Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?

Politika lidských práv, která tradičně patří k naší zahraniční politice, bude vždy selektivní. Mělo by ale být zřejmé, že není a nechce být ani nástrojem mocenských cílů, ani klackem bohatých proti chudým, ani novým křižáckým tažením.

Drulak

Petr Drulák

13.01.2014 08:46

Související

Lidská práva tradičně patřila k výrazným tématům československé a české zahraniční politiky po roce 1989. Podpora lidských práv patří k velkým politickým myšlenkám, které dokáží propojit základní principiální stanovisko s hmatatelnými praktickými přínosy. Jinými slovy, podporovat lidská práva je správné i užitečné.

Správné z důvodů naší přirozené lidskosti, která se bouří, pokud jiní lidé v bídě, ponížení a zoufalství ztrácejí svoji důstojnost. Užitečné proto, že svět, který vytváří bědné, ponížené a zoufalé, není bezpečný ani pro ty, kteří se v něm dokáží pohodlně zařídit. Bída těch druhých je bude vždy ohrožovat. Je proto škoda, že naše zahraniční politika brala lidská práva tak často za špatný konec.

Antikomunismus a lidskoprávní atlantismus
Naše politika vycházela z antikomunismu a profilovala se vyvíjením vnějšího tlaku vůči režimům, které byly tak či ona spojovány s poměry v předlistopadovém Československu. Její výkladní skříní byla částečně úspěšná snaha o diplomatickou izolaci režimu na Kubě a podpora tamních disidentů. Co je na tom špatného?

Na humanitární podpoře disidentům jistě nic závadného není, ba právě naopak. Česká politika i některými dalšími kroky a konkrétními projekty často zmírňovala lidské utrpení s výsledky, za něž se nemusíme stydět.

Trpěla však pochybnou legitimitou a klesající efektivitou. Za pochybnou legitimitu může její úzké a negativně vymezené normativní východisko v podobě antikomunismu. Jistě je na místě se stavět proti zločinům komunismu, byť komunismus mimo Evropu může znamenat něco jiného u nás.

Ale skutečný humanismus se staví rovněž proti zločinům a excesům jiných ideologií a politických režimů. Politice založené na jednostranném, antikomunistickém „humanismu“ hrozí, že bude vnímána jako účelová a ztratí svoji věrohodnost v očích druhých.

To se stalo i české politice lidských práv namířené proti státům, které byly současně trnem v oku USA. Lze mluvit o českém lidskoprávním atlantismu. Tato orientace vyplývala jak z domácího antikomunismu, tak i ze související snahy budovat prostřednictvím společného pojetí lidských práv zvláštní vztah s USA.

Atlantický motiv sice nebyl tak výlučný, jak si představovali ti zahraniční pozorovatelé, kteří vnímali českou politiku pouze jako zištný příspěvek do americké reálpolitiky, ale spolu s antikomunismem zásadně oslabil mezinárodní věrohodnost českého pojetí lidských práv. 

Dále ji podkopaly další souvislosti českého atlantismu – krajní podezřívavost vůči Rusku a Číně (vyplývající z antikomunismu) a mlčení k porušování lidských práv ze strany spojenců. 

Zlatý věk lidskoprávního atlantismu je spojen s působením Václava Havla ve funkci prezidenta. Jeho charismatická osobnost alespoň navenek zdánlivě překonává vnitřní rozpory lidskoprávního atlantismu, ale po jeho odchodu z Hradu se ukazuje naivita havlovského pojetí a lidská práva se z atlantismu vytrácejí.

S Bushovou „válkou“ proti terorismu a projektem amerického radaru získává český atlantismus načas nový obsah, který však s lidskými právy příliš společného nemá už ani navenek.

Nejen že politika lidských práv ztrácí svoji vnější legitimitu, ale přichází i o tu vnitřní. Zatímco ještě koncem devadesátých let byl antikomunismus výrazným tématem, které politicky oslovovalo podstatnou část společnosti, dnes už se jedná o zcela okrajovou záležitost. Poslední pokusy české pravice mobilizovat proti komunistům či kryptokomunistům opakovaně vyzněly naprázdno vedle politicky úspěšných kampaní proti korupci či za sociální jistoty.

S vaničkou antikomunismu pak vyléváme i zahraniční politiku lidských práv. Diskuse o globální dimenzi české zahraniční politiky se pak v poslední době omezuje pouze na ekonomickou diplomacii. To je škoda. České globální působení se přirozeně neobejde bez ekonomické diplomacie, právě tak ale potřebuje aktivní multilaterální politiku, zejména v OSN, a politiku lidských práv.

Realistické snění
Českou zahraniční politiku lidských práv nelze založit na návratu k havlovskému pojetí. Způsob, jakým se dnes někteří politici, aktivisté či podnikatelé hlásí k Václavu Havlovi, připomíná fetišizaci, která není hodna jeho odkazu. Tato velká postava české politiky si zaslouží uznání za svoji činnost v disentu, během sametové revoluce a ve svém působení československého prezidenta.

Jeho význam však rovněž vyžaduje, abychom se s ním kriticky vyrovnali tím, že poukážeme na jeho slepá místa a selhání. K nim patří oblast mezinárodních vztahů a zahraniční politiky. Havel jim nerozuměl. Jako disident se jimi intelektuálně nezabýval a jako prezident spoléhal pouze na své morální zaujetí a na rady svých spolupracovníků.

Svůj přístup k mezinárodní politice předznamenává v eseji Anatomie jedné zdrženlivosti z poloviny osmdesátých let, v němž vysvětluje zásadní neporozumění mezi západními levicovými aktivisty a východními disidenty. Mírové aktivisty varuje před appeasementem a „kapitulací před zlem“.

Vyčítá jim slepotu vůči sovětské válce v Afghánistánu a připomíná, že mír je ohrožován především potlačováním lidských práv. Tato do určité míry oprávněná kritika však kulhá politickou slepotou svého autora.

Havel identifikuje lidská práva pouze s občanskými právy zajišťujícími kontrolu politické moci. Svoji kritiku staví na morálních argumentech, které jsou z hlediska politické praxe buď nesprávné, neboť empiricky neplatí („svévole vnitřní přerůstá i ve svévoli vnější“, „zrušení soutěže o moc umožňuje jakékoliv zbrojení“), nebo nepoužitelné, neboť zpochybňují politiku jako takovou („nedůvěryhodnost v něčem vyvolává obavy z nedůvěryhodnosti ve všem“, stát, který lže vlastním obyvatelům, lže i ostatním státům).

Tento naivní přístup snad měl své místo v bipolárním světě osmdesátých let. Dával morální sílu těžce zkoušeným disidentům a americká zahraniční politika ho mohla využít k podrývání pozic komunistických vlád.

Po roce 1989 však působí nemístně agresivně a kontraproduktivně, zejména když ho Havel se všemi vnitřními rozpory absolutizoval do neokonzervativní podoby globálního boje za politickou svobodu pod vedením USA. Zde skutečně není k čemu se vracet a nač navazovat.

Zahraniční politika lidských práv se však může opřít o hlubší tradici českého humanismu, jejímž nejvýraznějším novodobým představitelem byl Masaryk. Masaryk považoval humanitu za základní linii českých dějin, jejíž konkrétní vyjádření závisí na historických podmínkách. Sám v období konce 19. a počátku 20. století chápal humanitu jako demokracii, národní sebeurčení a sociální spravedlnost.

Vymezoval ji tedy pozitivně a široce. Nedefinoval ji negativně jako anti-monarchismus či anti-katolictví, jakkoli se proti obojímu vymezoval, a neomezoval ji pouze na národ, pouze na občanská práva či pouze na sociální otázku. Ovšem jako člověk své doby se na svět díval pouze z evropské perspektivy a nezápadní svět příliš neznal.

V soudobém českém myšlení o mezinárodní politice nalezneme ohlasy masarykovského humanismu především u Jiřího Dienstbiera, disidenta a diplomata. Lidským právům přikládal mimořádný význam jak v domácí, tak i v zahraniční politice. Přesto se zásadně rozcházel s lidskoprávním atlantismem.

Především měl smysl pro odlišnost perspektiv. Své Snění o Evropě začíná citátem, že svět „vypadá jinak z Vídně a jinak z Texasu“. Jeho nezápadní novinářská zkušenost z Indonézie mu pomáhala tuto odlišnost chápat hlouběji než většině západních politiků.

Smysl pro odlišnost perspektiv a kulturních kontextů ho však nevedl k závěru, že vše je relativní a že o žádných lidských právech se tudíž ani nedá mluvit. Vycházel z nevyhnutelnosti napětí mezi univerzalismem a perspektivismem.

Na sklonku svého života varoval, že lidská práva nelze prosazovat násilím a že pokud Evropané nerespektují zvyklosti a tradice jiných kultur, budou vyvolávat odpor k jednání chápanému jako „nový kolonialismus“. Litoval, že tím mohou jen oslabit „prosazování těch práv, která jsou univerzální.

Jako bývalý disident si byl vědom významu občanských práv, to mu však nebránilo uznávat význam práv sociálních, za jejichž zanedbávání kritizoval ekonomický liberalismus. USA znal a respektoval, považoval se za přítele Američanů. Odmítal však jejich agresivní moralismus.

Kritizoval Reagana s jeho rétorikou „říše zla“, Clintonovu válku proti Jugoslávii i války Bushe mladšího. Snil o lidštějším světě, ale jeho humanistické snění se opíralo o hlubokou znalost politické reality.

Cesta dialogu
Dienstbierovo snění nabízí lepší základ pro obnovu zahraniční politiky lidských práv než návrat k Havlově naivitě. Vyžaduje pojmout lidská práva šířeji než jen jako práva občanská, měla by rovněž zahrnovat práva sociální a environmentální. Pro několik miliard lidí je stále důležitější osvobození od hladu než svoboda politického projevu. V tomto ohledu si politika lidských práv podává ruku s rozvojovou spoluprací a měla by s ní být v úzkém kontaktu.

Podpora takto široce pojatých lidských práv nemůže vycházet pouze z toho, že si sami určíme, jaká práva považujeme za důležitá a budeme se je snažit u druhých prosazovat. Naše představy mohou být pouze východiskem, s nímž vstoupíme do dialogu se společností, jíž chceme pomoci. Dialogu, který povede ke společné identifikaci priorit a prostředků k jejich dosažení.

V tomto ohledu se lze poučit z úspěšných přístupů k rozvojové spolupráci. V centru nového přístupu by neměla být doktrína, nýbrž člověk. Nikoliv univerzalizující představa o lidských právech, která se opírá pouze o naši západní zkušenost, nýbrž konkrétní potřeba, kterou se v daných kulturních podmínkách projevuje široce sdílená představa o lidskosti.

Politika bude nutně selektivní, některým zemím a tématům se bude věnovat více, některým méně a jiným se nebude věnovat vůbec. Výběr zemí a témat by však měl být natolik vyvážený, aby bylo zcela zřejmé, že politika lidských práv není a nechce být ani nástrojem mocenských cílů, ani klackem bohatých proti chudým, ani novým křižáckým tažením.

Patří k tomu také schopnost diskutovat o lidských právech s našimi přáteli a spojenci. Přátelsky je upozorňovat na jejich kroky, které považujeme za sporné, a přátelsky přijímat, pokud naopak poukáží na problémy u nás. Tedy přesně naopak, než když jsme si před lety dlouho nevšímali problematických stránek Bushovy války proti terorismu a s rozhněvanou kritikou jsme přišli až poté, co americký Kongres upozornil na těžkou situaci našich Romů.

Realistickým sněním je možné založit politiku, která zachytí lidská práva v jejich šíři a odlišnosti perspektiv a která nebude vnímána jako klacek Západu. Taková politika lidských práv by umožnila navázat na naši humanistickou tradici i na praktické projekty, jimiž Česko v minulosti pomáhalo.

A co si myslíte vy? Diskuse (32 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Marek Franěk - Praha 3

Pondělí, 13.Ledna 2014, 11:46:44

Velice dobré, že se autor pokouší bořit havlovský kult.
Očekávám ale, že mu to jen tak neprojde, a nemálo lidí se na něj sesype

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Děkuji Pondělí, 13.Ledna 2014, 19:12:3

za rozlišení Havlovy a Dienstbierovy politiky. Intuitivně jsem to tak vnímala a ráda to teď vidím podložené důvody. Vynikající příspěvek, ale nemyslím, že něco boří, pane Franku, spíš vyjasňuje, osvětluje.

Daniel Veselý - Překladatel

To není boření, ale tvoření Pondělí, 13.Ledna 2014, 20:44:11

"Tohle má být boření havlovskýho kultu!? "Tato velká postava české politiky si zaslouží uznání za svoji činnost v disentu, během sametové revoluce a ve svém působení československého prezidenta."

Petrasek Milan - penzista

Čtu to jako pokus o Pondělí, 13.Ledna 2014, 21:04:28

vlídnou kritiku té části politickospolečenských postojů V. Havla, způsobených jeho hlubokou znalostí politické reality.
A tou realitou byla v té době aktivní podpora dominance neoliberání doktríny - u nás klausismu.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Pár postřehů na doplnění Pondělí, 13.Ledna 2014, 22:08:56

Moc pěkný článek. Přesto by bylo dobré dodat pár aspektů, na něž možná autorovi nezbylo místo a které bychom si měli připomenout.

1) Sen o dobrém a spravedlivém Západě (na prvním místě USA) jsme tu snili mnozí. Z těch z nás, kteří jsme za normalizace obdivovali Václava Havla, asi skoro všichni.

2) Západ z dob normalizace nebyl zdaleka ještě Západem éry globalizace a s ní spojené demontáže sociálního státu. Nebyl to tehdy ještě kasinový kapitalismus.

3) Havel byl, podobně jako Lech Walesa, Dalajláma, Solženicyn, Sacharov nebo i Jan Pavel II., jistou ikonou, se kterou se západní politici rádi ukazovali. Vyráběli si tak image ochránců utištěných a bojovníků za tzv. lidská práva, ačkoliv už tehdy oddaně sloužili korporacím.

Nejpodstatnější se mi ale zdá pohled na uvedenou problematiku z hlediska sociální otázky.

1) Lidská práva, jakkoliv mohou být různě definována, jsou nemyslitelná bez práv sociálních. Při vší nepřijatelnosti komunismu je třeba přiznat, že tato práva tu byla v míře docela široké zajištěna. To si tehdy asi jenom málokdo z nás uvědomoval. Pojem „sociální práva“ nebyl tehdy vůbec užíván (možná ani znám). U nás jsme sociální práva brali jako samozřejmost a proto nás vůbec nenapadlo, že by to na vyspělém Západě samozřejmost být neměla. Protože komunisté díky svým zločinům z let padesátých a zradou z r.1968 ztratili veškerou důvěryhodnost, jejich varováním nikdo nevěřil. Nevěřili ani sami sobě.

2) Mohlo by se zdát, že o sociální práva nás připravili kapitalisté vlivem globalizace nebo naši lidé, kteří nekriticky nadbíhali USA, snad i Václav Havel. Také by se mohlo zdát, že
komunisté byli tou hlavní silou, která ze zásady trvala na sociálních právech. Tak to ovšem nebylo. Byli to právě komunisté, zejména komunisté druhého sledu, na které nebylo tolik vidět (náměstci, komunisté ze zahraničního obchodu, lidé z prognostického ústavu, komunisté z bankovnictví) a přirozeně také nekomunisté, kteří ale díky dobře postaveným komunistickým ochráncům měli dobré bydlo a jezdili si na Západ. Ano tito lidé především a nikoliv disidenti u nás prosazovali bezohledný kapitalismus bez
přívlastků. J.Dienstbier st. je velmi trefně nazval pravicovými komunisty. To bylo naprosto přesné.

3) Jistěže mohl a měl Václav Havel rozpoznat výměnu tzv. lidských práv - jak jsme jim za normalizace rozuměli (tj. svoboda vyjadřování, svoboda cestování, svoboda tisku) – za
práva sociální – jak jsme jim nerozuměli a nepovažovali si jich. Jenže tehdy, když se právě o tomto rozhodovalo, což byl začátek devadesátých let, si toto nebezpečí neuvědomoval asi skoro nikdo. Později, asi tak kolem roku 1999, kdy už bylo dokonáno, věci byly jasné a fenomén Havel byl definitivně převálcován fenoménem Klaus, už byl Václav Havel slabý a věci šly evidentně kolem něho.

Co se týče lidských práv a jejich postavení v české zahraniční politice, myslím si, že větší ambice nejsou na místě. Nejsou-li lidská práva, která jsou neodmyslitelně spjatá s právy sociálními, uplatňovaná doma (diskriminace Romů, rostoucí chudoba, bezdomovectví, platby ve zdravotnictví, ve školství), koho chceme poučovat? Kdo nás může brát vážně?

Toto ovšem zcela jistě není stav, který by si býval Václav Havel přál. Otázkou je, jestli mu mohl zabránit. Vždyť všude ve východní Evropě to dopadlo stejně. Dodejme, že ani mimo Václava Havla se za dobu jeho působení v politice nenašla relevantní síla, která by rafinovanou výměnu sociálních práv za právo cestování a zcela jalovou svobodu vyjadřování rozpoznala a pokusila se cosi konat.

S přáním všeho dobrého a s díky za výborný článek, Jiří Vyleťal.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pondělí, 13.Ledna 2014, 22:46:44

Pane Vyleťale, naprostý souhlas. Zvlášť ten postřeh o rafinované výměně sociálních práv za právo cestovat a jalovou svobodu vyjadřování. Ano, bohužel.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Vyleťale, Pondělí, 13.Ledna 2014, 22:51:18

má smysl nazývat ony "pravicové komunisty" "pravicovými" a "komunisty"? Nebyli to prostě a jednoduše pokrytci?
Se zbytkem vašeho příspěvku ovšem souhlasím.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ano, má, pane Kolaříku Pondělí, 13.Ledna 2014, 23:38:47

Protože komunisté především v padesátých letech, ale i později, zcela fanaticky, bezohledně a krvavě prosazovali svoje vidění světa. Ani se nenamáhali definovat je jako levicové. Ve své podstatě ani levicové – především co do způsobu prosazování – nebylo. Vůbec totiž nešlo o nějaké rozvolnění přílišného autoritářství, jak je levicovost všeobecně chápána, ale o nesrovnatelně tužší despocii, než bylo carské samoděržaví.

Česká pravice právě tuto bezohlednost, zaslepenost, fanatismus a absolutizaci moci (s opozicí se nebavíme, máme stoosmnáctkovou většinu; zákony pro nás výhodné prosadíme v nouzovém režimu; všechno vyřeší volný trh; vše se dá převést na peníze, atd.) okopírovala od komunistů. Ostatně všimněte si, že ti nejzapálenější pravičáci u nás byli buď někdejší komunisté, nebo svazáci, nebo čekatelé na vstup do KSČ. Nikdo z nich nebyl disident, nikdo z nich neseděl, o nikom z nich jste nikdy neslyšel ze Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. Pozorujte také, že někdejší komunisté (myslím teď obyčejné komunisty, žádné nomenklaturní kádry) jsou velice často nadšení voliči pravice a nekritičtí obdivovatelé Václava Klause. Kdo myslíte, že byl pro komunity, kteří neměli dle vlastní ideologie většího nepřítele než naditého buržousta a většího spojence než byl svobodně smýšlející dělník, přijatelnější? Fanatik trhu a bezohledného kapitalismu Klaus nebo humanitní volnomyšlenkář Havel?

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Boření a tvoření kultu Pondělí, 13.Ledna 2014, 23:43:10

Tvoření kultu ve skutečném významu onoho slova předpokládá nekritické uctívání, vyjádření uznání je úplně jiný žánr. Pokud by někdo v článku, jenž KRITIZUJE základy konceptu bolívarské revoluce, napsal o Chávezovi: "Tato velká postava venezuelské politiky si zaslouží uznání za svoji činnost před prezidentskou kandidaturou, během dubnového puče, i za působení ve funkci venezuelského prezidenta," šlo by o tvoření kultu Huga Cháveze?

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Vyleťale, Pondělí, 13.Ledna 2014, 23:47:56

chápu kam míříte. Ale není právě ono rozhodování v rozporu s údajně svým světonázorem spíše ukázkou toho, že jim až tak vlastní nebyl? Čili jejich pokrytectví? Není onen fanatismus součástí masky? Nepřehánějí tito lidé právě proto, aby nikoho ani nenapadlo, že jim je to celé ukradené, a chtějí jen hřát svůj zadek?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lidská práva a humanita Úterý, 14.Ledna 2014, 00:04:40

Pan Drulák přišel s bezpochyby zajímavým textem, který si klade za cíl přesunout směr pozornosti z úzkého pojetí tzv. "lidských práv" v pouze liberalisticko-politickém pojetí na jejich rozšíření o sociální dimenzi, čili o práva sociální. A zároveň je zde konkrétní výzva na domácí politiku, aby v mezinárodní politice vyvíjela aktivitu právě v tomto novém, rozšířeném smyslu.

Potud lze proti intencím autora sotva co rozumného namítat. Nicméně, při bližším pohledu se zde objevují přece jenom dva problematické body:

1. vztah oněch "lidských práv" a humanity, a

2. otázka aktivního subjektu.

K bodu prvému. Jakkoli je snaha autora o rozšíření (dosavadní dominující, "atlantické") koncepce lidských práv o sociální dimenzi pochopitelná a její důvody přesvědčivé, přesto se zdá, že se zde autor dopouští určité nedůslednosti.

Totiž: jestliže platí, že ono pojetí "lidských práv", které se omezuje pouze na čistě občansko-politickou rovinu, je pojetím zúženým, restriktivním - pak je nutno položit otázku, jestli se tento principiálně omezený charakter onoho konceptu "lidských práv" opravdu nějak substanciálně změní jenom tím, když se k oné sumě občansko-politických práv připočítá ještě určitá suma práv sociálních.

Jde o to: pan Drulák se - a to bezpochyby plným právem - odvolává na humanismus.
Jenže, ona klíčová otázka tady zní: do jaké míry lze skutečně humanismus v dostatečné míře sevřít jenom do určitého výčtu těch či oněch práv?

Humanismus, to je veškerý horizont autenticky lidského žití; humanismus - zkusme to vyjádřit s Marxem - je stav, kdy od všech vnějších tlaků osvobozená lidská bytost může nerušeně rozvíjet v š e c h n y své bytostně lidské vlohy.
Humanismus v tomto smyslu je principiálně neohraničený, všestranný a multidimenzionální; v této své nekonečné rozprostraněnosti je vlastně neuchopitelný. Je nutno jeho substanci, jeho obsah hledat a vytvářet vždycky znovu a znovu.

Zatímco "lidská práva" - to automaticky evokuje představu, že někdo někam přijde s určitým hotovým k a t a l o g e m, jako nějaký účetní - a položku po položce si odškrtává, co z onoho katalogu je naplněno a co ne. Má dáti, dal. A když u toho svého katalogu může pozitivně odškrtnout všechny položky, je spokojen. Z jeho pohledu účetního není ničeho více, co by ještě pro lidskou bytost bylo možno učinit.

K bodu druhému: Jestliže pan Drulák svou výzvu adresně směřuje na českou politiku, aby v daném smyslu změnila své priority a perspektivy, a začala se v mezinárodních vztazích chovat "neatlanticky" - pak je nutno položit otázku, kde v daných poměrech vzít nějaký reálný subjekt, který by v daném smyslu mohl začít vykonávat svou činnost.
Anebo přesněji, kde - za daných objektivních rámcových podmínek, totiž za daného typu státu a jeho sebesrozumění (respektive jeho ideologie) - tedy kde za daných podmínek najít reálnou, nosnou základnu pro takovýto zásadní obrat myšlení a jednání.

Státní zřízení českého státu je totiž od posledního revolučního převratu státním zřízením občansko-liberalistickým. (Dřívějším, dnes už ovšem nepoužívaným názvoslovím by bylo možno říci: zřízením buržoazním.)
Krátce řečeno: státně-politické zřízení současného českého státu je založeno principiálně právě na tom, aby se lidu poskytla přehršle určitého množství politických a i sociálních práv - svým způsobem právě za tím účelem, aby se tento lid přestal ptát po skutečné humanitě.
Tento stav by bylo možno v krátkosti vyjádřit asi tímto způsobem: kdykoli se lid začne ptát po svém jediném opravdu lidském právu, totiž po právu žít ve všestranně lidském, humánním světě, naplněném myšlenkou vzájemnosti, smysluplnosti společenského dění a vyšší dimenze lidské existence, dostane se mu automaticky odpovědi: Co to vlastně chcete, tady máte ten svůj balík občanských a sociálních práv, a kušte!

Krátce řečeno: česká republika prostě objektivně je jedním z oněch "atlantických" států, kde právo na "prvorozenectví" pravé humanity je programaticky zaprodáváno za "mísu čočovice" omezeného katalogu těch či oněch "práv". Za dané situace opravdu není možno spatřit nic, co by mohlo poskytnout nějakou reálnou základnu pro opravdu zásadní obrat perspektivy, jak ho - zřejmě - má na mysli pan Drulák.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

Jiřímu Vyleťalovi Úterý, 14.Ledna 2014, 05:31:29

Milý příteli Vyleťale -
ale nebyla náhodou tím, kdo "zcela fanaticky, bezohledně a krvavě prosazoval svoje vidění světa" po staletí svatá církev římská?

(Čtenářům i autorovi se omlouvám, že se přidržuji zde rozšířené a nesmírně oblíbené zásady nediskutovat o textu. K tomu se, po řádném přečtení, chci vráti později.)

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

text se mi líbí Úterý, 14.Ledna 2014, 06:05:32

ale vytknul bych mu, že se pohybuje v rovině přání a "proklamací".
Také na mýtus o "disidentech" bych se díval kritičtěji. Z disidentství jakoby se stala "instituce", průkazka osvědčující jakýsi "správný" postoj (v minulosti). Já jsem, podobně jako řada dalších, termín disident vždycky odmítal. Kdo to je - ten, kdo nesouhlasí a dává svůj nesouhlas otevřeně najevo?
Je zajímavé podívat se, jak někteří (např. Karel Kosík) odůvodňovali své odmítnutí podepsat Ch77. Jejich argumentům by bylo dobře věnovat větší pozornost.
Nelze popřít, že mnozí se svým "disidentstvím" vyčlenili právě z té společnosti, v jejíž prospěch svým kritickým postojem údajně chtěli působit. Vytvořili, možná nechtěně, jakousi elitu, jakýsi spolek "spravedlivých".
A přitom mravně většinou nestáli o nic výše než ostatní obyvatelé této země.
Ústav pro studium totalitních režimů (už ten idiotský název!) je zářným příkladem překrucování skutečnosti.

Antikomunismus kdysi Thomas Mann označil za "pošetilost". Pošetilostí, ať se na mne nikdo nezlobí, zůstává i dnes. Je to jen klacek, kterým kolem sebe někteří (namátkkou pan senátor Štětina) hlava nehlava mlátí....

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

Vzhledem ke známému chování prezidenta Zemana.... Úterý, 14.Ledna 2014, 08:01:30

Vzhledem ke známému chování prezidenta Havla ....
Vzhledem ke známému chování prezidenta Klause .....

Hraběcí rady z Mnichova .... nic nového.

Tato noc nebude krátká - pravil klasik.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Zilzerovi Úterý, 14.Ledna 2014, 08:40:55

Vážený a milý pane Zilzere,
na to, abych na Vaši otázku vyčerpávajícím způsobem odpověděl, je třeba poměrně velký rozsah textu. Naposledy, když jsem byl jistým čtenářem DR vyzván k podobně rozsáhlé odpovědi na několik otázek rovněž náboženského charakteru (šlo o článek pí. Hájkové „ Komunistický advent …“), jsem nešetřil času ani písma a odpověď jsem podal. Reakce dotyčného čtenáře byla naprosto nulová…

Proto odpovím stručně a bez argumentace: doporučuji navštívit tu a tam mši v Řeporyjích, kde slouží pokorný, nekonvenční a každému srdci blízký pan farář Benda, zajít na mši do Ořecha, kde také slouží pan farář Benda, zajít na farní kafe po mši v Ořechu (koná se např. tento týden v neděli po mši a pak následně každý druhý týden; mše je od 9.30 hod.), zkrátka trochu proniknout mezi obyčejné katolíky. Hledat odpovědi tam. A bude nalezeno.

A potom se zamyslet, co že je na té katolické církvi tak venkoncem zkaženého, že je jí třeba při každé příležitosti předhazovat minulost, jako by každým selháním minulosti musela být navždy a neodvratně určena beznadějně špatná budoucnost.

Jinak mne docela potěšilo, pane Zilzere, že čtete mé komentáře dříve než článek, ke kterému se vztahují…

Přeji vše dobré a zůstávám s nejpřátelštějšími pozdravy,
Jiří Vyleťal

Luděk Ševčík - OSVČ

Úterý, 14.Ledna 2014, 13:14:17

"je jí třeba při každé příležitosti předhazovat minulost, jako by každým selháním minulosti musela být navždy a neodvratně určena beznadějně špatná budoucnost" - platí jen pro katolickou církev?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Michaelu Kolařikovi Úterý, 14.Ledna 2014, 14:18:48

Vážený a milý pane Kolaříku,
ano, jistěže jde o pokrytectví, máte naprostou pravdu. J.Dienstbier st. však nemluvil o pokrytectví z toho důvodu, že za tímto obecným slovem nestojí žádný konkrétní jev, k němuž se slovo vztahuje, ani žádná argumentace. Řekne-li se však „pravicový komunismus“, každý v kontextu doby a poměrů, ví, oč jde a proč. Proto je ten výraz tak přiléhavý.

Fanatismus s jakým byl komunismus u nás prosazován a s jakým stále ještě je prosazován liberalismus, nemusí nutně vycházet jen ze zaslepenosti a slepé víry. Zrovna tak může vycházet – a tak se také ponejvíce dělo a děje – z výhod, které si zakladatelé nových pořádků od svých záměrů slibují. Takže o masku v prvoplánovém smyslu slova tu spíše nejde.

Tito lidé, jak je zmiňujete v otázce, tedy opravdu nepřehánějí. Buď tak fanaticky a navzdory všemu věří v omyl, anebo v omyl nevěří, ale vydávají jej za správnost, protože od toho čekají vlastní prospěch. Ti druzí i ti první tak činí se stejnou vehemencí, jenom důvody mají různé. Ti druzí zištnost, ti první své „neomylné přesvědčení“.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Robin Ujfaluši - Praha 7

Lidská práva a migrace Středa, 15.Ledna 2014, 12:32:26

Díky za podnětný text... ještě bych dodal jednu věc, která souvisí spíše nepřímo, ale přesto - zasazovat se o lidská práva ve světě (což zcela podporuji) bude vždy trochu pokrytecké, pokud budeme mít takovou imigrační politiku, jakou máme, tj. velmi restriktivní, místy až paranoidní, jako by každý cizinec, který tu chce žít, byl potenciální zlo a nebezpečí - nejenže tím odrazujeme schopné lidi, ale řadě potřebným upíráme právo na důstojný život (jako nedávno zpochybnování politického azylu pro syrské uprchlíky). Nejde ale primárně o jednotlivé případy, které se semtam zmedializují, ale o dlouhodobé nastavení české imigrační politiky.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

panu Kolaříkovi Středa, 15.Ledna 2014, 12:38:17

s panem Ladislavem Bátorou jsem se, stejně jako s Karlem krylem, setkal několikrát osobně.
Takže mi uniká smysl Vaší - jistě dobře míněné - rady, abych si Kryla nebral do úst, a s Bátorovým případem se seznámil.

A - mimochodem - Havel a Dienstbier zahraniční politiku nedělali "společně", leda snad v tom smyslu, že jeden byl presidentem a druhý ministrem zahraničí. Ale do toho Vy asi také vidíte mnohem hlouběji než toho já vůbec jsem mocen....
(Diskusi o Václavu Havlovi tu opravdu rozvíjet nehodlám.)

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

pane Vyleťale Středa, 15.Ledna 2014, 12:41:40

nic v dobrém, - ale dobře vidíte fanatismus u komunistů. U svaté církve římské Vám to patrně připadá jako zapomenutí hodná drobnost z dávné minulosti. Jenže tato instituce se zapletla i s nacisty - nejen v osobě kardinála Stepinace a podobných. Ale protože je "svatá? tak se to vlastně nepočítá, že?
Hlavně, že dnes tato firma usiluje o všeobecné dobro pro všechny....
Za nabídku, abych navštívil bohoslužby tam i onde (v Řeporyjích už jsem to párkrát udělal) děkuji. Bohužel mne ale duch svatý zatím neosvítil - mám patrně smůlu.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ještě k reakci pana Zilzera Středa, 15.Ledna 2014, 23:37:41

Vážený pane Zilzere,
nic ve zlém, ale závažným nedostatkem kritiků katolické církve je, že jí neznají.

Kdyby do toho kostela chodili, kdyby se zapojili do dobrovolnických činností ve farnostech, kdyby tu a tam zaklekli s hadrem, rýžákem a kýblem a vydrhli podlahu v kostele, kdyby si tu a tam připravili výklad ke čtením a evangeliím, kdyby četli papežské encykliky, kdyby obíhali stárnoucí vdovy po sídlišti s vercajkem, kdyby…, kdyby…, viděli by tu církev úplně jinak. Asi na ten způsob jak o tom píše papež František ve své první a zatím poslední encyklice „Světlo víry“.

Místo toho kritici církve si najdou jeden neblahý jev, který se v církvi vyskytl, ten zobecní a mohou si oddechnout s tím, že zase nenašli nikoho, kdo by na ně mohl klást nějaké mravní nároky.

Víte, ona každá organizace, která je tvořena lidmi – a to církev je – má v sobě i lidi, kteří jí nedělají dobrou reklamu. Tak se v církvi jistě najdou lidé tíhnoucí ke všemožným neřádům, také jistě i lidé, kteří se nějak zapletli s fašismem apod. Otázkou u takových selhání je, zda jde o záležitost mající charakter jednotlivosti, anebo systematického postupu. Pokud se z danou problematikou dobře seznámíte, což v sobě ale nese i aktivní účast v církvi – protože bez ní do svého úsudku nezahrnete vztahy uvnitř církve a život uvnitř církve, včetně působení směrem ven – pokaždé dojdete k závěru, že to podstatné je dobré a následováníhodné. Že katolická církev přes všechny hříchy, jež se v ní za dvacet století vyskytly, stále plní vůli Boží a je majákem dobra na tomto světě.

Ostatně, kdyby jste bral na ostatní lidské organizace stejný metr jako na katolickou církev a ještě k tomu zohlednil 2000 let její existence, během které měla dost času nasbírat šrámy na vlastní důvěryhodnosti, žádná z nich by nedopadla lépe. Netřeba chodit hluboko do středověku, jemuž ani nemůžeme z hlediska existence jednotlivce uvnitř tehdejší společnosti rozumět, stačí se podívat na dobu, kterou jsme prožili. Obstála snad katolická církev v době komunismu, v době, která byla zvlášť nepřátelská právě k ní, hůře než kdokoliv ostatní? Zcela jistě ne.

Přeji všechno dobré a klidnou noc, Jiří Vyleťal

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

panu Kolaříkovi namísto omluvy Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 06:34:28

možná jste o Ladislavu Bátorovi uvedl "něco více", mně se to v tuto chvíli nepodařilo dohledat. Ale to není tak důležité.

Nálepku fašouna můžete pochopitelně užívat dle libosti resp. dle vlastního zralého uvážení.
Ano, Bátora se pohyboval ve velmi podezřelých, řekněme fašistoidních, kruzích. Ano, vyjadřoval se nezřídka tak, že si tu nálepku možná i zaslouží.
Jenže jde - přinejmenším mě - o něco jiného:
jde o mediální popravu člověka, který svými názory do krajnosti provokuje a nechává se (to přinejmenším) instrumentalizovat - ale kterému přitom chybí postavení, které těm opravdu mocným (Klaus, Petr Hájek namátkou) dává jistou ochranu, jisté "krytí".
Tím je v pozici nýmanda, kterému není dovoleno to, co Jovovi.
A to je to, co kritizuji: jak se někteří novináři a velká část takzvané levice s hlubokým despektem do něj trefovali, udělali z něj fackovacího panáka. Ale ty facky měly mít jiné adresáty: třeba Nečase, Julínka e tutti quanti. Takový je můj pohled na věc.

Žádáte-li omluvu, je to víceméně Váš problém - patrně jste potomkem rytířů, kteří při každé urážce házeli rukavici a vyzývali k souboji, aby jejich čest nebyla poskvrněna. To bych ovšem akceptoval pouze tehdy, kdyby šlo o urážku ženy. A o to tady, tuším, neběží.

A k Havlovi a Dienstbierovi, abych Vám osvětlil, při Vašem vzdělání, co jsem vlastně měl na mysli:
Co se týkalo např. americké agrese proti zbytkové Jugoslávii, měli, nemýlím-li se, naprosto různý názor na celou věc. Jeden tuto nevyprovokovanou válku podporoval, druhý odsuzoval.
Skoro komické je, že někteří evropští intelektuálové to označovali jako "levicovou" válku.
(V tom případě by ovšem byl levičákem i Bill Clinton. Což při vší úctě nikdy nebyl. Byl to možná jeden z nejlepších presidentů, co se týče americké vnitřní politiky (to není nějaké kategorické tvrzení, aby bylo jasno), ale v zahraniční politice se choval zhruba stejně jako většina jeho předchůdců nebo následovníků. A Evropa má ve zvyku americké presidenty soudit spíše podle toho, jaká byla jejich politika zahraniční, což je naopak pro Američany, myslím, to méně důležité.)

Máte pravdu, jistěže mne setkání s Krylem k ničemu neopravňuje. Pouze k tomu, abych vyslovil svůj dojem, nic víc.

"Vítáte", že diskusi o Havlovi nezačínám. Nevím proč to vítáte.
- Ti, kdo Havla dříve tolik obdivovali, a pak jím třeba byli notně zklamáni, se zpravidla ostýchají (z piety?) svůj názor říci. Raději mlčí. A to je docela škoda.
Protože jeho role by měla být střízlivě hodnocena. Jsme to dlužni sobě a také jemu samému.
Asi ho (VH) moc netěšilo, že se ještě za života stal ikonou. Ale to je často osudem lidí jako on. Na vrcholu bývají tito lidé osamělí. Kdekdo jim podlézá a maže med kolem huby. A přitom by naopak potřebovali, aby je lidé otevřeně kritizovali. Alespoň tak dlouho, dokud neztratili vůli a schopnost naslouchat.....

Film "Občan Havel" je, podle mého skromného názoru, portrétem člověka, který tuto schopnost postupně ztrácel.
A "Odcházení" je kromě jiného také zrcadlem člověka, který ztrácel schopnost psát divadelní hry. V tomto smyslu je to vlastně hra velmi pravdivá - a smutná. Bojím se, že si toho VH byl dobře vědom. Ale postupem času oceňuji, že tuto - opravdu mimořádně špatnou - hru napsal, a zanechal nám tak svým způsobem poctivé svědectví o sobě a o době.
Tolik můj "off-topic".

-----

- Tato země vlastní zahraniční politiku spíše nemá než má. Ale tak už to u kolonií bývá.

Jan Konvalinka - biochemik

Štvanice proti Bátorovi Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 09:48:54

Já mám to potěšení znát Jana Zilzera z Chudobince osobně, a tak vím, že je to velmi vzdělaný a inteligentní člověk se zajímavým životním osudem. Já si myslím, že si z nás občas prostě dělá legraci.
K té štvanici na Ladislava Bátoru se hrdě hlásím. Ten pán totiž nebyl jen tak nezávislý intelektuál s bizarnými názory, on byl první náměstek ministra školství a šel z něj strach. Osobně jsem naprostým zastáncem svobody slova, ale já tu svobodu slova mám, s odpuštěním, taky.
Spolu s pár přáteli jsme napsali proti panu Bátorovi petici a pak jsme taky o tom napsali do MF DNES (http://www.learned.cz/cz/co-je-noveho/aktuality/otevreny-dopis-ucene-spolecnosti.html). Dva dny na to se pan Bátora poroučel. Pokud jsme k tomu přispěli, jsem na to hrdý.

Mirza Hadžič - Praha 5

Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 10:45:11

Jan Zilzer: Vy si nepamatujete jak byla intervence OSN na Kosovu vyprovokována? To je sice smutné, ale pro nápovědu: dokud režim S. Miloševiče JENOM porušoval všechna práva Albánců na Kosovu, udělal z většiny občanů Kosova lid 2. až 3. kategorie, bylo to mezinárodnímu společenství celkem jedno (až na bezobsažná odsouzení a deklarace). Aby si "vydělal" intervenci, po třech válkách které beztrestně rozpoutal už předtím, musel S. Miloševič hodně přitlačit na pilu, ozbrojeně, a bez zbytečného rozlišování civilistů a ozbrojené domobrany.

I samotná dnešní vláda Srbska reflektuje mnohem víc z toho co se na Kosovu dělo, než jste zřejmě schopen připustit vy (a sice, že opravdu nešlo o bezdůvodnou intervenci krvežíznivé americké válečné mašinérie). Vztahy Srbska a Kosova se poslední dobou velmi zlepšily, a je dost absurdní, když poslední "korespondenční" zastánci politiky S. Miloševiče zůstávají celým vývojem, soudy se zločinci, vyšetřováním a důkazy, odhalenými masovými hroby, nedotčeni.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

panu Mirzovi Hadžičovi Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 10:58:30

Ano, ano - masové hroby.... A oni tomu učinili přítrž.....
I samotná srbská vláda..... Vztahy se velmi zlepšily......

Co mne zaujalo, je Vaše zmínka, že šlo o intervenci OSN. Znamená to snad, že se tím této agresivní válce dostalo vyššího posvěcení tzv. "mezinárodního společenství", a tím pádem je to v cajku?

Ale abychom se tu zdlouhavě nehašteřili nad "vyhranou" válkou, protože o to mi opravdu nejde ----
nenapsal byste mi třeba někdy v budoucnu (třeba na mou e-mailovou adresu), co soudíte o tom, jak tuto záležitost viděl a jak o ní psal český filosof Karel Kosík? Četl jste to tenkrát náhodou?
(Mám na mysli texty "Mosty přes evropskou řeku" - "Ani ryby, ani ptáci" - Šťastná to žena!" - a "Setkání s Třicetiletou válkou", které najdete pohromadě v knižním vydání - "Poslední eseje".)
Děkuji a zdravím
JZ

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Poděkování panu Hadžičovi Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 11:26:25

Velmi děkuji panu Hadžičovi za výpověď pamětníka. Ano přesně tak to bylo, sám si na to Milošovičovo drancování velmi dobře pamatuji a na všechny ty nekonečné pokusy Západu, jež byly Miloševičovi a jeho soldatesce jenom k smíchu.

Že po posledním varování po jednání v Rambouillet se Miloševič se svými hrdlořezy přepočítali a důsledkem byl zásah armády USA , byla nezbytnost provedená dvě hodiny po dvanácté, ale alespoň tak.

Odsuzování Václava Havla za schvalování tohoto zásahu, stejně jako pejorativní a naschvál proti Havlovi namířená zkratka "humanitní bombardování", jsou nespravedlivé a svědčí o nedostatečné paměti, vnímavosti cizího utrpení i rozpoznání pravých viníků zločinů.

S pozdravem Jiří Vyleťal

Jan Konvalinka - biochemik

"americká agrese proti zbytkové Jugoslávii" Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 11:44:50

Co se té "americké agrese proti zbytkové Jugoslávii" týče, její jediný problém je v tom, že přišla o tři roky příliš pozdě. Desetitisíce lidí mohly dneska žít.
Ono to může někoho překvapit, ale válka nezačíná tím, že Američané bombardují. Někdy tím naopak končí.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Rambouilett Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 11:46:32

Myslím, že zrovna konference v Rambouilett byla ze strany NATO vedena buď velmi hloupě nebo přímo s úmyslem zabránit dohodě s Jugoslávií a ukázat tak, že válka je nevyhnutelná. Zejména požadavek na volný pohyb vojsk NATO po celé Jugoslávii (tedy ne jen v Kosovu) byl pro Srby nepřijatelný a nedá se nevidět podobnost s Rakousko - Uherským ultimátem z roku 1914.


Luděk Ševčík - OSVČ

Pane Hadžiči, Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 13:05:59

předpokládáte, že čtenáři DR čtou jen oficiální česká média? Pokud ne, předpokládáte, že nejsou schopni vnímat psaný text, případně obrazová zpravodajství, ukazující konflikt i z jiného pohledu? Asi ano, neboť jinak vaše texty zde nemají smysl. Prozradím vám tajemství. Na netu jsou i jiné informace k celému konfliktu, než jaké vydává NATO a oficiální americká propaganda s jejími vlezprdelnými souputníky. Jsou zásadně odlišné. I od vašeho textu,v kterém je nemožno popřít jen první větu: " jak byla intervence OSN na Kosovu vyprovokována". Je sice hezké, že straníte Albáncům, nicméně měl by jste fandit všem a ne jen mafii, která se díky válce dostala k moci a z chudých Albánců dře kůži. Stát se nedá postavit jen na tom, že se budeme vzájemně okrádat, to vidíte i na příkladu ČR.

Mirza Hadžič - Praha 5

Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 15:02:28

LŠ: To jsem rád, že jste neotálel, a hned zkraje se otevřeně přihlásil k rasismu, a k definici Albanců coby mafiánů (to je zřejmě jejich přirozenost, v jiných národech pochopitelně mafie nejsou). Něčím podobným mě v mládí krmila bělehradská státní TV, možná je to ten váš neoficiální zdroj. V tomto světle je mi záhadou, že např. nová dálnice kterou postavila kosovská vláda v rekordní lhůtě je na Balkáně nejlevnější, a zároveň technický nejvyspělejší. Mám proto jediné vysvětlení: povídky o mafiánských podřadných národech kteří se "vzájemně okrádají" jsou jen poslední útočiště argumentačně zoufalých lidí.

Vláda Hashima Thaciho je sociálně demokratická. Prvicová vláda která z občanů "dře kůži" jistě přijde, asi i relativně brzy, ale současná vláda to asi není. Možná se pravicoví nacionalisté konečně k srbské menšině budou chovat, jako Miloševič k Albáncům, a vaše argumenty konečně budou mít nějakou váhu! Současná vláda stát převzala v extrémních podmínkách po válce, a zatím si vede celkem dobře, jak z pohledu formování demokratických institucí státu, tak k usmíření se srbskou menšinou, a zamezení pomstám a násilí jaké panovaly např. v Chorvatsku po akci "Oluja".

Luděk Ševčík - OSVČ

Pane Hadžiči, Čtvrtek, 16.Ledna 2014, 18:06:21

že vám není hanba! Když nemáte argumenty tak vyrukujete s obviněním z rasismu?
Ať se charakterizuje vláda v Kosovu jakkoliv, těžko popřete, že ve skutečnosti tam vládnou mafiánské struktury. "Kosovský premiér Hashim Thaci měl v devadesátých letech vazby na český organizovaný zločin. Uvedl to list Die Welt s odvoláním na tajnou zprávu německé tajné služby BND o organizovaném zločinu v Kosovu", či "Hashim Thaçi je identifikován jako "boss" mafiánské sítě, která začala organizovat kriminální spiknutí před válkou o Kosovo r. 1999 a od té doby má stoprocentně pod kontrolou vládu v Kosovu.Analýzu, která je důsledkem dvouletého vyšetřování, která cituje FBI a další výzvědné zdroje, má k dispozici deník Guardian. Podle tohoto dokumentu Hashim Thaçi už deset let ovládá "násilným způsobem" i obchod s heroinem"
jsou prohlášení z oficiálního tisku.
Zoufalé, pane Hadžiči, je, když někdo zavírá oči před takto jasnými fakty. A že likvidace Srbů nemůže probíhat již takovým způsobem, jako tomu bylo vcelku nedávno, není díky Hadovi, ale díky tomu, že veřejné mínění již není možno znovu přesvědčit o "chudácích" kosovských Albáncích a "zlých" Srbech. Ta lež už by podruhé neprošla.
Je zajímavé, že zde, na DR, většinou vystupujete jako člověk sociálně cítící. Jakmile se ale objeví článek o Kosovu, jste jiný. Problémy Kosova, jeho vzniku i současnosti odmítáte vnímat. Máte nalajnováno černé a bílé a hlavně věříte. Jiná varianta "straně věřte, soudruzi". Je to škoda pro vás.

Mirza Hadžič - Praha 5

Sobota, 18.Ledna 2014, 00:47:10

JZ: Karel Kosík je humanista, který ve vámi uvedených textech nepsal o válce kterou rozpoutal Slobodan Miloševič proti civilistům na Kosovu. Válku špinavou a plnou zla. Psal o válce "ideální", kde americký "vojensko-průmyslový komplex" zapíchl prstem náhodně na globusu, a zaútočil na "Jugoslávii" (skutečná SFR Jugoslávie už dávno ovšem neexistovala, Svazová Republika Jugoslávie bylo jen velké Srbsko S. Miloševiče, kde spolu se Srbskem byla ještě napůl dobrovolně Černá Hora, a nelegálně ale faktický i okupovaná území Bosny a Chorvastka). Tedy, filozof Kosík obsadil dost pohodlnou a "klasickou" pozici kritika amerických "válečných štváčů".

V případě kdyby B. Clinton na Balkáně nezasáhl, Kosík by zase (možná) litoval stovek tisíc pobitých a vyhnaných Albánců, ale jistě by nenapsal "Svět, USA měli zasáhnout, a zachránit lidské životy", protože to už není v souladu s onou pohodlnou humanistickou protiamerickou pozicí. Takové sypání si popela na hlavu u filozofů, z mých zkušeností, nikdy nenastává. Předpokládám, že by viníkem i obrovské kosovské tragédie, která se naštěstí v takovém rozměru nekonala, byl zase B. Clinton a NATO.

Kosík také mezi americkými administracemi, politiky a prezidenty rozdíly nevidí, všechno mu splývá do jednolitého zla, a to si myslím, že je prostě omyl. Pro mě osobně jsou Clinton a GWB diametrálně rozdílné administrace, a války které se rozhodli vést vycházejí z jejich osobností a vnitřních přesvědčení. Kosík se v podstatě shodoval s názorem V. Klause (Kellera, Uhla, ...): Nechme je tam na divokém Balkáně se Darwinistický a spravedlivě vyvraždit. Intervence "shůry" nadělá ještě více zla. Tento nesmyslný postoj právě intervence na Kosovu, v porovnání s neintervencí v Bosně, snadno vyvrátila. V porovnání s Bosnou, počet obětí intervence USA na Kosovu a Srbsku je minimální, stejně jako jsou daleko mírnější následky konfliktu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.