V českých médiích se objevují záběry z ruských protestů pravidelně, jejich vyznění se ale již několik let nemění. Zpravidla se sejde skupinka lidí, kteří poukazují na nerespektování nějakého z lidských práv, tu rychle obklopí policisté, a buďto demonstraci rozeženou, nebo ji organizátoři sami rozpustí. Odpovídá toto podání skutečnosti? Jak vlastně ruské protestní hnutí v současnosti vypadá?

Obrázky, které zmiňujete, se váží k takzvaným pochodům nesouhlasících, anebo ke Strategii 31. V obou případech se jedná o pravidelné demonstrace občansky angažovaných lidí, kteří by rádi upozornili na nerespektování ústavy, zejména jejího jednatřicátého článku — odstavce, jenž zakotvuje svobodu shromažďování. První z pochodů nesouhlasících proběhly v roce 2006, Strategie 31 vznikla vloni. Dnes se tematické protesty opakují vždycky v jednatřicátý den každého z delších měsíců.

Jedná se nicméně jen o malou část ruského protestního hnutí. To má teď, obecně pojato, dvojí formu: čistě lokální a vrcholně politickou.

Pokud jde o politickou rovinu, došlo v nedávné době ke spojení čtyř představitelů takzvané nesystémové opozice: (Michaila) Kasjanova, (Borise) Němcova, (Vladimira) Milova a (Vladimira) Ryžkova. Tito pánové jsou vesměs liberálové a mají za sebou kariéru ve vládě. Všichni čtyři jsou všeobecně známí a schopní politikové, jsou to však, abych tak řekl, generálové bez vojska.

Oni sami se vámi vzpomínaných protestů také občas účastní, skutečnými organizátory jsou ale známí lidskoprávní aktivisté jako (Lev) Ponomarjov či (Michail) Schneider. Oba organizovali již v roce 1998, a to byli schopni dostat do ulic statisíce lidí. Dnes jsou to stovky, ve vzácných případech tisíce.

A ta lokální forma?

Souběžně s činností opozičních politiků a známých lidskoprávních aktivistů existuje také řada občanských sdružení či sítí, které se snaží pohnout s čistě lokálními problémy. Jedná se o velice volná sdružení lidí nejrůznějších politických postojů, která se seskupují kolem jednotlivých témat. Jedno takové se například snaží bránit demolicím historických budov v Moskvě, jiné zas vzniklo ve snaze zachránit les v Chimkách, který měl ustoupit dálnici z hlavního města do Petrohradu. Těmto sdružením se podařilo proniknout do celostátních médií a vyvinout na politiky žádoucí tlak.

A v souvislosti s podobou ruského protestního hnutí je třeba zmínit ještě jednu výraznou skupinu — lidi okolo Eduarda Limonova, takzvané nacionální bolševiky. Vám v Evropě se to spojení může zdát divné: Buď je někdo nacionální, nebo bolševik, chtělo by se říci. Ale v Rusku taková skupina existuje a čerpá z obou ideových tradic.

Také nacionální bolševici organizují svoje protesty, a to už řadu let. I s  pochody nespokojených přišli vlastně oni. Tehdy se ovšem jednalo o součást Limonovovy kampaně, když kandidoval na prezidenta. V roce 2006 nastal v tomto hnutí rozkol, protože část sympatizantů prosazovala širší spolupráci s ostatními protestními proudy, a část byla proti. Ideologicky zatvrzelejší osobnosti následně hnutí opustily, a někteří lidé se dokonce přidali k režimu. Například někdejší národněbolševický ideolog Alexandr Dugin dnes pracuje pro prokremelská mládežnická hnutí.

Velká skupina nacionálních bolševiků se nicméně s fundamentalisty rozešla a nyní spolupracuje se zbytkem opozičních sil. Lze je i vídat na oněch demonstracích proti porušování ústavního článku 31. Dva nacionální bolševici navíc byli v minulých letech zavražděni a je téměř jisté, že se tak stalo v souvislosti s jejich protestní činností. I proto je důležité na zásluhy této skupiny nezapomínat, i když pro Evropany je jejich myšlení leckdy dost těžko pochopitelné.

Mluvil jste o tom, že na konci devadesátých let chodily na demonstrace statisíce lidí, zatímco dnes jsou to jen stovky. Čím to, že protestujících tak ubylo?

Prvním důvodem je všeobecné zklamání z politiky jako takové. Druhým je zklamání z demokratů, tedy politiků, které tak v Rusku označujeme. Tito demokraté měli před deseti lety slušnou podporu. Strany jako Jabloko nebo Svaz pravicových sil zasedaly v parlamentu. Jenomže sám pojem demokracie byl v druhé půli devadesátých let zdiskreditován. V zemi proběhla měnová reforma, a lidé přišli o úspory, velmi narostl vliv mafie a o tom, kdo vyhraje volby, nezřídka rozhodovala podpora oligarchů.

Demokratické strany se vůči tomu nedokázaly vymezit. Neměly žádnou srozumitelnou vizi..., neměly představu, kam v mezích svých ideopolitických programů dál jít. Ta mimochodem chybí stále. A pak je tu třetí věc — přístup současné vlády k viditelným problémům. Pokud se v současnosti někde objeví křiklavý problém, vláda či orgány místní správy jej prostě zasypou penězi..., tedy pokud je ještě mají. To vše způsobuje, že se ne tolik vyhraněným Rusům do ulic nechce.

Ale protestů se dnes neúčastní ani všichni liberálové. Zástupci strany Jabloko se třeba na demonstracích neobjevují již léta. Není to tak, že by se i část liberálů přiklonila k establishmentu? Nebo je za tím strach z represí?

Tak trochu obojí, hlavní důvod je ale jiný. Jde o věc rozdílné mentality. Před dvěma lety se konal v Sacharovském centru seminář, jehož se účastnil Václav Havel. Tam tehdy padla podobná otázka. Představitelé dotčených stran na ni odpovídali různě, ale v zásadě říkali to stejné. A bylo vidět, jak Václav Havel nechápe. V Evropě je totiž v demokracii hlavní procedura. U nás je naopak hlavní..., kdo je ten hlavní. Mnohé spory, které se staly důvodem oné neúčasti, se mohou zvnějšku zdát jako ideologické. Se znalostí vnitřních souvislostí je třeba říct, že jde o konflikt o symbolický primát. Jenomže pod tíhou tohoto sporu nedokážou představitelé ruských demokratických stran spolupracovat.