Proces s členkami dnes již světoznámé skupiny zaujal nás — české novináře — natolik, že to vyvolalo až alergickou reakci. „Už těch Pussy Riotů nechte,“ psalo se na internetových fórech už minulou sobotu. „Svět plní případy daleko markantnějšího porušování lidských práv a těm je třeba věnovat se také, ne-li především.“ Je to samozřejmě pravda. A když se přihlédne k faktu, že ze známějších českých komentátorů neuznali trest za přemrštěný jenom samorosti typu Romana Jocha či Štěpána Kortby, není publicistické rozhořčování vlastně už ani potřeba. Jde-li o samotné hodnocení, stačí docela stručné: Inkriminovaný výstup v Chrámu Krista Spasitele byl punkový, to jest přisprostle provokativní, z pohledu většiny nemístný a pobuřující. Ale dva roky natvrdo za 41vteřinový akt bez fyzických či materiálních škod, to do našeho civilizačního okruhu prostě nepatří... bez ohledu na dohady, jak by s případem naložili třeba Poláci.

Celý fenomén kauzy, tzn. čin, proces, medializace a jejich přesahy, je ovšem zajímavý i z jiných hledisek než české lidskoprávní uvědomělosti. Co vše například — jestliže vůbec něco — vypovídá o situaci v Rusku? Souvisí nějak — respektive jak — s vývojem opozičního hnutí? A jaké důsledky přináší tak velký zájem novinářů, respektive kampaň, jež kauzu provázela?

Vzhledem k tomu, že jde o pochopení současných poměrů v jedné z velmocí, a s ohledem na to, že se zde řeší problém adekvátní medializace a přístupu k podobným kauzám — stálé to téma české levicové debaty —, soudím, že stojí za to únavu z Pussy Riot ještě na chvíli překonat. Jak tedy ony důležité otázky zodpovědět?

Putinovo dílo?

V rozboru podstatných přesahů kauzy je záhodno začít u samotného soudního procesu: Šlo vskutku o divadlo z vůle či přímo řízené Vladimirem Putinem? Sahají chapadla ruského prezidenta opravdu tak daleko, že si zinscenoval justiční divadlo?

Popravdě, nikdo z novinářů neví. Přiznává to i Petra Procházková, jíž nelze z jakékoliv obliby Putina podezřívat a podle které je skutečná role prezidenta v případu „jednou z největších záhad současného světa“.

Politická motivace procesu se přesto sama nabízí — podobně jako v případech Chodorkovského či mladých nacionálních bolševiků v minulém desetiletí mohlo jít moci o demonstraci vlastní síly; o varování možným následovníkům, že se příslušné výstřelky nejen netrpí, ale exemplárně trestají. Proces mohl být také zaměřen na rozeštvání národoveckých, liberálních a levicových kritiků režimu, nebo mohlo jít o gesto vůči klerikální honoraci či konzervativní části ruské společnosti.

Váhu takovýchto výkladů posilují nejenom výše trestu a kuriózní obvinění, ale i fakt, že z pěti účastnic performance byly zatčeny pouze tři: Naděžda Tolokonnikovová, Marija Aljochinová a Jekatěrina Samucevičová. Zbylé dle aktuálních zpráv policie hledá, několik novinářů s nimi však pořídilo rozhovory. A když i zahraniční novináři vědí, kde tyto dívky jsou, zřejmě netápe ani policie s informacemi od tajné služby.

Znalci uvádějí, že ruské soudy vychází v podobných procesech vstříc přání moci, i když je pouze nevyslovené, tušené. Ani to ale nemění nic na skutečnosti, že usvědčující důkazy o zásahu Putina či kohokoliv jiného konkrétního chybějí.

Ony bizarnosti, kvůli nimž proces připomínal inkviziční řízení, lze přitom — paradoxně — připsat snaze se jakékoliv politice vyhnout. Alespoň navenek se soudkyně Syrovová striktně držela linie obžaloby a připouštěla jen takové svědky a důkazy, které se vztahovaly k motivu šíření náboženské zášti. Právě v tomto kontextu pronášelo deset poškozených slova o „paktech s ďáblem“, „rouhačství“ či „vyhlášení války Bohu“, vyznávalo se z hloubky své víry a vykreslovalo, jaký otřes jim výstup Pussy Riot způsobil. Inkviziční dojem dále umocňovala i klec, později bouda pro obžalované a dva policejní psi v místnosti, kteří se při každém zvýšení hlasu rozštěkali.

Dívky nebyly oficiálně odsouzeny za politické poselství svého výstupu, tím méně za kritiku samotného Putina. Soudkyně v rozsudku něco takového přímo vyloučila. Definici výtržnosti naplnil z pohledu soudu samotný průběh výstupu; motiv šíření náboženské zášti pak systematická příprava aktu, názory Pussy Riot na církev obsažené v jejich textech, vědomé porušování zásad chování v chrámu a plán rozšířit nahrávku k co největšímu počtu posluchačů, respektive diváků.

Obecně vzato a s přihlédnutím k důsledkům byl proces samozřejmě politický a byl problematický i v řadě jiných ohledů. Obhajoba poukazovala na trýznění dívek nedostatkem spánku a jídla, na vyhrožování jejich rodinám, na podjatost soudkyně, na rozporuplnost expertních posudků a možné falšování důkazů. Neví se ale, do jaké míry se v procesu angažovali přímo mocní ani kdo příslušným způsobem intervenoval: zdali osobně Putin, či některý z jeho spolupracovníků, jestli šlo o iniciativu nějakého nižšího úřadu, anebo pouhé působení systému, nikým neřízené.

Výše popsané i obecně známé skutečnosti z procesu proto vypovídají o poměrech v Rusku právě jen tolik, kolik jednoznačně odhalují. Nic více. Jestliže čtenáři stačí k odsudku současného ruského režimu existence příslušné trestní kvalifikace v zákoníku, informace o průběhu líčení a oficiální reakce mocných, dobře. Není však zapotřebí přistavovat další konstrukty z dohadů, předsudků a rusofobie.

Kdo chce pak vědět více, musí nahlédnout poměry v Rusku skrz kauzu Pussy Riot ještě jinak — třeba z pohledu vztahu skupiny k současnému opozičnímu hnutí.

Proměny opozice

Na úvod znovu otázku: Jsou vystoupení Pussy Riot vzhledem k současné situaci v Rusku v něčem symptomatická? Skupina s velice volným a anonymním členstvím vznikla odštěpením z mnohem slavnějšího umělecko-provokačního tělesa Vojna, v němž působily i nyní odsouzené členky Pussy Riot. Pro obě uskupení byla typická snaha šokovat, burcovat a provokovat činy s politicko-kritickým obsahem a vulgární formou. Spolu s inkriminovaným aktem v Chrámu patří k jejich nejslavnějším kouskům hromadná „Soulož za následníka Medvídka“ ve Státním přírodovědeckém muzeu z února 2008 a nakreslení obřího 65metrového penisu na jeden z petrohradských mostů, který se po otevření mostní konstrukce vztyčil přímo před okny oblastního sídla FSB, ruské tajné služby.

Podobná umělecko-provokační tělesa existují v řadě zemí a obvykle působí nezávisle na politických stranách či skupinách. Ani v Rusku se o nějaké umělecké opoziční křídlo nejedná. Nelze si ovšem nepovšimnout určitých souvislostí. Ruská radikální opozice se totiž v posledních letech dost změnila. Obraz rozhádaných a pouze ad hoc spolupracujících pohrobků postjelcinovské liberální pravice, komunistů a nacionálních bolševiků, doplněný o lokální aktivistická sdružení, jak jej přibližoval čtenářům DR Alexandr Čerkasov v roce 2010 zde, už dnes neplatí. Lidé jako Boris Němcov či Garry Kasparov stále mají své stoupence a dosud politicky vystupují. Tělo opozičního hnutí však tvoří už někdo jiný.

Skutečnou podobu současné opozice bylo možné vidět na protestech proti podvodům při prosincových volbách do Stání dumy: Lidí nedorazily stovky či desítky jako v minulých letech, ale vysoké tisíce. S výjimkou levicových národovců Sergeje Udalcova přitom nikdo nápadně nevyčníval. Většinu účastníků tvořil takzvaný internetový lid — roztříštěný, těžko ideologicky zařaditelný, spojený prvkem nesouhlasu. Tito zejména mladí Rusové už neuznávají politiky z devadesátých let — Němcov byl ostatně z největší demonstrace vypískán. Jejich tribuny jsou osobnosti jako Alexej Navalnyj — ostře píšící autoři a bloggeří, jež na svých webech zveřejňují útočné komentáře a konkrétní důkazy o korupci či zneužívání moci konkrétními papaláši.

Fakticky vzato vyzněla zimní protestní mobilizace na prázdno. Volby do Dumy zneplatněny nebyly, v březnových prezidentských volbách pak zvítězil opět Vladimir Putin. Hlavní ideolog tvrdého putinismu z minulé dekády Vladislav Surkov sice přišel o místo, vlastní pravidla pro pořádání protestů však Duma ještě zpřísnila. Proměna opozice i zimní pohyb však vzešly z kritického kvasu na sociálních sítích, jenž stále pokračuje. A právě tento kvas se jeví pro pochopení fenoménu Pussy Riot jako stěžejní.

Zárodky probuzení internetového lidu — podle proslulé ochránkyně lidských práv Ljudmily Alexejevové dnes ovlivňují webové texty o politice 40 milionů Rusů —, se daly pozorovat už při velkých požárech před dvěma lety. Tehdy však ještě neměly dnešní formu. Spolu s bujením a snahou zaujmout v prostoru přeplněném informacemi se jazyk autorů i diskuzích přiostřil. Ohromnou popularitu získaly parodie a vulgární karikatury Medveděva, Putina i dalších mocných. Vynikli lidé s nekonvečními projevy a schopností nově kritizovat přetrvávající problémy. Nově zde přitom značí radikálněji — obsahem, ale i výrazově.

Pravdu mohou mít autoři jako Jan Schneider či Karel Dolejší, když tvrdí, že forma provokací řečené skupiny k žádnému probuzení ruské společnosti nevede, ba naopak — že více prospívá konzervativcům. Chtěly však Pussy Riot něco takového opravdu činit se vším všudy? Chtěly skutečně oslovit i venkovany a obyvatele monoměst? Není spíš případnější je vnímat jako anarcho-punkový počin se zakotvením v příslušném čase a prostoru, se zaměřením na ony nové ruské rozhořčené?

Z výše popsaného se odpověď sama nabízí. Ale pozor: Pussy Riot v příštích měsících a letech nemusí býti těmi Pussy Riot za časů Vojny nebo před procesem. Až do letošního dubna-května byla skupina spjata s politickým opozičním hnutím jen onou volnou, spíše kulturní vazbou. Zásluhou procesu, resp. jeho medializace se začalo všechno měnit.

Pro vězení jen menšina

Jedno je třeba vytknout před další: střední komentátorský proud v Evropě a v USA staví protiputinovskou opozici i samotné Pussy Riot do vlastních, často zidealizovaných schémat. Zároveň při kritice porušování lidských práv v Rusku nezřídka přehlížejí praktiky vlastních vlád. Výstižně o tom napsali naposledy Vadim Nikitin nebo Simon Jenkins. Ale na druhou stranu: Článků, jež nabízejí jiný pohled, vychází i přesto dost a stále pohoršování internetových publicistů nad tímto jevem působí už trochu nadbytečně.

Hlavní otázka zde nicméně zní: Jaké důsledky přináší taková medializace pro samotnou kauzu a pro ruskou společnost?

Pominou-li se obecně estetické výhrady a teze o pokrytectví Západu či odvádění pozornosti od vlastních problémů, jež byly zmíněny výše, je třeba rozebrat především reakci obyčejných Rusů.

Když měřil renomovaný institut Levada Center postoje Rusů ke kauze v březnu 2012, zjistil, že plných 46 procent dotázaných považuje za přiměřený dvou- až sedmiletý trest. Pouze 9 procent Rusů nevidělo v jednání Pussy Riot nic kriminálního. Když pak institut zjišťoval názory populace po vlně mediálního zájmu o čtyři měsíce později, naměřil, že podíl přesvědčených o adekvátnosti dvou- až sedmiletého trestu klesl na 33 procent. Že dívky nemají vůbec být stíhány v trestním řízení, si tehdy myslelo už 15 procent Rusů.

29 procent Rusů se v červenci domnívalo, že by si dívky za čin zasloužily povinné práce; 20 odpovídalo procent, že pokutu. 11 procent Rusů uvádělo, že jim stačila už samotná vazba, a 5 procent soudilo, že dívkám nepřísluší žádný trest. Pouze 16 procent dotázaných přálo Pussy Riot vyšší než dvouletý trest a 10 procent půl roční až dvouleté vězení.

Čemu jinému přičíst tento posun, než kampani a silné medializaci? Církev se za Pussy Riot nijak nepřimlouvala, ba naopak, a slavný Putinův výrok „Nebuďme tak přísní“ padl až na počátku srpna. Lze se tu jistě přít, jaký podíl na zmíněném posunu měly články v euroamerickém tisku, jaký referování samotných ruských médií, jaký kampaně lidskoprávních organizací a jaký například apel proslulých ruských umělců. Výsledný efekt je ale skutečností.

Čísla Levady přitom oslabují i další argument kritiků přílišného psaní o Pussy Riot — totiž že onen tlak západních médií a kampaníků ruskou společnost zatvrdí. Starší i srpnové průzkumy shodně ukázaly, že činy Pussy Riot vnímali Rusové v průběhu jara a léta stále podobně — třebaže většinou negativně. Větší část z nich byla i v srpnu přesvědčena o spravedlivém charakteru procesu (tj. oproštěném od vnitřních i vnějších tlaků), přičemž jen o málo menší část nedokázala věc posoudit.

Vlastní kauzu pozorně nebo alespoň letmo sledovala v březnu asi třetina Rusů. V červenci to byla již nadpoloviční většina.

Z punkerek disidentkami

Účinek kampaní a novinářského zájmu na výsledek samotného procesu je sporný, respektive nejde přesvědčivě objasnit. Zjevně se ale promítl do proměny statusu vlastních Pussy Riot. Před soudní síní se sice nakonec v nijak ohromných počtech nedemonstrovalo a sympatizanty tělesa zde doplňovali jejich odpůrci; v publiku soudní síně se ovšem vystřídala většina významných postav té nové opozice, o níž byla řeč v předchozí části. Kdo pak nepřišel osobně, dával svou účast najevo alespoň v komentářích pro tisk.

A tak zatímco před procesem byly Pussy Riot pouhými punkerkami (uměleckými provokatérkami, anarcho-aktivistkami, jak kdo chce), soudní líčení z nich učinilo — alespoň symbolicky — disidentky. Proměna byla zřejmá i z jejich výstupů, v nichž už nebylo po někdejší vulgaritě a okázalém pobuřování ani stopy.

„Toto není soud nad Pussy Riot, to je soud nad právním systémem (...) Represe na politickou objednávku. Kdo může za koncert v Chrámu Krista Spasitele? Autoritářský systém,“ uvedla Tolokonnikovová v závěrečné řeči.

„My jsme Chrám Krista Spasitele nezměnily na politickou tribunu. My ne. Udělal jí z něj patriarcha Kirill (podporou Putina před volbami),“ zaznělo od Samucevičové.

„Jsme nevinné a celý svět o tom mluví. Britský premiér nevítal Putina v Londýně slovy o olympiádě, ale otázkou na náš proces. To je hanba,“ uvedla Aljochinová.

Jak bude zájem na případ Pussy Riot působit dál, se teprve ukáže. Právníci dívek se rozhodli odvolat, o milost však žádat nechtějí. Zprávy z posledních dnů odhalují, že celý fenomén vyvolal přeci jen jistý protipohyb v podobě dobrovolnických chrámových patrol či zvěstí o vzniku nové „strany pravoslavných“. Zatím se ale jedná o dílčí záležitosti. V posledku může jít o stejně významné počiny, jako oblékání barevných balaklav na sochy, protest ruských psychologů a lingvistů proti rozsudku, útok hackerů Anonymous na soudní web nebo řezání kříže aktivistkami z ukrajinského FEMENu.

Věčná otázka

Poslední z otázek, jež kauza Pussy Riot zanechala, se v české debatě stále opakuje a míří takříkajíc do vlastních řad: Jak se má našinec postavit k tomu, že se v kampaních k podobným případům objevuje ona schematičnost a pokrytectví, anebo se jich účastní politikové s vlastním máslem na hlavě?

Jasnou odpověď pro všechny případy zřejmě dát nelze. Liberální pravice zdůrazňuje v určitých kauzách (ruských, čínských či kubánských) význam univerzálních principů a utrpení konkrétních osob či skupin, jež staví nade všechny politické složitosti, přesahy a možná negativa. Levice se na věc dívá často opačně. V případech z jiných částí světa (USA, Izrael, rozvojové země) se pak preference obracejí. Obecná důležitost jednotlivých kauz je přitom relativní.

Jak tedy volit? Aby se minimalizovalo riziko stát se nevědomím pěšákem v něčí politické hře, nabízejí se myslím čtyři přístupy. První představil před lety v rubrice Spor starých Literárek Svatopluk Karásek, když hájil svůj podíl na kampani za dodržování lidských práv na Kubě. Podle Karáska je záhodno bojovat proti porušování lidských práv celosvětově v rámci svých sil (tj. ve většině kauz symbolicky), a přitom se osobně angažovat v případech, kde člověk pomoci umí, a kde je o pomoc žádáno zjevně perzekuovanými. Dotyčný nemusí vůbec mít iluze o altruismu určité velmoci, skupiny nebo politika, který se v případu rovněž angažuje. Když ale vidí zjevně oprávněné volání o pomoc a odpoví, nemusí se za nic stydět.

Dalším přístupem, respektive jeho propagací, proslul Noam Chomsky a v jedné z debat jej už zde připomněla Eva Hájková: v každém státě, civilizačním, nebo mocenském okruhu, mají lidé kritizovat především svoji vládnoucí skupinu a její nectnosti, a teprve potom se mají starat, jak je tomu jinde. S tímto Chomského argumentem často pracují systematičtí kritikové zahraniční politiky západních zemí. Zdůrazňují přitom, že Česká republika se na této politice většinou v určité míře podílí (hospodářsky, prodejem zbraní, v mezinárodních organizacích, atd.), což neplatí pro politiku Ruska nebo Číny.

Třetí přístup staví na autoritě renomovaných lidskoprávních organizací jako Amnesty International (AI), které si pečlivě střeží svou nezávislost a jejichž kampaním lze věřit. Konečně čtvrtý přístup pak vybízí k přednostnímu zájmu o čistě lokální či na jeden problém orientovaná hnutí, o něž se žádný zahraniční politik obvykle nezajímá, anebo o zcela, případně téměř neznámé disidenty, jimž může pomoci i drobné zviditelnění.

Jakým přístup by měl být upřesněn v kauzách à la Pussy Riot? Musí si rozhodnout každý sám. Angažmá problematických politiků bylo zjevné, paralelně však probíhala i kampaň AI. Dívky samotné napsaly z vazby několik dopisů, ve kterých vyjádřily naději, že zájem o jejich případ vyvolá významnější společenský pohyb. To se s přihlédnutím k dosavadním událostem může zdát jako naivní. Zároveň ale též poděkovali za veškerou podporou, která jim umožnila vazbu i proces ve zdraví a s čistou myslí přežít. A ani to není, domnívám se, málo.

Další informace:

The Moscow Times Pussy Riot Greets 2-Year Sentence With a Smile

The Moscow Times Putin's Brave New World in a Medieval Russia

The Moscow Times Pussy Riot's Crime and Unfair Punishment

The Christian Science Monitor Pussy Riot sentenced: Is chorus of support helpful, or just fashionable?

US News Pussy Riot Receives Worldwide Attention After Prison Sentence

New Statesman Pussy Riot is just the start of the fight for free speech in Russia

Al Džazíra A PR disaster: Five views on Pussy Riot's war

The Telegraph Analysis: how Pussy Riot rocked Russia

The Asia Times Pussy Riot divides Russian society

The Economist Pussy Riot's final statements

RIA Novosti Прокурор потребовал для участниц Pussy Riot по 3 года лишения свободы

Pravda.ru Пиар как аббревиатура Pussy Riot

Gazeta.ru Pussy Riot deemed fit to continue trial by doctors, lawyers want new judge

The Guardian Pussy Riot campaigners hope for Madonna's support

The Guardian Pussy Riot trial like the Inquisition, says Mikhail Khodorkovsky

The Guardian Pussy Riot: 'Russian courts are boring … but this week it's been like an American movie'

NME Pussy Riot thank supporters from prison

Da Rusophile Sex, Scandal, And The Russian Opposition

Interfax Lawyer: Prosecution uses fake evidence in Pussy Riot trial (Part 2)

RT Inside Pussy Riot trial: Clash of beliefs, reality TV or just theater of absurd? (Op-Ed)

RFE/RL Pussy Riot: The Punk Band That Isn't And The Concert That Wasn't