrou minulostí a jedinou pravou cestou, nějakými starými dobrými pořádky a ještě si drze osedlávají křesťanské hodnoty v jejich pojetí, které ale naprosto převracejí, tedy od tolerance směřují k intoleranci, od humanistického svobodného stmelování liberální společnosti k jejímu kastování dle náboženského či etnického klíče. To je přesným opakem učení Ježíše Krista.
V Evropě existuje jedna sdílená, ústavami garantovaná kultura, tedy kultura tolerance a respektu k odlišnostem. Na tom je postavena Evropa. Kdo naopak říká, že společnost mnohosti a košatosti je nelegitimní a závadná, říká, že svobodná Evropa už neexistuje, že není potřeba pečovat o právo a ústavu, že Evropa je postavena na rasismu, ne kooperaci, říká, že je třeba jít do války proti samotné podstatě Evropy.
Bránit zem, pečovat o zem, obdělávat zem, kultivovat právo, bránit demokracii pro všechny, žít se sousedy v míru a kooperaci, to je to jádro společnosti a to je samotná podstata demokracie, tedy sdílená jednota v mnohosti. To je svoboda. Ne individuální narcismus a snaha potírat své okolí a hrát si na křesťana a mučedníka.
Kdo se zaštiťuje „křesťanstvím“, má hlásat lásku, rovnost a toleranci, ne střet civilizací. Je to totiž hrozně jednoduché, kněz či samozvaný spasitel a je jedno z jaké církve či sekty, který hlásá intoleranci, rasismus a předpojatost k jiným kulturám či náboženstvím, člověk, který nenabádá k solidaritě, sdílené svobodě a lásce, ale naopak k hromadění statků, zavírání očí nad beznadějí či sociální nespravedlností, člověk, který upírá plnohodnotný život a práva ženám či menšinám, člověk, který kastuje, je všechno jiné, jen ne křesťanem.
Druhým důvodem je to, že Breivika považuji za novodobého Hérostrata. Hérostratos je člověk, který se domnívá, že se lze extrémním činem "dotknout" dějin. Touží po zvrhlé slávě.
Každá zmínka, každý článek, každá věta, v níž je obsaženo příjmení tohoto člověka, znamená šíření jeho slávy.
Proto se stavím na stranu mlčení.
Damnatio memoriae.
Ale je to bohužel v souladu s učením a zejm. praxí křesťanských církví, zejm. v tzv. tradiční (předmoderní) a raně moderní společnosti.
Křesťanství má, Lukáši, bohužel mnoho podob, stejně jako islám, judaismus a všechna velká náboženství světa...
Pravděpodobně by o své víře uvažující věřící z dalších zmíněných náboženství v rámci toho svého mohli mluvit analogicky.
Ondřej