Minulý týden mě syn v rozhovoru překvapil úvahou: „Je otázka co ještě osekat a co nikoliv, jaké názory jsou ty správné a které už jsou za hranicí. Jaký je rozdíl mezi politickou nekorektností a reálným nebezpečím.“ Vzhledem k tomu, že vyrůstal v prostředí úcty k lidským právům, jeho slova mě překvapila, ba dokonce i trochu vyděsila. V první fázi jsem pátrala, jestli má reakce není projevem jakési s věkem spojené konzervativnosti, která ztrácí pochopení pro pochyby a relativizaci, nutné pro nové uchopení pojmové skutečnosti.

Podle některých výkladů je politická korektnost pouze přizpůsobením zvyku, potlačením vlastního názoru pod hrozbou ostudy či odsouzení, „pokryteckou“ morálkou na rozdíl od morálky „skutečné“ nebo „ člověku přirozené“, jejíž plody jsou v tomto případě z obavy zamlčeny.

Ladislav Henek v článku „Politicky korektní vymývání mozků“ v HN ze dne 17. 9. 2010 píše: „Není v lidském životě důležitějšího hledání než hledání pravdy. Bez pravdy nemá nic smysl ani hodnotu. Jakou cenu má láska, pokud není pravdivá, pokud je pouze vylhaná? Jakou cenu má morálka, není-li pravdivá, jestliže je tedy jen pokrytecká? Jakou cenu má bohatství, když není pravdivé, je-li jen vymyšlené? Žádnou. Není tedy nic důležitějšího než hledání pravdy. A nikdo ještě nevynalezl jiný způsob hledání pravdy než prostřednictvím odhalování vlastních omylů.“

Vydáme-li se po stopách lidských práv, dopracujeme se až do 13. století k dokumentu Magna charta libertatum, kde byla poprvé formulována základní lidská práva, jejich platnost byla však v té době elitářsky omezena. V osvícenském 18. Století dochází nejdříve v Americe a poté v Evropě k Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických a Deklaraci práv člověka a občana, která formulují základní práva. Mezi nimi je také právo na svobodu projevu, náboženství a rovnost před zákonem. V USA však tato práva neplatila pro otroky a příslušníky jiných ras, k tomu dochází až ve druhé půlce 20. Století. Rovnosti v otázkách hlasovacích práv bylo v Evropě dosaženo až po první světové válce, kdy bylo přiznáno hlasovací právo ženám; v reakci na hrůzy II. Světové války byla v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv. V roce 1950 pak byla v Evropě podepsána Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

Sedm století bojů, utrpení, nespravedlnosti a násilí, které odhalování vlastních omylů většinou provází.

Druhá světová válka a zrůdně chladnokrevné vraždící mechanismy v rukou jednoho z nejkulturnějších národů Evropy prudce otřásly sebevědomím Evropského člověka i vírou, že laciné uvědomění stačí k tomu, aby člověk zůstal člověkem i v situaci, kdy sám sebe „ nehlídá“ a neustále si nepřipomíná ty nejelementárnější zákony, vírou, že člověk je „dobrý“ jaksi sám ze sebe, aniž by na tom neustále pracoval.

Člověk není danost, ale proces a naše fantazie tká ty nejneuvěřitelnější (a bohužel i nejabsurdnější) příběhy ze střípků, které nás obklopují, tančí divé tance emocí, které často jen balí do rádoby racionálních interpretací, které s podstatou našich zážitků sdílejí jen stopové prvky a pokud se sami sebe nezeptáme na smysl událostí, doplní je bez našeho vědomí a mnohdy zcela mimo něj.

Slavný fyzik Blaise Pascal ve své knize „Myšlenky“ mluví o tzv. Pascalově sázce, v níž říká, že Bůh možná neexistuje, ale přesto je pro člověka lepší chovat se jako kdyby byl, neboť jej to vede k vyšším životním cílům i prožívání. Víra je dar, možná od Boha, možná jen od našeho vědomí, ale orientuje člověka na lepší příští.

Není náhoda, že generace, která nezažila nacistické Německo ani stalinistický režim už tuto pravdu zapomíná a nechává se ukolébat poukazem k „pravdě“, která však zůstává jen napůl lidská. Člověk bez naděje a bez víry je člověkem, který vzdal svou možná největší možnost, kterou vládne — ideálem měnit nejen svět a druhé, ale i sebe a rozhodnutím, že se nechce poddat vzteku a nenávisti, zažehnat realizaci vlastních temných emocí.

Termín politická korektnost (political correctness) vznikl v USA ve druhé polovině 20. Století a označuje způsoby, jak přimět naše vědomí, aby si neustále připomínalo lidskou možnost vývoje a vlastní proměny, způsob, jak si formulovat vlastní touhu po lepším člověku a tím postulovat i možnost jej dosáhnout, slovy Pascalovými: „aby se choval aspoň jako hráč a řídil se možnou výhrou.“

Možná, že i to je důvodem, proč dne 22. 7. 2011 musela Evropa projít děsivým šokem nad událostmi v Oslu a na ostrově Utoya. Události v Norsku jako by nám znovu připomínaly, že politická korektnost není něco, co bychom s čistým svědomím mohli uložit k ledu, pověsit na hřebík se sebevědomým pocitem, že nám nebezpečí už nehrozí, že jsme dorostli do jakéhosi nového lidství, které už nepotřebuje toužit po lepším stavu člověka, neboť pochopilo lidskou přirozenost a je schopno s ní bez potíží zacházet.

Odmítnutí politické korektnosti a chování, které „ předstírá“, že jsme lepší, než třeba doopravdy jsme, vede k tomu, že člověk už může padat jen hlouběji, zavrtává se do nejtemnějších emocí a strachů, postuluje bezmoc, která vynáší na hladinu nejzrůdnější mechanismy, jimiž jednotlivec bez podpory obecné víry v lidské možnosti může sáhnout i po zbrani.

Poslední léta se i v Evropě množí hlasy, které poukazem na „ pokrytectví“ a „nereálnost“ tužeb zpochybňují tuto veskrze lidskou šanci a vykreslují člověka jako otroka vlastních pudů, ubožáka neschopného růstu pomocí vlastních představ. Uvěříme-li jim, staneme se tím, co jsme si předsevzali.

Ať už strašlivému střelci přisuzujeme jakékoliv motivy, jeho zrůdný čin je jen prodlouženou rukou naší pasivity a přesvědčení, že nemáme jinou možnost než se přizpůsobit tomu, co je v nás nejhoršího. Představa takového světa vzbuzuje strach a úzkost, jejichž nejbližším společníkem jsou zbraně v rukou šílenců.

Na hrůzách, které se udály v Norsku, už nic nezměníme, ale  můžeme je přijmout jako výzvu, aby člověk zůstal člověkem, zareagovat na ně nejen slovy soucitu (mnohdy vycházejícími ze stejných úst, jaká zrůdného střelce inspirovala), ale uvědoměním, že boj s šílenými psychopaty nespočívá v jejich likvidaci po akci, po níž mnozí volají ve slepé víře, že jiná cesta neexistuje, ale ve společně budovaném vědomí, že z agresivní zvířecké atmosféry rostou agresivní zvířecí reakce a že člověk je tvůrcem sebe sama a šílenství jen extrémním projevem toho, čím se zaobírají naše duše.

Zavražděným dětem už životy nevrátíme, ale jejich smrt by se měla stát mementem. Nikoliv mementem nenávisti a touhy po pomstě, ale připomínkou, že to, co se stalo, nevyrostlo jen náhodou a bez našeho přičinění, ale má své kořeny ve ztrátě víry, že člověk je schopen sám sebe vychovávat.

Evropa hnědne a chceme-li se vyvarovat toho, aby podobných zrůdností přibývalo, je načase dát prostor víře, že jsme toho schopni.