Argumenty o Havlovské tradici ochrany lidských práv, které se mezi českou veřejností objevily v reakci na změnu přístupu české diplomacie k Číně, nutně musí u neznalého pozorovatele vzbudit představu, že od počátku devadesátých let až dosud byla Česká republika příkladným ochráncem lidských práv a po celou dobu se vzorně vyhýbala jakémukoli kontaktu se zeměmi, které lidská práva porušovaly. To samozřejmě neodpovídá plně pravdě.

V souladu s těmito argumenty se v posledních dnech opět zvedla vlna nevole při příležitosti čínské návštěvy prezidenta Zemana. Počáteční kritika údajné české zrady čínských disidentů a následné asistence při pošlapávání lidských práv tamním režimem se ale postupně změnila v kritiku Zemanova chování a především očividného vlivu podnikatelského prostředí na jeho chování, když k návratu do České republiky využil letadla skupiny PPF.

Tématem debaty o české zahraniční politice, kterým do té doby byla lidská práva, se tak bohužel stal mediálně neoblíbený český prezident. Jeho chování by však nemělo přebít velmi důležitou diskuzi na téma ochrany lidských práv v české zahraniční politice. Tu je naopak třeba vrátit zpět a vhodně posunout tak, aby jejím tématem nadále nebyla jen Čína, ale celá naše zahraniční politika a vztahy se zeměmi, které nějakým způsobem porušují lidská práva.

Vývoj českých vztahů se Saudskou Arábií

Příkladem přehlížení porušování lidských práv v české zahraniční politice jsou naše vztahy s bohatými zeměmi Perského zálivu. Vývoj vztahů se Saudskou Arábií - zdejší nejbohatší zemí - popisuje naše ministerstvo zahraničních věcí na svých webových stránkách takto: „Novou dynamiku do vzájemných vztahů (…) vnesla státní návštěva prezidenta ČR Václava Havla v SAK v únoru 2001, během níž byla mimo jiné podepsána dohoda o zřízení ZÚ SAK v Praze.“

Další vývoj vztahů se Saudskou Arábií se vyznačoval především navazováním spolupráce mezi jednotlivými resorty, rozvojem obchodních vztahů a návštěvami Václava Klause na místních ekonomických konferencích. Ze současných zástupců české diplomacie od té doby navštívil Saudskou Arábii v dubnu 2005 Lubomír Zaorálek, který zde jako předseda dolní komory Parlamentu vedl sněmovní delegaci, v květnu 2010 sem pak vedl podnikatelskou misi Hynek Kmoníček z pozice náměstka ministra zahraničí.

Další důležitý bod v rozvoji vzájemných vztahů představovala zdejší návštěva tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga v květnu 2013, při které se nejdřív sešel s místním korunním princem a ministrem obrany v jedné osobě a potom také princem a ministrem zahraničí. Na této návštěvě Karel Schwarzenberg podepsal memorandum o porozumění mezi ministerstvy zahraničních věcí Saudské Arábie a České republiky.

Co se týče zdejšího stavu lidských práv, tak v roce předcházejícím návštěvě Václava Havla vydala Amnesty International tři dokumenty, které popisují omezování lidských práv žen, jejich věznění, mučení vězňů za účelem získat od nich doznání mimo jiné například k čarodějnictví, za které jim hrozil trest smrti.

V jejich počtu podle Amnesty International tehdy Saudská Arábie patřila mezi nejaktivnější státy na světě. Od roku 2000 se tamní situace o mnoho nezlepšila, letos v Saudské Arábii došlo k vykonání již šedesáti poprav a další jsou v plánu.

↗

V rámci své aktuální návštěvy Izraele nezapomněl Lubomír Zaorálek zmínit otázku obětí letního konfliktu v Gaze. Foto Jakub Poláček, Mediafax

Když se dnes naše média velmi podrobně věnují návštěvám českých představitelů v Číně, velmi správně popisují také tamní porušování lidských práv. Naproti tomu o návštěvě Václava Havla v Saudské Arábii lze v současné době dohledat tři články na internetových stránkách Českého rozhlasu, iDnesu a také iHnedu, ale ani v jednom z nich není možné nalézt žádnou zmínku o lidských právech.

Naopak tamní diskriminaci žen popisují, jako by to byl nějaký exotický zvyk a téměř výhradně se soustředí na otázky obchodu a na popis podnikatelské delegace v čele se zástupci kopřivnické Tatry, která tehdy Václava Havla doprovázela. Všechny tři články také citují prezidentova slova o tom, že Saudská Arábie je jednou ze zemí, které jsou středem islámské civilizace, a také o důležitosti vzájemného dialogu založeném na principu respektu a rovnosti.

Pokud by někdo čekal, že se české média o zdejší lidská práva zajímala více později v roce 2013 při příležitosti návštěvy Karla Schwarzenberga, byl by zklamán. O jeho zdejší návštěvě se lze z internetových zdrojů dočíst pouze na stránkách České televize, která dokonce při příležitosti jeho zdejší návštěvy připravila reportáž. Ta se zabývá českými lékaři, kteří zde pečují o zdraví krále a jeho rodiny.

Dobré diplomatické vztahy České republiky se státy, které porušují lidská práva, vedou především k vylepšování vzájemných obchodních vztahů. V roce 2001, kdy Václav Havel poprvé letěl do Saudské Arábie, dosahoval zdejší vývoz České republiky pouze 35 milionů dolarů, do roku 2013 se náš vývoz do tohoto království vyšplhal na 356 milionů.

Hlavní negativum představuje fakt, že v některých případech s nárůstem vzájemného obchodu roste také objem obchodu se zbraněmi. Za posledních deset let vyvezla Česká republika do Saudské Arábie zbraně v hodnotě až 20,5 milionu euro.

Za rok 2013 sem Česká zbrojovka Uherský Brod vyvezla pušky a pistole v hodnotě 4,5 milionů korun a jen čtvrt roku po setkání českého ministra zahraničí Schwarzenberga se saúdským ministrem obrany oznámila kopřivnická Tatra, že získala zakázku na výrobu vozidel pro saúdskou armádu v hodnotě 4,5 miliardy korun a plánuje zde postavit vlastní továrnu.

Deideologizace debaty o lidských právech v české zahraniční politice

O lidských právech v české zahraniční politice je třeba vést důkladnou debatu. Její hlavní otázkou by mělo být, jak a ve kterých zemích by se měla česká diplomacie snažit zasazovat o větší respekt k lidským právům. Z dosavadní aktivity nových zástupců české diplomacie lze například kvitovat důrazné přimluvení se za propuštění vězněné súdanské křesťanky v létě tohoto roku.

Pozitivní je také to, že v rámci své aktuální návštěvy Izraele, nezapomněl Lubomír Zaorálek zmínit otázku obětí letního konfliktu v Gaze. Správně se zde vyjádřil i k očividné neochotě Izraele podílet se na snahách o uzavření míru, a v rámci své cesty také v pátek navštíví okupovaná palestinská území a setká se s místním prezidentem Abbásem.

Od ochrany lidských práv v české zahraniční politice je však třeba očekávat víc. Je třeba se zabývat nejen otázkou Číny, ale především budoucností našich vztahů se Saudskou Arábií a aktivně zde vystoupit proti plánované popravě politicky aktivního šíitského duchovního, kterou Amnesty International popisuje jako součást snah saudských vládců zasáhnout proti zdejšímu disentu.

Je potřeba zvážit také další rozvoj našich vztahů s Bahrajnem, když se v tamních věznicích poslední dobou hromadí političtí vězni například za kritiku režimu na Twitteru. V první řadě je však potřeba se zasadit o to, aby české zbrojařské společnosti zbraněmi nevybavovaly bezpečnostní složky takových zemí, jakými jsou Saudská Arábie nebo Egypt, jak zde popsal Peter Tkáč z hnutí Nesehnutí.

Na druhou stranu snažit se Českou republiku izolovat od zemí, jakými je Čína, a doufat přitom, že tím nějak pomůžeme tamním bojovníkům za lidská práva, nedává smysl. Ekonomická důležitost České republiky se ani zdaleka nemůže rovnat evropským velmocem nebo snad USA a něco takového tak bohužel opravdu není možné.

Podobná izolace může být nanejvýš projevem solidarity se zdejšími obyvateli a odporem k porušování, pak si ale musíme klást otázku, proč projevujeme raději solidaritu Číňanům, Tibeťaňům, Kubáncům a dalším, než Saudům, Bahrajncům nebo Palestincům.

Takto selektivní postoj může být opravdu jen těžko vnímán jako projev skutečné solidarity s těmito obyvateli a odporu k porušování lidských práv. Dá se proto předpokládat, že jeho hlavním cílem je spíše snaha se ideologicky vymezovat proti tamním režimům. To potvrzuje nejen absence skutečně kritické veřejné diskuze o našich vztazích s našimi partnery, kteří porušují lidská práva, ale také způsob, kterým se vedla a nadále vede současná debata o našem sbližování se s Čínou.

Ve svém článku se Rudolf Fürst, výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů zabývající se právě Čínou, zamýšlí nad mediální kritikou vztahu mezi Českou republikou a Čínou. Podle něj se tato kritika celé problematiky dotýká jen velmi povrchově a v žádném případě se nezaměřuje na to, jak bychom v Číně chtěli k ochraně lidských práv vlastně přispět. Autor se také ptá, proč vlastně chceme chránit lidská práva pouze Tibeťaňů a ne dalších početných menšin uvnitř Číny.

Fürst dále píše, že „Česká politika lidských práv jakoby zastydla na počátku 90. let a stala se výhradní doménou neklausovské pravice a jejích sympatizantů, často z řad městských bobos. Jakoby lidskoprávní politika měla charakter aristokratické výlučnosti, která se vyznačuje nepotřebou diskutovat s někým, kdo není příslušníkem elitního klubu.“