Minulý týden mě syn v rozhovoru překvapil úvahou: „Je otázka co ještě osekat a co nikoliv, jaké názory jsou ty správné a které už jsou za hranicí. Jaký je rozdíl mezi politickou nekorektností a reálným nebezpečím.“ Vzhledem k tomu, že vyrůstal v prostředí úcty k lidským právům, jeho slova mě překvapila, ba dokonce i trochu vyděsila. V první fázi jsem pátrala, jestli má reakce není projevem jakési s věkem spojené konzervativnosti, která ztrácí pochopení pro pochyby a relativizaci, nutné pro nové uchopení pojmové skutečnosti.

Podle některých výkladů je politická korektnost pouze přizpůsobením zvyku, potlačením vlastního názoru pod hrozbou ostudy či odsouzení, „pokryteckou“ morálkou na rozdíl od morálky „skutečné“ nebo „ člověku přirozené“, jejíž plody jsou v tomto případě z obavy zamlčeny.

Ladislav Henek v článku „Politicky korektní vymývání mozků“ v HN ze dne 17. 9. 2010 píše: „Není v lidském životě důležitějšího hledání než hledání pravdy. Bez pravdy nemá nic smysl ani hodnotu. Jakou cenu má láska, pokud není pravdivá, pokud je pouze vylhaná? Jakou cenu má morálka, není-li pravdivá, jestliže je tedy jen pokrytecká? Jakou cenu má bohatství, když není pravdivé, je-li jen vymyšlené? Žádnou. Není tedy nic důležitějšího než hledání pravdy. A nikdo ještě nevynalezl jiný způsob hledání pravdy než prostřednictvím odhalování vlastních omylů.“

Vydáme-li se po stopách lidských práv, dopracujeme se až do 13. století k dokumentu Magna charta libertatum, kde byla poprvé formulována základní lidská práva, jejich platnost byla však v té době elitářsky omezena. V osvícenském 18. Století dochází nejdříve v Americe a poté v Evropě k Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických a Deklaraci práv člověka a občana, která formulují základní práva. Mezi nimi je také právo na svobodu projevu, náboženství a rovnost před zákonem. V USA však tato práva neplatila pro otroky a příslušníky jiných ras, k tomu dochází až ve druhé půlce 20. Století. Rovnosti v otázkách hlasovacích práv bylo v Evropě dosaženo až po první světové válce, kdy bylo přiznáno hlasovací právo ženám; v reakci na hrůzy II. Světové války byla v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv. V roce 1950 pak byla v Evropě podepsána Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

Sedm století bojů, utrpení, nespravedlnosti a násilí, které odhalování vlastních omylů většinou provází.