Každému ze zájemců o situaci v Rusku je známo, že tamním prezidentem je Dmitrij Medveděv. Ví se také, že premiérem je Medveděvův předchůdce Vladimir Putin, který je obecně považován za hlavního hybatele dění — za symbol režimu a skutečného vládce. Vladimir Putin je ale u moci už více než deset let a každý systém má vlastní dynamiku. Jak se to, čemu se u nás říká Putinův režim, od roku 2000 změnilo?

Putin nezačal vládnout jako muž silné ruky, jak se dnes povšechně soudí, ale jako člověk silného slova. K moci se dostal na pozadí bezradnosti, diskreditace a slabosti elit, kterým už občanstvo jednoduše nevěřilo, že jsou schopny dát poměry do pořádku. S nástupem Putina se nejprve změnil jazyk moci. Objevily se výrazy jako odkráglovat teroristy, které založily nový diskurs. Základním argumentem režimu se následně stal boj s terorismem. Putin a lidé, které si přivedl, vycítili, že si lid žádá především záruky bezpečnosti. Toho dokázali — na rozdíl od liberálních stran — využít a následně i zneužít k umenšování občanských svobod.

Na pozadí této proměny diskursu začala koncentrace hospodářské moci v rukou státu, případně oligarchů, kteří se k novému režimu přiklonili. Následně došlo i k proměně poslanecké sněmovny — Státní Dumy. V ní získala takzvaná strana moci (dnes Jednotné Rusko) nejprve prostou a po dalších volbách i ústavní většinu.

A dále je ale třeba zdůraznit, že Kreml dostal již během prvních tří let Putinovy éry pod kontrolu všechna důležitá média. Mluvím zejména o televizních kanálech, protože noviny čte v Rusku málokdo. Ruské televize jsou dnes buď státní, nebo vlastněné monopoly, v nichž má stát většinu.

A pokud jde o změny v mocenském systému?

K těm došlo převážně po teroristickém útoku v Beslanu v roce 2004. Nejdůležitější byly zejména tři: za prvé, byly zrušeny volby v jednomandátových obvodech (v zásadě většinový systém) a nahrazeny volbou kandidátek tvořených stranami. Tím se ztratila vazba mezi občanem a politikem. Lidé dnes často vůbec neví, kdo je zastupuje.

Za druhé, byla zrušena přímá volba oblastních gubernátorů. Ty nyní volí místní parlamenty na návrh prezidenta, čímž se zásadně změnilo i složení a role horní komory ruského parlamentu — Rady federace —, kde zmocněnci gubernátorů a předsedů oblastních parlamentů zasedají. Z Rady federace zmizeli nezávislí politikové a regionální osobnosti, které představovaly alespoň nějakou protiváhu zájmům centra.

No a za třetí, byla vytvořena jakási třetí parlamentní komora — Občanská sněmovna ruského parlamentu. V té mají oficiálně zasedat zástupci celé občanské společnosti — od králíkářů až po lidskoprávní sdružení.

Jakou má tato komora v mocenském systému roli?

Na první pohled se to může zdát jako dobrá myšlenka, ale ve skutečnosti jde o další způsob, jak zkomplikovat přístup veřejnosti ke státu. Občané se totiž na centrální vládu mohou obracet takřka bezvýhradně jen přes tuto komoru. Její členstvo je přitom vybíráno zvláštním způsobem. První třetinu jmenuje hlava státu, druhou vyberou členové této první třetiny a zbytek obě třetiny dohromady z regionálních osobností. V důsledku jde tedy o vylhaný koncept — sněmovna má být odrazem vůle veřejnosti, ale veřejnost ji nevolí, pouze prezident a jeho lidé.

Záležitost má navíc ještě další důsledek — rozdělení občanských sdružení a neziskových organizací na přijatelné, tedy ve sněmovně zastoupené, a nepřijatelné. I mimo agendu třetí komory pak vláda a úřady jednají výhradně s těmi přijatelnými s poukazem na oficiální roli této sněmovny.

Celé to tak trochu souvisí s tím, co jsem zmiňoval v první odpovědi. Argument boje s terorismem totiž postupně doplnil další koncept moci — potírání extremismu. Zákony schválené v poslední třetině Putinova prezidentování umožňují označit za extremistickou téměř jakoukoliv neziskovku. A na základě této stigmatizace je možné občanské iniciativy legálně ignorovat, případně nějakou organizaci přímo zakázat.

Když se bavíme o zneužívání boje s terorismem k potlačování občanských svobod, nebylo by myslím od věci srovnání se situací v USA a americkým Patriot Actem.

To je obrovský rozdíl. Ve Spojených státech je celá řada organizací, jež tuto problematiku sledují, upozorňují na ni a proti onomu zneužívání bojují. Navíc jsou běžně slyšet. V USA také fungují svobodná média, která o tom mohou informovat. I o tom, co se dělo v Iráku či Afghánistánu, se svět dozvěděl převážně z amerických médií. A to vůbec nemluvím o tom, že boj s extremismem a terorismem má v Rusku daleko krutější podobu.

Ale u médií v USA můžeme hovořit o svobodě, jen co se týče opravdu nezávislých médií. Hlavní proud píše jen o tom, co se hodí jedné či druhé části establishmentu. A co se týče represí, zrovna před několika týdny provedla FBI ozbrojenou razii v bytech protiválečných aktivistů... tak liberální, jak se to může jevit zvenku, to v Americe přeci jen není.

Jistě. Ale na roveň se situací v Rusku se to klást nedá. Vezměte si třeba ty věznice, Guantánamo a Abú Ghrajb. Tam se s lidmi podezřelými z terorismu zacházelo strašně, ale neuvidíte kolem nich skládky mrtvol těch, kdo v rámci protiteroristické kampaně prostě zmizeli.

No, to bychom se ale museli bavit i o okupaci v Afghánistánu, o milionu mrtvých v Iráku, o stovkách či snad tisících zpráv podobných té, co nedávno popsala, jak si několik amerických vojáků střílelo pro radost do civilistů a schovávalo jejich prsty jako trofeje. To přeci také vypovídá o...

... dobrá. Chcete-li modelové srovnání, je rozdíl, když dojde k nějakému útoku, kdy je zadržena skupina lidí, které pak někdo mučí, aby vydali svědectví, a potom jsou tito lidé někde s americkým vědomím či americkou podporou internováni. Možná se tak stane protiprávně a možná i na několik let. Pak ale někdo na případ poukáže a padají tresty ... v případě Abú Ghrajb byli potrestáni přeci i generálové.

Když dojde k podobnému incidentu v Rusku, nemají jednotky obvykle zájem, aby zadržení žili déle než čtyři pět hodin. A to, co se děje na vojenských základnách na Kavkaze, to není žádný waterboarding. Nevládním organizacím se jen v Čečensku podařilo zdokumentovat tři tisíce případů umučení k smrti. Dodnes byl za to odsouzen jeden jediný důstojník.

Vy poukazujete na to, že americká armáda unesla určitý počet lidí, z nichž mnozí byli nevinní, a snažila se to legalizovat přes věznice. Ale tito lidé se v těch věznicích našli. V Rusku jde o kvalitativně jinou úroveň porušování práva. Rozumějte, buďto vás mohu někam zavřít a různými, mnohdy i brutálními metodami dlouhé měsíce vyslýchat, anebo třeba jen s pomocí této čajové lžičky udělat s vaší rukou takové věci, že mi do patnácti minut řeknete všechno, co chci, a pak už se nikde neobjevíte.

To, co se děje u nás, nejsou nějaké jednotlivé případy porušování ženevských konvencí či lidských práv člověka zataženého do konfliktu. Jde o věc, která je principiálně za touto hranicí.

Ráda bych se zastavila ještě u Čečenska. Petra Procházková nedávno do Lidových novin napsala, že Ramzan Kadyrov (čečenský prezident) sice vládne tvrdou rukou, ale Čečenci to upřednostňují před nejistotou, která panovala za časů guerillové války. Máte podobnou zkušenost?

Když položíte v Čečensku takovou otázku, opravdu můžete dostat odpověď, o jaké píše paní Procházková. Je však důležité si uvědomit tři věci: za prvé, dnešní Čečenec vám odpoví podle toho, do jaké míry vám věří; za druhé, v přirozenosti lidí je se smiřovat s realitou, jaká je, když s ní nemohu nic dělat; a za třetí, je otázkou, co je to za volbu mezi tvrdou rukou a násilným chaosem, když za obojím stojí ti stejní lidé. I představitelé současných čečenských milic jsou často bývalí povstalci.

Z České republiky je opravdu hodně lidí, kteří žádají o politický azyl, deportováno zpátky do Čečny. Teď je tu zrovna případ Aliho Asájeva, ve kterém soud dvakrát rozhodnul, že se dotyčný oprávněně bojí o svůj život, neboť byl v guerille..., ale na základě dopisu českého ambasadora v Rusku, jenž píše, že se na Asájeva vztahuje amnestie, a nic mu nehrozí, chtějí tohoto člověka deportovat zpátky. Je v Rusku skutečně amnestie garancí bezpečnosti?

Je to otázka konkrétního případu. S amnestiemi, co proběhly, je to ošidné, neboť se netýkají zabití nebo pokusů o zabití příslušníků ruských ozbrojených složek, policie anebo armády. Jenomže o to se přece každý povstalec v ozbrojeném konfliktu přirozeně snaží. A pokud třeba ten člověk nebojoval, ale kupříkladu vařil v táboře kaši, stejně se na něj vztahuje žaloba za napomáhání těm, kteří zabíjeli.

Na které z povstalců se tedy amnestie vlastně vztahují?

S velkou nadsázkou bych řekl, že pouze na skupiny skautů, které po horách po celou dobu sbíraly houby. Ale vážně: osoba, na niž se amnestie vztahuje, není v posledku určována zákonem, ale osobní zárukou loajálních představitelů. Z tisíců takto amnestovaných povstalců jsou dnes příslušníci ozbrojených složek. A jsou to příslušníci věrní, protože když selžou, přestane ručení platit a najednou si někdo vzpomene, že si dotyčný někde za války zastřílel.

Ve skutečnosti všichni vidí, že neplatí zákon, ale seznamy — seznamy použitelných a seznamy nepřátel. Jestli je ten váš člověk na tom druhém, pak je více než pravděpodobné, že bude zadržen nebo zmizí.

Úpravy a faktická doplnění provedl Petr Jedlička. Druhou část rozhovoru, věnovanou ruskému protestnímu hnutí a možnostem změny režimu, je možné číst zde.