Mocný král Megerik byl osvíceným panovníkem… Stát spravoval autokraticky, ovšem s jistou svobodomyslností... Při každém výročí své korunovace zavedl nějakou reformu. Jednou nařídil gilotiny vyzdobit květinami, jindy je zase dal promazat, aby neskřípaly, nebo dal katovské meče pozlatit a přikázal je všechny naostřit — z humánních důvodů…Nebyl úzkoprsý, ale nesnášel žádné extravagance, proto zvláštním dekretem znormalizoval všechna kola, skřipce, šrouby, okovy a řetězy.

Exekuce neloajálně smýšlejících poddaných — to nebývalo často — se konaly s okázalou nádherou, s duchovní útěchou a posledním pomazáním odsouzence, za doprovodu břeskně vyhrávající dechovky a vojenského čtyřhranu nastoupeného v plné parádě.

Tento moudrý panovník měl teorii, kterou uvedl v život — teorii obecného blaha. Je dobře známo, že člověk se nesměje proto, že je veselý, ale je veselý z toho důvodu, že se směje. Když každý bude říkat, že všechno je v dokonalém pořádku, pozvedne se tím také nálada. Poddaní krále Megerika měli proto za povinnost, ovšem v zájmu svého vlastního blaha, provolávat, že se jim daří báječně. Starou, mlhavou formuli pozdravu „Dobrý den“ nahradil král výraznější „To se máme!“, děti do 14 let směly říkat „Hejsa!“ a pamětníci „Župy, žup!“.

Stanisław Lem byl mistrem sci fi hlavně proto, že skutečně uměl dohlédnout do budoucnosti. Ve svých žertovných a moudrých povídkách, které česky vyšly v 70. letech pod názvem Kyberiáda, popisuje krom jiného i „osvíceného“ autokrata Megerika, přičemž nemůže být sporu o tom, že měl vlastně na mysli Vladimíra Putina a současné Rusko. Stínovým Megerikem by ovšem zvládl býti i nejeden demokratický politik, ty české nevyjímaje.

Dříve jsme o lidech Putinova typu říkali, že mají kágébáckou mentalitu. S tím ovšem již dnes nevystačíme, už jen proto, že na všech stranách různých sporů a společenských přestřelek jsou bývalí kágébáci. Ti druzí než Putinovští mají ovšem smůlu, že momentálně nejsou součástí politické moci. Po rozpadu Sovětského svazu někteří z nich sebrali z chodníku moc hospodářskou a stali se z nich oligarchové. Tedy - oligarchové hospodářští.

Jenže člověk může být odporně bohat i díky svému postavení, což v politice platí dvojnásob a v postkomunistických zemích desetinásob. Nynější vlastník skvělého liberálního ruského listu Novaja gazeta, který si při kritice Kremlu nebere servítky, a britských deníků Independent a Evening Standard je bývalý agent KGB a ruský (hospodářský) oligarcha Alexander Lebeděv. Putinovský soud jej odsoudil za to, že v 90. letech ukradl hospodářskou moci z chodníku před kremelskými zdmi, a to na celých dlouhých na 13 let.

„Putin nepronásleduje oligarchy, to je lživá kampaň. Putin sám je oligarcha. Vytváří vertikálu moci. Chce se jen ujistit, že těch sedm lidí kolem něho, co ovládá majetek za 250 miliard dolarů, má vše skutečně pod kontrolou… Ruská vláda se snaží centralizovat moc a agresivně zničit ty, kdo nekráčejí s ní. Je to typický způsob myšlení KGB. Oligarchové, například polepšený Vladimír Potanin, Vagit Alekperov nebo Oleg Děripaska, mají s Putinem dobré vztahy a nepředstavují pro něho žádné nebezpečí,“ říká s jistou dávkou ironie právník Robert Amsterdam, který hájil Michaila Chodorkovského, dalšího z odsouzených oligarchů, na webu České advokátní komory.

V Rusku je momentálně nejbohatší politická klika Vladimíra Putina, k níž bezesporu patří Dmitrij Medvěděv, který donedávna býval prezidentem. Nyní je opět premiérem a příště bude zase prezidentem a… Před posledními volbami frčel v Moskvě tento vtip:

„Ruská společnost je před prezidentskými volbami rozdělena na dvě skupiny - tábor příznivců Vladimíra Putina a tábor příznivců Dmitrije Medveděva. Jediný, kdo neví, do které skupiny patří, je Medveděv.“ Byla to ovšem opravdu jen anekdota, ve skutečnosti bylo jasno po celou dobu, že Dyma je ve skutečnosti nedílnou součástí Voloďovy politické osobnosti.

U příležitosti zahajovacího ceremoniálu olympijských her v Londýně řekl Medvěděv pro deník Times, že mnoho jiných států by vůči členkám Pussy Riot uplatnilo mnohem tvrdší postup než Rusko. Samotná vazba představovala podle něj pro dívky a jejich rodiny velkou osobní zkoušku, zahraničním kritikům však doporučil, aby neodsuzovali ruský justiční systém, než s nimi moskevský soud skončí.

„Podle mého názoru se v naší justici během několika posledních měsíců nic významného nezměnilo. Avšak pokud chce někdo najít důkazy o tom, že se Rusko opět vydalo na cestu k totalitarismu a porušování lidských práv, samozřejmě si vždy nějaké důkazy najde - jako ostatně v jakémkoliv státě či v jakékoliv společnosti," pokračoval pro deník Medveděv. (Exekuce neloajálně smýšlejících poddaných — to nebývalo často — se konaly s okázalou nádherou, s duchovní útěchou a posledním pomazáním odsouzence, za doprovodu břeskně vyhrávající dechovky a vojenského čtyřhranu nastoupeného v plné parádě.)

Putin pro změnu ještě před rozsudkem sdělil veřejnosti, že by na místě soudkyně nepostupoval proti Pussy Riot nijak tvrdě. (Jednou nařídil gilotiny vyzdobit květinami, jindy je zase dal promazat, aby neskřípaly, nebo dal katovské meče pozlatit a přikázal je všechny naostřit — z humánních důvodů…)

A skutečně, soud udělil mladým ženám z Pussy Riot trest nezvykle nízký — pouhé dva roky natvrdo. (Dovolme si i my trochu osvobozující ironie.) To je v Rusku za třicetivteřinový protiputinovský popěvek v pravoslavném chrámu de facto rovno osvobozujícímu rozsudku, protože nepřátelé putinovské kágébácké kliky obvykle mrznou na Sibiři celé dlouhé roky, jak velí tradice, ctěna všemi ruskými mocnými napříč historií. A v tomto duchu znělo i odůvodnění rozsudku: „členky skupiny Pussy Riot se za neznámých okolností domluvily na zločinném spiknutí za účelem hrubého porušení veřejného pořádku, čímž vyjádřily svoji naprostou neúctu ke společnosti," uvedla soudkyně Syrovová.

Jelikož boj agentů KGB o post patriarchy pravoslavné církve nakonec vyhrál proputinovský oligarcha mocenského typu Kirill, zní odsouzení Pussy Riot tímto velikánem křesťanství více než razantně: „Ďábel se na nás smál... Kapela, jejíž jméno ani nemohu vyslovit, věří v propagandu, sílu lží, internetu a médií, nic jiného… Mé srdce rve smutek, když i mezi těmi, kteří si říkají pravoslavní křesťané jsou tací, kteří ospravedlňují toto rouhání a výsměch, marginalizují tuto ohavnost a snaží se ji interpretovat jako nějaký legrační vtip...“

Velká část věřících je po Kirillově vzoru s rozsudkem nad Pussy Riot srozuměna, pokud rovnou nevolá po tvrdší trestu. Pod plakátem „Pravoslavní nechtějí rouhání“ odpůrci skupiny na ulici před soudem recitovali bibli a přáli si, aby Pussy Riot skončily v pekle.

Kritické hlasy menší části veřejnosti při procesu s punkerkami daly mezi poslanci Státní dumy podnět k úvahám o zákonném zákazu „neprofesionální kritiky“ soudů v Rusku. (Nebyl úzkoprsý, ale nesnášel žádné extravagance, proto zvláštním dekretem znormalizoval všechna kola, skřipce, šrouby, okovy a řetězy.)

„Kdo by si ještě před půl rokem pomyslel, že bezmála hlavní událostí v politickém životě obrovské země se stane rozsudek nad třemi husičkami, odsouzenými podle běžného paragrafu o výtržnictví," pozastavil se populární list Komsomolskaja pravda nad ohlasem, který tato kauza vyvolala. (Člověk se nesměje proto, že je veselý, ale je veselý z toho důvodu, že se směje. Když každý bude říkat, že všechno je v dokonalém pořádku, pozvedne se tím také nálada.)

Podle střediska Levada považuje 44 procent Rusů soud nad Pussy Riot za „spravedlivý, objektivní a nestranný“, zatímco v čestný proces nevěří 17 procent dotázaných. Průzkum byl zveřejněn těsně před vynesením rozsudku.

Hejsa, to se máme, župy, žup!