Když komentátor Jan Macháček v jednom z lednových čísel Respektu hodnotil nominaci Petra Druláka na post náměstka ministra zahraničních věcí jako pozitivní krok a označil jej za politika „havlovského typu“, těžko mohl tušit, že jen o několik měsíců později tento bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů způsobí takové pozdvižení svými výroky na adresu české zahraniční politiky a Václava Havla.

V rozhovoru pro páteční Lidové noviny se Drulák snaží ospravedlnit nedávné kroky našeho ministerstva zahraničních věcí v souvislosti s deklarací o uznávání Tibetu za nedílnou součást Číny. Hlavní pozdvižení však vyvolala především jeho kritická vyjádření o koncepci naší zahraniční politiky, kterou jí vtisknul Václav Havel.

„Byla to snaha napasovat složitý svět do nějakého jednoduchého post-studenoválečného schématu. Vidím tam i souvislost mezi, řekněme, pozdními havlovci či epigony Václava Havla a americkými neokonzervativci a myslím, že ta politika byla skutečně chybná a škodlivá.“ Hodnotí pro páteční LN Petr Drulák naši dosavadní zahraniční politiku.

Česká veřejnost je na jakoukoli kritiku Havlových činů velmi citlivá a Drulákův rozhovor pro Lidové noviny samozřejmě nebyl výjimkou. Naopak hned druhý den vyšlo několik komentářů, v rámci nichž je Drulák podroben dost nevybíravé kritice. Například komentátor Reflexu Jan Jandourek se o něm vyjadřuje mimo jiné jako o „pánovi, který by si měl dostudovat politologické znalosti aspoň středoškolské úrovně.“

Rozpory v české zahraniční politice

V dané souvislosti stojí za připomenutí, že rozhovor v LN rozhodně nebyl první příležitostí, kdy se Drulák vůči Havlovu pojetí zahraniční politiky vymezil. Své názory formuloval ve dvou na sobě nezávislých článcích v Deníku Referendum, jejichž připomenutí by nám mohlo pomoci dovysvětlit a zároveň lépe pochopit jeho názory.

V říjnu minulého roku ve svém textu popsal českou zahraniční politiku jako dítě i zajatce Václava Havla, jejíž podoba odráží zkušenosti studené války. Tento přístup podle něj Václav Havel moralizoval a absolutizoval do neokonzervativní podoby globálního boje za politickou svobodu pod vedením USA.

↗

Česká veřejnost je na jakoukoli kritiku Havlových činů velmi citlivá a Drulákův rozhovor pro Lidové noviny samozřejmě nebyl výjimkou. Foto Jindřich Kodíček, Mediafax

Drulák ve svém článku vyjadřuje přesvědčení, podle kterého k tomu, aby česká zahraniční politika získala skutečně věrohodný základ, je třeba si uvědomit, že pro miliony lidí na světě žijících v absolutní chudobě je politická svoboda méně důležitá než svoboda sociální a environmentální. Další nedostatek Drulák spatřuje v nedostatku ochoty zasazovat se o lidská práva i tehdy, když je porušují naši západní přátelé a spojenci. Opakem toho jsou podle něj rozpory, které jsou pro naši zahraniční politiku typické.

Příkladem takového rozporu je přístup k režimům zemí Perského zálivu. Náš bývalý ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg v letech 2012 a 2013 podnikl zahraniční cesty do Bahrajnu a Saudské Arábie. V Saudské Arábii tak měl příležitost setkat se mimo jiné s korunním princem tohoto království, jehož režim je hodnocen jako jeden z nejkrutějších na celém světě a podepsat s ním memorandum o porozumění.

V Bahrajnu si pak v roce 2012 mimo jiné popovídal s ministrem zahraničních věcí pocházejícím z královské rodiny Al Khalífů. Jeho návštěva se uskutečnila necelý rok poté, co v Bahrajnu proběhly rozsáhlé demonstrace, které vyvrcholily pochody, kterých se zúčastnilo na 40 % původní bahrajnské populace. Jejich výsledkem bylo několik desítek mrtvých a několik tisíc zraněných a zatčených osob.

Rozporuplnost pojetí české zahraniční politiky lidských práv nemůže být lépe dokumentována než na kontrastu mezi až přívětivým vztahem k těmto královstvím, která však jsou spojenci USA, a snahou o diplomatickou izolaci Kuby, doprovázející tvrdé americké sankce vůči tomuto státu.

V lednu tohoto roku Petr Drulák napsal další text, ve kterém představuje svůj pohled na českou zahraniční politiku jako postavené na antikomunismu a na lidskoprávním atlantismu.

Na základě antikomunistického aspektu podle něj vytvářela česká zahraniční politika tlak vůči režimům spojovaným s předlistopadovým vývojem v Československu. Antikomunistické východisko podle Druláka ztrácí legitimitu díky negativnímu vymezení vůči zločinům pouze jednoho typu režimů, doprovázeného přehlížením excesů jiných režimů.

Přehlížení těchto excesů se pojí také s lidskoprávním atlantismem. Ten se podle něj projevuje především větším důrazem na kritiku namířenou proti státům, které jsou trnem v oku USA, než těch ostatních. Bohužel se taková zahraniční politika stává pouze zištným příspěvkem do americké reálpolitiky a naopak oslabuje její mezinárodní věrohodnost.

Dogmatizace Pravdy a lásky

Rozpory v  zahraniční politice jdou ruku v ruce s názory v rámci naší občanské společnosti. Důkazem toho je situace, kdy právem obecně uznávaní představitelé naší občanské společnosti v období mezi návštěvami Karla Schwarzenberga v Bahrajnu a v Saudské Arábii jej prosazovali na prezidentský post jako velkou morální autoritu a zároveň jako nositele Havlových hodnot, zatímco dnes ti samí lidé jsou nejhlasitějšími kritiky kroků naší diplomacie v Číně jako nemorálního přehlížení porušování lidských práv.

Takový rozpor je podle mě důsledkem dogmatizace Havlových hodnot, která je velké části naší občanské společnosti vlastní a stává se tak příčinou mnoha kontroverzí, které vyvolávají pokusy o kritické zhodnocení Václava Havla. Na začátku letošního roku se o tom přesvědčil například Matěj Stropnický na sjezdu Strany zelených, když Pravdu a lásku označil za kýč.

Na takovém základě však v rámci naší společnosti nemůže vzniknout jakákoli diskuze jako snaha o hledání cest k dosažení těchto hodnot, protože si místo toho vystačíme pouze s definováním a obranou té jediné správné cesty. Tento princip však ve skutečnosti naopak popírá Havlovy hodnoty, když místo důrazu na Pravdu a lásku klade důraz pouze na její nekonečné bránění.

Z této dogmatizace vychází neschopnost se skutečně kriticky zamyslet nad naší zahraniční politikou a také představa, že zahraniční politika založená na Havlově odkazu znamená zároveň to, že je postavena na humanistickém základu. Drulák ve svých článcích představuje zahraniční politiku založenou na humanismu jako snahu stavět se proti zločinným režimům, bez ohledu na to, na jaké ideologii jsou založeny nebo na to, jestli jsou to spojenci USA, Ruska nebo Číny.

Z výše popsaného rozporu je však zřejmé, že takový základ české zahraniční politice chybí a jedině ochota opravdu veřejně diskutovat nejen o ní, ale také o způsobu, jakým ji ovlivnil Havel, jí takový humanistický základ může dodat. Podobná diskuze se neobejde bez kritických názorů vůči Václavu Havlovi, opravdu demokratická společnost však musí být schopna i tyto názory, pokud jsou vyslovovány odborníkem a ve vší slušnosti, přijímat, zvažovat a diskutovat.