Když je pod svícnem tma

Fabiano Golgo

Média by měla být důležitým nástrojem pro zveřejňování přešlapů a korupčních skandálů veřejně činných autorit. Proto je politováníhodné, že mlčí nad svými vlastními korupčními praktikami.

Hříchy a nelegální aktivity praktikované bulvárním plátkem Ruperta Murdocha nemohou být zcela srovnávány s českou mediální scénou, nicméně, i zde se dají pozorovat jisté praktiky na hraně zákona.

Češi mívali i svého „mini“ Ruperta Murdocha - Vladimíra Železného. Ředitel TV Nova trávil léta nejen skrze svou týdenní show „Volejte řediteli“ ve snaze ovlivňovat potencionální pravicové voliče a shazujíce místní „monarchy“ (Václava Havla a jeho manželku-herečku a jejich „intelektuální“ spřízněnce).

Mnohokrát jsem byl svědkem jeho zákulisního tahání za nitky. Vše začalo, když mi volal nervózní novinář z bulvárního deníku Super Petra Hájka, že byl pověřen, aby na mě našel nějakou špínu ke zveřejnění v tomto dnes již zaniklém médiu.

Ten reportér mě znal osobně, proto se rozhodl mě varovat. Rozesmálo mě to. Sám jsem mu nadiktoval, co o mně napsat, aby mě vyobrazili nebezpečného, ale zároveň se svatozáří, oznamujíce čtenářům, že jsem byl drogově závislý kriminálník, který měl tu drzost a kritizoval „ředitele“ v článku s názvem „Volejte spasiteli“, uveřejněném několik týdnů před touto událostí v Lidových novinách. Pamatuji si rovněž, jak jsem si v Karlíně dával sushi a zavolal mi „Vovka“ žádající informace proti Stanislavu Grossovy nebo jindy, když si objednával nějaký pozitivní článek o Klausovi, který měl být uveřejněný hned na druhé stránce.

Kuriozitou také byla známá fotografie Petry Buzkové v Chorvatsku nahoře bez. Přišla jedny noviny pouze na 40000 Kč. Ještě zajímavější bylo, že fotograf si řekl jen o 10000 Kč a žurnalista, který na sebe vzal riziko a dělal spojku se šéfredaktorem dostal těch zbylých 30000 Kč.

Ale ještě dokonce horší praktiky, než Železného, jsem pozoroval u magazínu Spy. Byl jsem opravdu překvapen, když jsem viděl, jak šéf tohoto plátku vytvořil časopis zaplněný téměř jen čistou fikcí. Místo spolehnutí se na šikovné reportéry, kteří jsou schopní vypátrat opravdové neřesti celebrit, zaměřil se jeho tým hlavně na vymýšlení skandálních příběhů a jedovatých poznámek. Čistá zábava, jako kniha vtipů s jediným cílem, a to rozesmát lidi. Stejně jako americké bulvární týdeníky National Enquirer a Globe, které tisknou příběhy a o nadpozemských bytostech a jiných, evidentně nereálných příbězích. Navíc je tam jistá souvislost se čtenářem, který ví, že Ufoni nejsou skuteční.

Nejneetičtější praktiky devadesátých let ve světě českých lifestylových magazínů byly špatné překlady článků z ciziny, za které nebylo ani zaplaceno. To už ale vymizelo s nástupem nové generace kreativnějších myslí.

Co je ale skutečně nebezpečným aspektem, který je v zákulisních jednáních celkem běžný, je spřažení se s nějakými velkými hráči z politiky a jejich závislost na úniku informací z policie nebo politických rivalů.

Shrnu-li to, během mého čtrnáctiletého sledování takových dohod a informací z první ruky od lidí z vrcholového managementu českých tištětných médií o tom, jak získali jedny z největších afér a kauz v posledním desetiletí, jsem nikdy neslyšel o reportérovi, který by se sám dovtípil nějaké informace, jež by se dostala na titulní stranu. Vždy to bylo od osoby napojené na politického oponenta „oběti“ nebo z policejních zdrojů. Dvakrát se mi stalo, že od důležitých činitelů na vysoké funkci přišla nabídka, abych vypustil jisté informace. Ovšem ne zadarmo. Stejným způsobem jsem se dostal k materiálům o Chemapolu, Krejčířovi, gayích v politice a mezi vrcholovými manažery, o Kühnlovi a jeho bytě, Ivanu Pilipovi a jeho údajnou dohodu na fotovaltickjé elektrárny na Ostravsku... Poslíček tvrdící, že byl poslán jedním starostou se mi pokusil předat 15000 Kč, abych v Metru zveřejnil jeho fotografii s batoletem v náruči během jakéhosi festivalu. Taky jsem byl zván, abych si přijel zahrát golf na Madeiru (asi si mysleli, že každý manažer hraje golf), když jsem zveřejnil nějaký kompromitující článek o Václavu Fischerovi. Marketingový ředitel UPC mi posílal dary, zval na drahé obědy v naději, že nedopustím otištění kritiky na jeho kabelovou televizi a internet.

Ještě horší to bylo v případě Amway a AAA autobazaru. O Amwayi jsme publikovali článek od mladého muže, jež se cítil podveden touto společností, text plné odhalujíce fakta a názory na praktiky, které jsou veřejně známé, stačilo si je jen „vygooglit“. Ale jejich lidé narukovali se vší silou a generální ředitel si vynutil celostránkové odvolání. Raději jsem si dal den volna, v protestu. Též jsem napsal švédskému vedení, ale to mou stížnost ignorovalo. Druhá společnost, AAA Auto pro změnu přišlo s hrozbou, že u nás přestanou inzerovat a odvedou s sebou i další významné inzerenty. Proto jsem byl zděšený při pohledu, že Václav Havel dovolil takovéhle kontroverzní společnosti zaplňující internet svými nekalými praktikami, aby použila jeho tvář pro svou vlastní propagaci.

Též si vybavuji Brita zastupujícího BAE Systems nabídnuvšího 90000 Kč výměnou za pochvalný článek o jeho klientovi. Po mém odmítnutí zašel za majitelem vydavatelství, který si mě, k mému překvapení, zavolal na kobereček a řekl mi o tom, že se jej pokusili uplatit a dodal „teď si o těch bastardech napiš tolik špinavostí, kolik si jen budeš přát!“ Kupodivu jsem ale v tom období zahlédl i reportéra určitých novin, jak vchází společně s Britem z BAE do soukromého pokoje a brzy poté si koupil byt a dlouhou cestu do Asie.

Když přišel Patrik Kaizer a žádal o práci v magazínu, který jsem vytvořil a řídil, Mladá fronta Plus, bylo mi řečeno, že by mohl dotáhnout i bohatou síť informátorů od policie i to, kolik by to mohlo měsíčně stát (mezi 130 až 200 tisíci korunami). Je důležité pokračovat ve využívání úniků od lidí, kteří jsou napojeni na politiky a policii i za cenu placení informátorů. Přesto by ale bylo lepší mít více reportérů s dostatkem času a zdrojů na to, aby sami vyhledávali přešlapy a selhání veřejných orgánů a dalších mocných lidí, bez pomoci lidí se skrytými zájmy proti svým protivníkům.

Velmi nebezpečná bývají spolčení mezi některými politickými respondenty a jistými politiky. Jeden reportér z Mafry se běžně zdržoval v kanceláři Miroslava Kalouska na pár skleniček whisky a dalších ostřejších nápojů. V americké politice je celkem běžné, že určití žurnalisté udržují výsadní vztahy a komunikaci s vrcholnými politiky, což je klíčem k informacím, které by měly být odkryty až po mnoha letech, hlavně v biografiích, kdy už se ten který politik aktivně nezapojuje do politického dění. To se děje i při prezidentských kampaních, kdy významní novináři mají neomezený přístup ke kandidátům, ale nemohou publikovat, co spatřili, dokud neskončí volby.

Zatmění novinářské nezávislosti nastalo, když americký velvyslanec pozval vedoucí českých názorových rubrik na návštěvu, kde chtěl znát jejich postavení v otázce protiraketového štítu. Ti, kteří na pozvánku odpověděli, zničili jádro novinářské etiky a nezávislosti.

Rentgen toho, co se děje v „kuchyni“, jež vaří zprávy pro český lid, ještě nebyl zcela dokončen. Zatímco média jsou (měla by být) důležitým nástrojem pro zveřejňování přešlapů veřejně činných autorit, mlčí zároveň nad svými vlastními korupčními praktikami.

    advertisment