Proces s členkami dnes již světoznámé skupiny zaujal nás — české novináře — natolik, že to vyvolalo až alergickou reakci. „Už těch Pussy Riotů nechte,“ psalo se na internetových fórech už minulou sobotu. „Svět plní případy daleko markantnějšího porušování lidských práv a těm je třeba věnovat se také, ne-li především.“ Je to samozřejmě pravda. A když se přihlédne k faktu, že ze známějších českých komentátorů neuznali trest za přemrštěný jenom samorosti typu Romana Jocha či Štěpána Kortby, není publicistické rozhořčování vlastně už ani potřeba. Jde-li o samotné hodnocení, stačí docela stručné: Inkriminovaný výstup v Chrámu Krista Spasitele byl punkový, to jest přisprostle provokativní, z pohledu většiny nemístný a pobuřující. Ale dva roky natvrdo za 41vteřinový akt bez fyzických či materiálních škod, to do našeho civilizačního okruhu prostě nepatří... bez ohledu na dohady, jak by s případem naložili třeba Poláci.

Celý fenomén kauzy, tzn. čin, proces, medializace a jejich přesahy, je ovšem zajímavý i z jiných hledisek než české lidskoprávní uvědomělosti. Co vše například — jestliže vůbec něco — vypovídá o situaci v Rusku? Souvisí nějak — respektive jak — s vývojem opozičního hnutí? A jaké důsledky přináší tak velký zájem novinářů, respektive kampaň, jež kauzu provázela?

Vzhledem k tomu, že jde o pochopení současných poměrů v jedné z velmocí, a s ohledem na to, že se zde řeší problém adekvátní medializace a přístupu k podobným kauzám — stálé to téma české levicové debaty —, soudím, že stojí za to únavu z Pussy Riot ještě na chvíli překonat. Jak tedy ony důležité otázky zodpovědět?

Putinovo dílo?

V rozboru podstatných přesahů kauzy je záhodno začít u samotného soudního procesu: Šlo vskutku o divadlo z vůle či přímo řízené Vladimirem Putinem? Sahají chapadla ruského prezidenta opravdu tak daleko, že si zinscenoval justiční divadlo?

Popravdě, nikdo z novinářů neví. Přiznává to i Petra Procházková, jíž nelze z jakékoliv obliby Putina podezřívat a podle které je skutečná role prezidenta v případu „jednou z největších záhad současného světa“.

Politická motivace procesu se přesto sama nabízí — podobně jako v případech Chodorkovského či mladých nacionálních bolševiků v minulém desetiletí mohlo jít moci o demonstraci vlastní síly; o varování možným následovníkům, že se příslušné výstřelky nejen netrpí, ale exemplárně trestají. Proces mohl být také zaměřen na rozeštvání národoveckých, liberálních a levicových kritiků režimu, nebo mohlo jít o gesto vůči klerikální honoraci či konzervativní části ruské společnosti.

Váhu takovýchto výkladů posilují nejenom výše trestu a kuriózní obvinění, ale i fakt, že z pěti účastnic performance byly zatčeny pouze tři: Naděžda Tolokonnikovová, Marija Aljochinová a Jekatěrina Samucevičová. Zbylé dle aktuálních zpráv policie hledá, několik novinářů s nimi však pořídilo rozhovory. A když i zahraniční novináři vědí, kde tyto dívky jsou, zřejmě netápe ani policie s informacemi od tajné služby.

Znalci uvádějí, že ruské soudy vychází v podobných procesech vstříc přání moci, i když je pouze nevyslovené, tušené. Ani to ale nemění nic na skutečnosti, že usvědčující důkazy o zásahu Putina či kohokoliv jiného konkrétního chybějí.

Ony bizarnosti, kvůli nimž proces připomínal inkviziční řízení, lze přitom — paradoxně — připsat snaze se jakékoliv politice vyhnout. Alespoň navenek se soudkyně Syrovová striktně držela linie obžaloby a připouštěla jen takové svědky a důkazy, které se vztahovaly k motivu šíření náboženské zášti. Právě v tomto kontextu pronášelo deset poškozených slova o „paktech s ďáblem“, „rouhačství“ či „vyhlášení války Bohu“, vyznávalo se z hloubky své víry a vykreslovalo, jaký otřes jim výstup Pussy Riot způsobil. Inkviziční dojem dále umocňovala i klec, později bouda pro obžalované a dva policejní psi v místnosti, kteří se při každém zvýšení hlasu rozštěkali.

Dívky nebyly oficiálně odsouzeny za politické poselství svého výstupu, tím méně za kritiku samotného Putina. Soudkyně v rozsudku něco takového přímo vyloučila. Definici výtržnosti naplnil z pohledu soudu samotný průběh výstupu; motiv šíření náboženské zášti pak systematická příprava aktu, názory Pussy Riot na církev obsažené v jejich textech, vědomé porušování zásad chování v chrámu a plán rozšířit nahrávku k co největšímu počtu posluchačů, respektive diváků.

Obecně vzato a s přihlédnutím k důsledkům byl proces samozřejmě politický a byl problematický i v řadě jiných ohledů. Obhajoba poukazovala na trýznění dívek nedostatkem spánku a jídla, na vyhrožování jejich rodinám, na podjatost soudkyně, na rozporuplnost expertních posudků a možné falšování důkazů. Neví se ale, do jaké míry se v procesu angažovali přímo mocní ani kdo příslušným způsobem intervenoval: zdali osobně Putin, či některý z jeho spolupracovníků, jestli šlo o iniciativu nějakého nižšího úřadu, anebo pouhé působení systému, nikým neřízené.

Výše popsané i obecně známé skutečnosti z procesu proto vypovídají o poměrech v Rusku právě jen tolik, kolik jednoznačně odhalují. Nic více. Jestliže čtenáři stačí k odsudku současného ruského režimu existence příslušné trestní kvalifikace v zákoníku, informace o průběhu líčení a oficiální reakce mocných, dobře. Není však zapotřebí přistavovat další konstrukty z dohadů, předsudků a rusofobie.

Kdo chce pak vědět více, musí nahlédnout poměry v Rusku skrz kauzu Pussy Riot ještě jinak — třeba z pohledu vztahu skupiny k současnému opozičnímu hnutí.

Proměny opozice

Na úvod znovu otázku: Jsou vystoupení Pussy Riot vzhledem k současné situaci v Rusku v něčem symptomatická? Skupina s velice volným a anonymním členstvím vznikla odštěpením z mnohem slavnějšího umělecko-provokačního tělesa Vojna, v němž působily i nyní odsouzené členky Pussy Riot. Pro obě uskupení byla typická snaha šokovat, burcovat a provokovat činy s politicko-kritickým obsahem a vulgární formou. Spolu s inkriminovaným aktem v Chrámu patří k jejich nejslavnějším kouskům hromadná „Soulož za následníka Medvídka“ ve Státním přírodovědeckém muzeu z února 2008 a nakreslení obřího 65metrového penisu na jeden z petrohradských mostů, který se po otevření mostní konstrukce vztyčil přímo před okny oblastního sídla FSB, ruské tajné služby.

Podobná umělecko-provokační tělesa existují v řadě zemí a obvykle působí nezávisle na politických stranách či skupinách. Ani v Rusku se o nějaké umělecké opoziční křídlo nejedná. Nelze si ovšem nepovšimnout určitých souvislostí. Ruská radikální opozice se totiž v posledních letech dost změnila. Obraz rozhádaných a pouze ad hoc spolupracujících pohrobků postjelcinovské liberální pravice, komunistů a nacionálních bolševiků, doplněný o lokální aktivistická sdružení, jak jej přibližoval čtenářům DR Alexandr Čerkasov v roce 2010 zde, už dnes neplatí. Lidé jako Boris Němcov či Garry Kasparov stále mají své stoupence a dosud politicky vystupují. Tělo opozičního hnutí však tvoří už někdo jiný.

Skutečnou podobu současné opozice bylo možné vidět na protestech proti podvodům při prosincových volbách do Stání dumy: Lidí nedorazily stovky či desítky jako v minulých letech, ale vysoké tisíce. S výjimkou levicových národovců Sergeje Udalcova přitom nikdo nápadně nevyčníval. Většinu účastníků tvořil takzvaný internetový lid — roztříštěný, těžko ideologicky zařaditelný, spojený prvkem nesouhlasu. Tito zejména mladí Rusové už neuznávají politiky z devadesátých let — Němcov byl ostatně z největší demonstrace vypískán. Jejich tribuny jsou osobnosti jako Alexej Navalnyj — ostře píšící autoři a bloggeří, jež na svých webech zveřejňují útočné komentáře a konkrétní důkazy o korupci či zneužívání moci konkrétními papaláši.

Fakticky vzato vyzněla zimní protestní mobilizace na prázdno. Volby do Dumy zneplatněny nebyly, v březnových prezidentských volbách pak zvítězil opět Vladimir Putin. Hlavní ideolog tvrdého putinismu z minulé dekády Vladislav Surkov sice přišel o místo, vlastní pravidla pro pořádání protestů však Duma ještě zpřísnila. Proměna opozice i zimní pohyb však vzešly z kritického kvasu na sociálních sítích, jenž stále pokračuje. A právě tento kvas se jeví pro pochopení fenoménu Pussy Riot jako stěžejní.

Zárodky probuzení internetového lidu — podle proslulé ochránkyně lidských práv Ljudmily Alexejevové dnes ovlivňují webové texty o politice 40 milionů Rusů —, se daly pozorovat už při velkých požárech před dvěma lety. Tehdy však ještě neměly dnešní formu. Spolu s bujením a snahou zaujmout v prostoru přeplněném informacemi se jazyk autorů i diskuzích přiostřil. Ohromnou popularitu získaly parodie a vulgární karikatury Medveděva, Putina i dalších mocných. Vynikli lidé s nekonvečními projevy a schopností nově kritizovat přetrvávající problémy. Nově zde přitom značí radikálněji — obsahem, ale i výrazově.

Pravdu mohou mít autoři jako Jan Schneider či Karel Dolejší, když tvrdí, že forma provokací řečené skupiny k žádnému probuzení ruské společnosti nevede, ba naopak — že více prospívá konzervativcům. Chtěly však Pussy Riot něco takového opravdu činit se vším všudy? Chtěly skutečně oslovit i venkovany a obyvatele monoměst? Není spíš případnější je vnímat jako anarcho-punkový počin se zakotvením v příslušném čase a prostoru, se zaměřením na ony nové ruské rozhořčené?

Z výše popsaného se odpověď sama nabízí. Ale pozor: Pussy Riot v příštích měsících a letech nemusí býti těmi Pussy Riot za časů Vojny nebo před procesem. Až do letošního dubna-května byla skupina spjata s politickým opozičním hnutím jen onou volnou, spíše kulturní vazbou. Zásluhou procesu, resp. jeho medializace se začalo všechno měnit.

Pro vězení jen menšina

Jedno je třeba vytknout před další: střední komentátorský proud v Evropě a v USA staví protiputinovskou opozici i samotné Pussy Riot do vlastních, často zidealizovaných schémat. Zároveň při kritice porušování lidských práv v Rusku nezřídka přehlížejí praktiky vlastních vlád. Výstižně o tom napsali naposledy Vadim Nikitin nebo Simon Jenkins. Ale na druhou stranu: Článků, jež nabízejí jiný pohled, vychází i přesto dost a stále pohoršování internetových publicistů nad tímto jevem působí už trochu nadbytečně.

Hlavní otázka zde nicméně zní: Jaké důsledky přináší taková medializace pro samotnou kauzu a pro ruskou společnost?

Pominou-li se obecně estetické výhrady a teze o pokrytectví Západu či odvádění pozornosti od vlastních problémů, jež byly zmíněny výše, je třeba rozebrat především reakci obyčejných Rusů.

Když měřil renomovaný institut Levada Center postoje Rusů ke kauze v březnu 2012, zjistil, že plných 46 procent dotázaných považuje za přiměřený dvou- až sedmiletý trest. Pouze 9 procent Rusů nevidělo v jednání Pussy Riot nic kriminálního. Když pak institut zjišťoval názory populace po vlně mediálního zájmu o čtyři měsíce později, naměřil, že podíl přesvědčených o adekvátnosti dvou- až sedmiletého trestu klesl na 33 procent. Že dívky nemají vůbec být stíhány v trestním řízení, si tehdy myslelo už 15 procent Rusů.

29 procent Rusů se v červenci domnívalo, že by si dívky za čin zasloužily povinné práce; 20 odpovídalo procent, že pokutu. 11 procent Rusů uvádělo, že jim stačila už samotná vazba, a 5 procent soudilo, že dívkám nepřísluší žádný trest. Pouze 16 procent dotázaných přálo Pussy Riot vyšší než dvouletý trest a 10 procent půl roční až dvouleté vězení.

Čemu jinému přičíst tento posun, než kampani a silné medializaci? Církev se za Pussy Riot nijak nepřimlouvala, ba naopak, a slavný Putinův výrok „Nebuďme tak přísní“ padl až na počátku srpna. Lze se tu jistě přít, jaký podíl na zmíněném posunu měly články v euroamerickém tisku, jaký referování samotných ruských médií, jaký kampaně lidskoprávních organizací a jaký například apel proslulých ruských umělců. Výsledný efekt je ale skutečností.

Čísla Levady přitom oslabují i další argument kritiků přílišného psaní o Pussy Riot — totiž že onen tlak západních médií a kampaníků ruskou společnost zatvrdí. Starší i srpnové průzkumy shodně ukázaly, že činy Pussy Riot vnímali Rusové v průběhu jara a léta stále podobně — třebaže většinou negativně. Větší část z nich byla i v srpnu přesvědčena o spravedlivém charakteru procesu (tj. oproštěném od vnitřních i vnějších tlaků), přičemž jen o málo menší část nedokázala věc posoudit.

Vlastní kauzu pozorně nebo alespoň letmo sledovala v březnu asi třetina Rusů. V červenci to byla již nadpoloviční většina.

Z punkerek disidentkami

Účinek kampaní a novinářského zájmu na výsledek samotného procesu je sporný, respektive nejde přesvědčivě objasnit. Zjevně se ale promítl do proměny statusu vlastních Pussy Riot. Před soudní síní se sice nakonec v nijak ohromných počtech nedemonstrovalo a sympatizanty tělesa zde doplňovali jejich odpůrci; v publiku soudní síně se ovšem vystřídala většina významných postav té nové opozice, o níž byla řeč v předchozí části. Kdo pak nepřišel osobně, dával svou účast najevo alespoň v komentářích pro tisk.

A tak zatímco před procesem byly Pussy Riot pouhými punkerkami (uměleckými provokatérkami, anarcho-aktivistkami, jak kdo chce), soudní líčení z nich učinilo — alespoň symbolicky — disidentky. Proměna byla zřejmá i z jejich výstupů, v nichž už nebylo po někdejší vulgaritě a okázalém pobuřování ani stopy.

„Toto není soud nad Pussy Riot, to je soud nad právním systémem (...) Represe na politickou objednávku. Kdo může za koncert v Chrámu Krista Spasitele? Autoritářský systém,“ uvedla Tolokonnikovová v závěrečné řeči.

„My jsme Chrám Krista Spasitele nezměnily na politickou tribunu. My ne. Udělal jí z něj patriarcha Kirill (podporou Putina před volbami),“ zaznělo od Samucevičové.

„Jsme nevinné a celý svět o tom mluví. Britský premiér nevítal Putina v Londýně slovy o olympiádě, ale otázkou na náš proces. To je hanba,“ uvedla Aljochinová.

Jak bude zájem na případ Pussy Riot působit dál, se teprve ukáže. Právníci dívek se rozhodli odvolat, o milost však žádat nechtějí. Zprávy z posledních dnů odhalují, že celý fenomén vyvolal přeci jen jistý protipohyb v podobě dobrovolnických chrámových patrol či zvěstí o vzniku nové „strany pravoslavných“. Zatím se ale jedná o dílčí záležitosti. V posledku může jít o stejně významné počiny, jako oblékání barevných balaklav na sochy, protest ruských psychologů a lingvistů proti rozsudku, útok hackerů Anonymous na soudní web nebo řezání kříže aktivistkami z ukrajinského FEMENu.

Věčná otázka

Poslední z otázek, jež kauza Pussy Riot zanechala, se v české debatě stále opakuje a míří takříkajíc do vlastních řad: Jak se má našinec postavit k tomu, že se v kampaních k podobným případům objevuje ona schematičnost a pokrytectví, anebo se jich účastní politikové s vlastním máslem na hlavě?

Jasnou odpověď pro všechny případy zřejmě dát nelze. Liberální pravice zdůrazňuje v určitých kauzách (ruských, čínských či kubánských) význam univerzálních principů a utrpení konkrétních osob či skupin, jež staví nade všechny politické složitosti, přesahy a možná negativa. Levice se na věc dívá často opačně. V případech z jiných částí světa (USA, Izrael, rozvojové země) se pak preference obracejí. Obecná důležitost jednotlivých kauz je přitom relativní.

Jak tedy volit? Aby se minimalizovalo riziko stát se nevědomím pěšákem v něčí politické hře, nabízejí se myslím čtyři přístupy. První představil před lety v rubrice Spor starých Literárek Svatopluk Karásek, když hájil svůj podíl na kampani za dodržování lidských práv na Kubě. Podle Karáska je záhodno bojovat proti porušování lidských práv celosvětově v rámci svých sil (tj. ve většině kauz symbolicky), a přitom se osobně angažovat v případech, kde člověk pomoci umí, a kde je o pomoc žádáno zjevně perzekuovanými. Dotyčný nemusí vůbec mít iluze o altruismu určité velmoci, skupiny nebo politika, který se v případu rovněž angažuje. Když ale vidí zjevně oprávněné volání o pomoc a odpoví, nemusí se za nic stydět.

Dalším přístupem, respektive jeho propagací, proslul Noam Chomsky a v jedné z debat jej už zde připomněla Eva Hájková: v každém státě, civilizačním, nebo mocenském okruhu, mají lidé kritizovat především svoji vládnoucí skupinu a její nectnosti, a teprve potom se mají starat, jak je tomu jinde. S tímto Chomského argumentem často pracují systematičtí kritikové zahraniční politiky západních zemí. Zdůrazňují přitom, že Česká republika se na této politice většinou v určité míře podílí (hospodářsky, prodejem zbraní, v mezinárodních organizacích, atd.), což neplatí pro politiku Ruska nebo Číny.

Třetí přístup staví na autoritě renomovaných lidskoprávních organizací jako Amnesty International (AI), které si pečlivě střeží svou nezávislost a jejichž kampaním lze věřit. Konečně čtvrtý přístup pak vybízí k přednostnímu zájmu o čistě lokální či na jeden problém orientovaná hnutí, o něž se žádný zahraniční politik obvykle nezajímá, anebo o zcela, případně téměř neznámé disidenty, jimž může pomoci i drobné zviditelnění.