O nedávném podpisu ministra Lubomíra Zaorálka pod deklaraci o Tibetu během návštěvy v Číně a následně o výrocích jeho náměstka Petra Druláka se psalo jako o závažných přešlapech české diplomacie. Za pozornost stojí, že na jiná nesporná selhání české zahraniční politiky se neustále zapomíná. Řeč bude o vývozu zbraní.

Česká zahraniční politika se, přijde-li na vývoz zbraní, ohledy na lidská práva neřídí dlouhodobě. Graf Peter Tkáč

České zbraně na vlastní kůži znají obhájci lidských práv v celém světě

Vojtěch Srnka ve svém textu upozornil na cestu někdejšího ministra Schwarzenberga do Saúdské Arábie, kde si s představiteli tohoto anachronického feudálního režimu pěkně popovídal a podepsal memorandum o porozumění. Hlavním cílem cesty byl rozvoj ekonomické spolupráce a českého exportu: do země, kde jsou zakázány politické strany, nesmí se konat volby, opozice je pronásledována, stejně jako náboženské, etnické či sexuální menšiny a kde ženy nesmí řídit auto.

Problém přitom nespočívá jen v tom, že ekonomicky spolupracujeme s režimem, který brutálně potlačuje lidská práva, ale zejména v tom, že mu prostředky k utlačování vlastního lidu přímo poskytujeme — vyzbrojujeme jeho represivní složky. Vzájemná obchodní výměna by ani tak nevadila, pokud by se zohledňovaly její ekologické, sociální a lidskoprávní dopady.

A vyzbrojování represivních složek (armády, policie) problémem je — za posledních 10 let vyvezla Česká republika do Saúdské Arábie zbraně, neboli tzv. „vojenský materiál“ v hodnotě až 20,5 milionu eur — šlo o munici, ruční zbraně, „vozidla“, „výbušná zařízení“ atd. Kopřivnická TATRA tam dokonce raději rovnou postavila továrnu, aby se dodávky náklaďáků pro saúdskou armádu zbytečně nezdržovaly (Samozřejmě se přitom počítá, že budou-li Saúdové v budoucnu nakupovat houfnice, nasadí je právě na tatrovky.)

Saúdská Arábie není jediný případem — ve výčtu dalších podivných diktatur, autoritativních režimů a monarchií, kterým dodáváme zbraně, můžeme dlouho pokračovat: jen v zemích severní Afriky a Blízkého východu skončila za posledních deset let téměř pětina české produkce zbraní, k největším zákazníkům tam patří Alžírsko, Egypt, Jemen a právě Saúdská Arábie.

Podle oficiálních údajů ministerstva průmyslu a obchodu zbraněmi zásobujeme rovněž Rovníkovou Guineu, Uzbekistán, Etiopii (64 houfnic v roce 2012), Bahrajn (opravdu), Thajsko, Srí Lanku, Gruzii (ta byla v období let 2003 až 2008 dokonce pátým největším dovozcem českých zbraní, po prohrané válce s Ruskem, kterou pomohly zahájit i české raketomety a houfnice, se naopak stala prioritní zemí české rozvojové spolupráce), dále dodáváme Indonésii, Vietnamu (druhý největší dovozce v roce 2012) a spoustě dalších. Zastavme se ale nyní u Egypta a Ázerbajdžánu.

Egypt je krásným příkladem kontinuity a stability české vývozní politky — Egypťany vyzbrojujeme neúprosně, bez ohledu na politické změny — vyzbrojovali jsme Mubáraka, dokud nebyl nahrazen Mursím, vyzbrojovali jsme Mursího, dokud nebyl nahrazen juntou, a teď vyzbrojujeme i juntu, v čele s čerstvě „zvoleným“ Sísím. Egypt se přitom už delší dobu zmítá v občanských nepokojích, zhoršující se krize v zemi vyvrcholila zásahem policie a armády proti sympatizantům Muslimského bratrstva v srpnu loňského roku, při kterém zemřelo během jediného dne několik stovek lidí.

Evropská unie tehdy reagovala zastavením vývozu zbraní do této země. Situace se od té doby vůbec nezlepšila, juntu letos v únoru kritizovala dokonce i Česká republika, když se na půdě rady OSN pro lidská práva připojila spolu s dalšími šestadvaceti státy k dopisu vyjadřujícímu znepokojení nad stavem lidských práv v Egyptě.

V dopise podepsaném Českou republikou se doslova píše: „Vyjadřujeme znepokojení nad omezováním práv na pokojné shromažďování, svobodu projevu, sdružování a nad nepřiměřeným použitím smrtících prostředků ze strany egyptských bezpečnostních složek proti demonstrujícím, které vedlo k velkému množství úmrtí a zranění.“ Dopis byl přitom paradoxně publikován zrovna v době, kdy se v médiích objevila informace, že Česká republika právě povolila vývoz dalších dvaceti tisíc pistolí egyptské policii.

Těžko v tomto případě určit, zda jde o projev schizofrenie české zahraniční politiky, nebo její prohnanosti — zatímco na půdě OSN egyptskou policii odsuzujeme, za zády diplomatů tu stejnou policii, odpovědnou za smrt stovek demostrujících, vyzbrojujeme. Svědomí si potom čistíme frázemi o „boji proti terorismu“ a „ochraně českých turistů“.

NESEHNUTÍ v té době spolu s dalšími čtrnácti českými a evropskými lidskoprávními organizacemi žádalo otevřeným dopisem ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo zahraničních věcí, aby vývoz zbraní do Egypta zastavily. Marně. Ministerstvo zahraničních věcí nás potom jen ujistilo, že s egypskými partnery o stavu ochrany lidských práv „vede intenzivní dialog“.

Dalším příkladem upřednostňování ekonomických zájmů před ochranou lidských práv je Ázerbájdžán. Na ten je v souvislosti s konfliktem o Náhorní Karabach uvaleno nepovinné (non-mandatory) zbrojní embargo OBSE a EU. Česká republika ho dodržuje po svém — podle vlastního vyjádření tam povoluje jen vývoz „nezbraňového a nesmrtícího vojenského materiálu“.

Zní to pěkně, dokud nezačneme pátrat po tom, co tam tedy vlastně vyvážíme. Tak například výroční zpráva MPO za rok 2012 uvádí, že jsme do Ázerbájdžánu vyvezli materiál z tzv. „Skupiny vojenského materiálu 7“, jejíž stručný popis zní: „Chemické nebo biologické toxické látky, látky určené k potlačování nepokojů, radioaktivní materiály, související vybavení, součásti a materiály.“

Víc informací bohužel citovaná zpráva MPO neposkytuje. Tato kategorie je přitom tak široká, že může zahrnovat jak smrtící yperit, tak látky na detekci a dekonatminaci chemických zbraní — stejně jako slzný plyn či jinou „látku určenou k potlačování nepokojů“. Nezdá se pravděpodobné, že by Česká republika vyvezla do Ázerbájdžánu chemické či biologické zbraně, v úvahu tedy připadají dekontaminační látky a ten slzný plyn.

Pokud by se ukázalo, že jsme do represemi ovládané země, kde si tamější vládce Ilham Alijev buduje diktaturu prodejem ropy a kde jsou pronásledováni novináři i politická opozice, vyvezli nástroje k potlačování demonstrací, měli bychom další příklad flagrantní bezohlednosti k lidským právům.

Sám bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg přitom v roce 2013 ázerbájdžánský režim nazval „solidní rodinnou diktaturou“ a osobně odevzdal cenu Homo Homini ázerbájdžánskému lidskoprávnímu aktivistovi Intiqamu Alijevovi. Patří přitom již ke koloritu české zahraniční politiky, že to bylo jeho ministerstvo, které dodávku slzného plynu (nebo co to bylo) do této země v roce 2012 umožnilo — za udělování povolení k vývozu sice zodpovídá MPO, to ale musí dostat kladné posudky od dalších resortů, mezi nimiž ten od MZV, je závazný.

A ještě jedna perlička: Ázerbájdžán před časem nakoupil pět izraelských samohybných houfnic ATMOS 2000. Slovo samohybný znamená, že houfnice má vlastní podvozek a na místo určení se dopraví sama. A nepletete se, zdá-li se vám podvozek izraelské houfnice prodané do Ázerbájdžánu povědomý — ano, houfnice je nasazená na podvozku TATRY T 815.

Houfnice o ráži 155 mm přitom jistě nepatří mezi „nezbraňový a nesmrtící vojenský materiál“, jak tedy podvozek tatrovky do Ázerbájdžánu přes embargo EU a OBSE proklouzl? Jednoduše — byl licenčně vyroben v Indii.

Těžko učit, zda šlo o úmysl české tatrovky embargo obejít, nebo o iniciativu indické firmy vlastnící licenci, v každém případě by si měli v Kopřivnici ohlídat, aby prodej jejich produktů — ať už vyrobených doma nebo v zahraničí — neporušoval smluvní závazky České republiky.

Zatímco my diskutujeme, naše zbraně konají

Ukazuje se, že Česká republika dlouhodobě selhává v kontrole vývozu zbraní — všechny uvedené vývozy byly legální (a jestli byly legitimní, nechám na vás), povolené ministerstvem průmyslu a obchodu a přiznané ve výročních zprávách. A bylo jedno, zda právě vládala levice či pravice — ekonomické zájmy měly vždy navrch.

Zodpovědnost přitom leží především na bedrech ministerstva zahraničních věcí, to totiž při povolování licencí musí přihlížet k dopadu na dodržování lidských práv v zemi určení, stejně jako k mezinárodním závazkům České republiky. Tlak veřejnosti je minimální — pokud se totiž o chystaném obchodě dozví, bere ho jako úspěch české ekonomiky, umu a šikovnosti diplomacie; nejčastěji se o něm ovšem vůbec nedozví.

S otřesnými diktaturami, které utlačují vlastní obyvatelstvo, tak nejen spolupracujeme a podepisujeme memoranda, prostředky k útlaku — zbraně — jim přímo poskytujeme. Takže zatímco si tu diskutujeme o lidských právech, hádáme se, zda je lepší „havlovský“ či naopak „pragmatický“ přístup, egyptští policajti nosí v pouzdrech naše pistole, Saúdové si vyrábějí tatrovky pro svou armádu, Etiopané nabíjejí naše houfnice a Ázerbájdžánci potlačují nepokoje českou „skupinou vojenského materiálu číslo 7“.