Mezi Čínou a Evropou

V otázce české politiky vůči Číně se první náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák hluboce a principiálně mýlí: „chybná a škodlivá“ nebyla politika Havlova, nýbrž nynější politika ministerstva zahraničí.

Olga2

Olga Lomová

01.06.2014 09:22

Související

Článek je reakcí na besedu s prvním náměstkem MZV Petrem Drulákem o naší politice vůči Číně v DOXu 29.5.2014 a na interview, které vyšlo v LN 30.5. 2014. Na obou místech zaznělo, že naše nová zahraniční politika, jak vystrčila růžky během návštěvy ministra Zaorálka v Číně, se chce veřejně distancovat od politiky lidských práv spojované se jménem Václava Havla.

Petr Drulák ji považuje za škodlivý „elitářský projekt hrstky nevládních organizací, hrstky spřátelených intelektuálů a novinářů“. Místo toho se hodlá zaměřit na jiné pojetí, které klade důraz na lidskou důstojnost a práva ekologická a sociální. Zároveň se nemíní v duchu „falešného univerzalismu“ vměšovat do vnitřních záležitostí autoritářských režimů.

Otázka vlastní identity
Razantní odmítnutí Václava Havla v rozhovoru pro denní tisk ukazuje nepochopení pro zásadní symbolický význam našeho prvního polistopadového prezidenta a obecně pro důležitost symbolů pro soudržnost lidské společenství, jeho sebevědomí a budoucnost, i pro jeho postavení ve světě. Odmítneme-li Havlovu prý elitářskou politiku obrany lidských práv, chtě nechtě tím odmítáme raison d´ être polistopadových změn i našeho státu, který s Havlem a lidskými právy stojí a padá.

Pokud řekneme, že Havlova politika obrany lidských práv v Číně (a jinde) byla zaměřena jen na jeden úzký segment populace a nebrala v potaz podstatnou část společnosti, případně, že nemá cenu usilovat o demokratizaci autoritářského režimu, dokud o to nezačne usilovat sám a nepozve nás ke spolupráci, v podstatě říkáme, že náš disent byl omyl a podpora, kterou mu poskytoval Západ, nebyla správná .Měli jsme zkrátka počkat, až ÚV KSČ usoudí, že se chce demokratizovat a obrátí se na západní politiky s žádostí o radu.

Na místě je zde připomenout, že náš disent podporoval nejen americký konzervativec Reagan, ale hlavně francouzský socialista Mitterand. Prohlášení namířená proti odkazu havlovské politiky překvapivě rezonují s interpretací naší identity, jak ji podává čínský vládní projekt označovaný jako 16+1.

Jedná se o novou platformu pro hospodářskou a politickou spolupráci, která z iniciativy ČLR vznikla v roce 2013. Platforma sdružuje postkomunistické země Evropské unie i mimo ni (s výjimkou Ruska) ve strategickém partnerství s Čínou. Zatímco u nás se o ní v podstatě nepíše, v čínském tisku je to oblíbené téma.

Základem takto koncipované spolupráce je myšlenka „tradičního přátelství“ ukotveného v bratrských vztazích sahajících do počátku 50. let a zároveň tvrzení, že v Číně probíhají za posledních pětadvacet let stejné změny, jako v evropských postkomunistických zemích. Jako by náš polistopadový vývoj představoval totéž jako budování kapitalismu pod vedením komunistické strany v Číně.

Tvrzení tvůrců platformy jsou věcně nesprávná. „Tradiční přátelství“ se na konci 50. let proměnilo v hluboký rozkol související s odmítnutím stalinismu v SSSR, zatímco vývoj v Číně a jejích spojeneckých zemích Albánii a Rumunsku se vydal opačným směrem; v ČLR tento trend vyvrcholil Kulturní revolucí.

Ještě zásadnější rozdíly jsou ve vývoji po roce 1989, zejména zde je odlišně ukotvena legitimita moci. Na počátku dnešních poměrů v Číně stojí brutální potlačení pokusu o Pekingské jaro, který měl širokou podporu obyvatelstva. Ti, kdo události z jara 1989 veřejně připomínají, jsou dodnes kriminalizováni. Autoritářský režim v Číně se od roku 1989 upevnil a represe proti vlastním obyvatelům stále sílí. U nás se autoritářský režim zřítil a buďme rádi, že naše legitimita stále ještě jakž takž stojí na „pravdě a lásce“.

Je jistě na místě vést otevřenou diskuzi o úspěších a problémech ekonomické a politické transformace u nás (ale také v Číně) a samozřejmě je také na místě inovovat strategie zahraniční politiky. Avšak je dobré si také uvědomit, že mezi námi a Čínou jsou zásadní rozdíly právě v tom, že nezpochybňujeme myšlenku univerzality lidských práv, rovnosti a svobody.

Čínská platforma 16+1 působí mimo jiné jako pokus Číny stmelit postkomunistické země, orientovat jejich politiku víc na východ než na Západ, a vrazit klín mezi staré a nové státy EU. Nástrojem zde je vytváření mýtu společné postkomunistické identity, na jehož základě by měla stát i společná budoucnost, tím spíš, že čínská verze mýtu naší transformace je posilována příslibem čínských investic do velkých projektů v energetice a infrastruktuře.

S bagatelizací rozdílů mezí ČLR a námi se lze setkat celkem často. V pozadí je fascinace čínským „ekonomickým zázrakem“ a také rostoucí znechucení našich voličů politikou, jak se naposledy projevilo u letošních evropských voleb. To však není důsledkem „chybné a škodlivé“ politiky Václava Havla, ale brutálního pragmatismu, který prostoupil – za vydatného přičinění oponentů myšlenek Václava Havla – celou společnost.

Příčinou malého zájmu našich voličů o politiku není elitářství spřátelených intelektuálů, ale to, že se politické strany příliš snadno přátelí s velkým byznysem. Ten pochopitelně kašle na lidská práva – ať ta havlovská, nebo nově akcentovaná sociální a ekologická.

Příkladem toho, co v očích českých občanů určitě znevěrohodňuje demokratickou politiku, je také vliv lobbystického sdružení s názvem Smíšená česko-čínská komora vzájemné spolupráce na MZV, nebo to, že v platformě 16+1 Českou republiku reprezentuje Tomáš Dub, bývalý starosta Prahy 7 za ODS.

Falešný univerzalismus
Petr Drulák v rozhovoru pro LN také odmítl „falešný univerzalismus“ a pokusy „vnucovat“ naše pojetí ideální společnosti jiným zemím. V jeho názoru jsou patrné analogie s debatami v politologických kruzích v USA i jinde na Západě, že čínská kultura je natolik unikátní, že idea lidských práv, jak ji vymezuje Všeobecná deklarace a další dokumenty přijaté na půdě OSN a dalších mezinárodních organizací, jsou pro Čínu nevhodné.

Zde je na místě připomenout, že progresivní intelektuálové v Číně (už zase ti elitáři!) od počátku 20. století považují myšlenku univerzálních a nezadatelných práv doslova za jeden z největších výdobytků lidské civilizace a usilují o její prosazení, a to i za cenu obětování vlastního života. Čína (tehdejší Čínská republika, která dnes zůstává zachována na Taiwanu) patří k prvním signatářům Všeobecné deklarace lidských práv a její představitelé tehdy neviděli v čínské kultuře žádnou překážku k přijetí této ideje.

Ostatně i dnešní Čínská lidová republika se na mezinárodním poli hlásí k univerzálním hodnotám, zejména když kandiduje na členství ve výboru Spojených národů pro lidská práva. Vratkost argumentace kulturní odlišností dokresluje výčet států, které v r. 1948 Všeobecnou deklaraci nepodepsaly: Bělorusko, Československo, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Polsko, Saudská Arábie, Sovětský svaz a Ukrajina. (Bělorusko a Ukrajina, ač součásti SSSR, měly v OSN vlastní hlas.)

Ohleduplnost k čínské kulturní specifičnosti, podobně jako pocit viny za imperialistickou expanzi západních mocností v 19. a první polovině 20. století, je v některých kruzích na Západě módní záležitostí. Rezonuje také v myšlenkách kulturního relativismu, podle nichž prý Číňané jaksi od přírody mají jinou představu o ideální společnosti než my a my nemáme právo jim vnucovat naše hodnoty.

Pozoruhodné je, že tyto názory obvykle zastávají politologové či sociologové, případně filosofové čínského původu žijící v USA, zatímco Číňané doma, sinologové a další lidé, kteří skutečně důkladně poznali čínskou společnost, jsou v podobných generalizacích mnohem zdrženlivější.

Také bychom neměli zapomínat, že myšlenka univerzálnosti lidských práv je jediným možným základem pro mírové soužití globalizovaného světa. Skutečnost, že kategorie lidských práv byla a je teoretizována různým způsobem a také je různě využívána politicky, neznamená, že by všichni lidé bez rozdílu netoužili po bezpečí, důstojnosti a svobodě.

Postoj čínské vlády, která vydává svůj ekonomický růst za základní podmínku realizace lidských práv, a ve jménu tohoto růstu odmítá základní svobody, ignoruje realitu, kdy v Číně roste nespokojenost obyvatelstva rychleji než ekonomika a vzniká situace jakési latentní války občanů proti policii a státním orgánům. Napětí a vztek, který se šíří v čínské společnosti, dokládá prudce rostoucí počet protestů ústících v násilnosti (v roce 2012 se odhady jejich počtu pohybují mezi 175 000 až 200 000), enormní výdaje na bezpečnostní aparát, ale třeba i nedávné cvičení policejních sborů v Pekingu pro případ mimořádné události, které je k vidění na stránkách BBC.

Protesty čínských obyvatel jsou obvykle motivovány primárně sociálními a ekologickými důvody, jsou však neodmyslitelně spjaté i s absencí práv politických a svobody projevu. Ve společnosti, kde neexistují mechanismy, jak vtáhnout obyvatelstvo do rozhodovacích procesů, byť jen na místní úrovni, a každý protest proti korupci, zneužívání pravomocí či prosazování developerských záměrů lze označit za podvracení státní moci, přirozeně propukají násilnosti a hrozí celková destabilizace země.

Naše ministerstvo zahraničních věcí by se o to mělo zajímat, a to nejen z humanitárních důvodů. Svět je příliš globalizovaný a co se děje v Číně, může mít dalekosáhlé důsledky i v Evropě.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Tomáš Fiala - Praha 3

Lidká, ekologická i sociální práva jsou spojené nádoby Pondělí, 2.Června 2014, 18:30:53

Pokud chceme klást důraz na lidskou důstojnost, nemůžeme odmítat či relativizovat lidská práva. A navíc, jakmile je někdo z důvodů obchodních či jiných zájmů ochoten relativizovat lidská práva, je vysoce pravděpodobné, ne-li téměř jisté, že bude ze stejných důvodů relativizovat i práva ekologická a sociální. Jako velké varování vidím "doporučováni" transatlantické dohody.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Slaměný panák Úterý, 3.Června 2014, 08:34:58

Obávám se, že Olga Lomová polemizuje se slaměným Petrem Drulákem. Názory, které tu cupuje na cucky, se poněkud liší od názorů prezentovaných v Drulákově článku z levého sloupku sovisejících textů: http://denikreferendum.cz/clanek/17205-lidska-prava-v-zahranicni-politice-aneb-od-sneni-k-naivite-a-zpet

Ve svém článku z Deníku Referendum Petr Drulák Havlovo prosazování neodsuzuje, nýbrž kritizuje, ba dotkne se i toho, jaký je rozdíl mezi odsudkem a kritikou. Když před Havlovým přístupem upřednostňuje přístup Jiřího Dienstbiera staršího, objasňuje, co pokládá za falešný univerzalismus a jak podle něj vypadá univerzalismus poctivý:

«Smysl pro odlišnost perspektiv a kulturních kontextů ho však nevedl k závěru, že vše je relativní a že o žádných lidských právech se tudíž ani nedá mluvit. Vycházel z nevyhnutelnosti napětí mezi univerzalismem a perspektivismem.

Na sklonku svého života varoval, že lidská práva nelze prosazovat násilím a že pokud Evropané nerespektují zvyklosti a tradice jiných kultur, budou vyvolávat odpor k jednání chápanému jako „nový kolonialismus“. Litoval, že tím mohou jen oslabit „prosazování těch práv, která jsou univerzální.“»

Jestliže Olga Lomová vyčítá Petru Drulákovi: «Petr Drulák v rozhovoru pro LN také odmítl „falešný univerzalismus“ a pokusy „vnucovat“ naše pojetí ideální společnosti jiným zemím. V jeho názoru jsou patrné analogie s debatami v politologických kruzích v USA i jinde na Západě, že čínská kultura je natolik unikátní, že idea lidských práv, jak ji vymezuje Všeobecná deklarace a další dokumenty přijaté na půdě OSN a dalších mezinárodních organizací, jsou pro Čínu nevhodné,» a následně věnuje několik odstavců obhajobě Všeobecné deklarace lidských práv, zřejmě polemizuje s nějakým jiným Petrem Drulákem.

Jeho rozhovor pro Lidové noviny není na webu volně dostupný celý, ale aspoň ukázku si přečíst můžeme: http://www.lidovky.cz/havlova-politika-byla-chybna-a-skodliva-fci-/zpravy-domov.aspx?c=A140530_111312_ln_domov_jzl

«Já si ale vůbec nemyslím, že by s Havlovským pojetím lidských práv bylo spojeno nějaké významné renomé České republiky. To, že je něco jasné a jednoduché, neznamená, že je to správné. Já považuji dosavadní politiku za chybnou. Říkám tomu falešný univerzalismus – falešná představa, že to, jakou jsme si vybudovali představu ideální společnosti, bychom měli vnucovat těm ostatním. Byla to snaha napasovat složitý svět do nějakého jednoduchého post-studenoválečného schématu. Vidím tam i souvislost mezi, řekněme, pozdními Havlovci či epigony Václava Havla a americkými neokonzervativci a myslím, že ta politika byla skutečně chybná a škodlivá.»

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.