Mír podle Kissingera
Petr JedličkaSpory nad otázkou žádoucích vztahů s Ruskem a Čínou opět zpopularizovaly reálpolitickou doktrínu, kterou proslavil někdejší tvůrce zahraniční politiky USA. Kissingerův mír se ukázal vskutku stabilním. Znát je však potřeba i jeho celou cenu.
Kdo by neslyšel o Henrym Kissingerovi: proslulý diplomat, akademik i státník, poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničí prezidentů Nixona i Forda, zřejmě nejznámější tvůrce americké zahraniční politiky… Zvláště v posledním roce je o Kissingerovi opět hodně slyšet. A není to jenom kvůli jeho stým narozeninám. Hlavním důvodem jsou jeho doporučení ohledně stability světového uspořádání a celkově míru, znovu aktuální v kontextu současné války proti Ukrajině a napětí kolem Tchaj-wanu.
Vzato souhrnně jsou Kissingerova doporučení prostá. Jeho přístup stojí v zásadě na šesti pilířích. Za prvé — a daleko před vším ostatním —, o stabilitě a míru ve světě rozhodují velmoci. Každá z nich má své historické i aktuální zájmy. Každá z nich má své prioritní vlivové oblasti. Budou-li tyto respektovány, a pokud velmoci budou vzájemně komunikovat, půjde stabilního míru dosáhnout.
Za druhé, v mezinárodní politice hájí každý především svoje zájmy. Jde o hru s nulovým součtem. Kategorie spojenci či nepřátelé neplatí nastálo.
Za třetí, aktivní část hry se má hrát spíše v oblastech mimo prioritní vlivové zóny. Tam lze zvyšovat vlastní vliv bez velkého rizika narušení celkové stability sytému, a tedy velké války.
Za čtvrté, u spojenců je důležitá především spolehlivost a použitelnost ve vztahu k vlastním zájmům, méně už cokoliv dalšího — například to, jak se chovají ke vlastním občanům. Stálost a zájmy stojí nade vším.
Za páté, o konkrétní zahraniční politice rozhodují konkrétní vůdčí osoby či malé skupiny osob. Svoji roli hraje i historické nastavení. Daleko méně je důležité mínění lidu, neřkuli aktivistů nebo protestujících.
A za šesté, morální, ideologické, národněosvobozenecké či lidskoprávní ohledy jsou z principu přinejlepším druhotné.
Jak je zjevné, jde o zásady dostatečně pružné, aby se v rámci nich mohly realizovat jak USA, tak i další mocnosti včetně Ruska a Číny. Každé z velmocí je povoleno mít své zahraniční hájemství. Každá z velmocí může hrát stejnou reálpolitickou hru.
Ziskem je mír a snižování napětí. Cenou pak osud menších hráčů, zvláště těch v oblastech prioritních vlivových zón opresivních mocností. Není divu, že se v kissingerovské odnoži realistické školy dnes tolik zhlížejí zastánci porcování Ukrajiny.
Práce s Čínou a zkušenost s Vietnamem
Samotný Henry Kissinger nebyl jen teoretik míru, nýbrž i praktik. Byl zastáncem diplomacie vedené na více úrovních, přičemž některé byly obvykle více či méně tajné — v rámci těchto se ostatně realizoval i on sám, zejména z počátku. Celý život věřil v kabinetní diplomacii s vyloučením veřejnosti a v jednání tváří v tvář se státníky. Koalicím, mezinárodním organizacím či rétorice lidských práv neholdoval.
Na představitele cizích mocností se snažil promyšleně zapůsobit. Domácími politiky i akademiky naopak pohrdal a soustavně je zesměšňoval — v soukromí i mezi spolupracovníky.
V praxi souvisel velký kissingerovský mír ukovaný v sedmdesátých letech především s vytvořením triády USA — SSSR — Čína. Ta byla opravdu Kissingerovým vlastním dítětem a objektivně jedním z nejimpozantnějších zahraničněpolitických manévrů v historii. Pracovat na ní začal již přípravou na navázání vztahů mezi USA a komunistickou Čínou na počátku dekády, a to i vlastní tajnou cestou do Pekingu přes Pákistán. O ní věděl tehdy jen prezident Nixon, jinak se rozhlásilo, že je Kissinger nemocný.
Byl to též Kissingerův osobní nápad využít roztržky ve východním bloku a proměnit nastavení dvě supervelmoci — dva tábory právě na triádu, pro USA nesporně výhodnější. Také v Číně mu to dodnes nezapomněli a jeho génia tam stále slaví.
Cestu k SSSR si potom Kissinger našel přes ruskou diplomacii ve Washingtonu v čele s Anatoljem Dobryninem, mocným velvyslancem, který vydržel v čele ambasády od roku 1962 až do roku 1986. Také pro Sověty byl Kissinger se svou reálpolitikou nakonec vítanou změnou — osvěžením po zástupu bytostných antikomunistů utvářejících zahraniční politiku USA dříve. Právě za Kissingera byla definitivně opuštěna logika vzájemného zničení a začaly se podepisovat smlouvy o revizi zbrojení.
Pokud jde o pomyslné malé míry, respektive o ukončování dílčích konfliktů — Henry Kissinger dostal Nobelovu cenu míru za Pařížskou mírovou dohodu z roku 1973, po níž se stáhla americká vojska z Vietnamu. Zde je však jeho dědictví krajně sporné. Pařížskou dohodou neskončila válka, ale pouze americká přítomnost. Stalo se tak navíc za podmínek, které Vietnamci nabízeli už čtyři roky předtím.
Kissinger neměl v čase vietnamské války americkou zahraniční politiku ještě plně pod kontrolou. Působil jako diplomat, vyjednavač, později jako poradce pro národní bezpečnost. Konečné slovo měli jiní. Patřil nicméně ke skupině, která podporovala velké bombardování Severního Vietnamu i Kambodži za účelem zlepšení vyjednávacích perspektiv. A rovněž pak, v duchu své doktríny, podporoval proamerické převraty v zemích regionu, když odstavily dřívější ne-tolik-silně proamerické režimy.
Americký vliv nade vším
Skutečně velkou věcí byla Pařížská dohoda nikoli pro mír jako takový, ale v kontextu celku americké zahraniční politiky dané doby. V období začátku sedmdesátých let, které lze brát i jako začátek Kissingerovy dominance, totiž nebylo tématem jen stažení z Vietnamu. Proběhl také například proamerický převrat v Kambodži, v roce 1971 pak další v Bolívii a v Thajsku a v roce 1972 na Filipínách, v Hondurasu a v Jižní Koreji. Žádný přitom nebyl čistě místní a spontánní. V roce 1972 se navíc organizovala první Nixonova cesta do Číny. A zároveň byla dojednána první dohoda SALT se Sovětským svazem.
Když v roce 1973 USA opouštěly Vietnam — válku, která jim objektivně už dlouho víc brala než dávala —, činily tak jako vlivově stoupající mocnost, což v letech 1968-1969 předpovídal jen málokdo. To byl největší z vietnamských úspěchů Henryho Kissingera jako stratéga a šéfdiplomata, jenž se mimochodem hned po vyvázání z vietnamského svízele začal soustředit na změnu režimu v Chile (září 1973) a rovněž na získávání dosud prosovětského Egypta (listopad 1973).
Je to právě ona kombinace zlepšení vztahů a triangulace mezi velmocemi na straně jedné a výrazného zvětšení počtu států ve vlivové sféře USA na straně druhé, jež tolik fascinuje Kissinegerovi stoupence v americkém establishmentu dodnes. Plus samozřejmě Kissingerovo osobní nasazení, enormní znalosti, diplomatická obratnost a podobně.
Pojistit mír, a přitom pozvednout svoji zemi jako mocnost — kdo by to neobdivoval. Odpůrci Kissingerova přístupu ovšem připomínají, že nic z toho nebylo zadarmo.
Průvodní důsledky
Henry Kissinger odešel z vedení americké diplomacie po nástupu Carterovy administrativy v lednu 1977, tedy před šestačtyřiceti lety. Od té doby přednáší, poskytuje konzultace svým následovníkům, píše knihy o dějinách diplomacie a proměnách světového řádu, soustavně velebí úděl Číny a pracuje na budování vlastního věhlasu.
Desítky autorů — nejvýrazněji Seymour Hersh a Christopher Hitchens — souběžně hledají, co vše byla ona cena, jež se musela za Kissingerův mír zaplatit. Ke shrnutí výsledků tohoto bádání si lze pomoci opět několika body. Za prvé, šlo o přechodnou eskalaci několika malých válek, která v Kissingerově politice posloužila jako pomyslný tah ve velké reálpolitické partii. Nejzřetelněji to bylo vidět v Indočíně při zmíněných bombardovacích kampaních.
Za druhé, byly tu další často až strašlivé nezamyšlené důsledky v jednotlivých zemích spoluvyvolané zmíněnými tahy. Jako příklad se nejčastěji uvádí nástup hrůzovlády Rudých Khmerů v Kambodži usnadněný chováním diktátora Lon Nola podporovaného právě Kissingerem a předchozím bombardováním země Američany podporovaným opět Kissingerem.
Za třetí běží o mlčení anebo i tichou podporu hrůz páchaných spojeneckými-klientskými režimy, jako bylo masové vraždění s genocidními rysy po indonéské invazi na Východní Timor v roce 1975 či po vpádu pákistánské armády do tehdejší východní části země, dnešní Bangladéše, na začátku sedmdesátých let.
A za čtvrté, šlo o politiku aktivní podpory změn režimů na více proamerické a více stálé a předvídatelné, často však autoritářské či přímo vojenské. Tady je vedle zmiňovaných asijských nejkřiklavější případ Chile 1973 a Argentiny 1976, z části ovšem i Afghánistánu 1973, Uruguaye 1973 či tureckého Kypru 1974.
V Kissingerově přístupu k míru — tedy k velkému míru mezi velmocemi — se počítá s tím, že se vyvažující velmoci snaží soustavně posilovat svůj vliv. Dělá-li to pak Rusko nebo Čína, musejí svůj loajální blok budovat v logice reálpolitické stability i Spojené státy — třebas uvedenými metodami. Jinak se stabilita naruší a bude ohrožen i mír.
Pinochet zachránce a Mao básník
Krom vlastních rozhodnutí a doporučení bylo osobním temným vkladem Henryho Kissingera do popsané koncepce rozličné lichocení všude tam, kde mohlo nějak posloužit — včetně podbízení se různým hrůzovládcům. Patrně nejznámější je v tomto kontextu Kissingerovo podkuřování Mao Ce-tungovi, že naplňuje dávný ideál vladaře-básníka, k němuž se Kissinger uchýlil v čase čínské kulturní revoluce, a vroucné děkování Augustu Pinochetovi za záchranu Jižní Ameriky před komunismem, datované jen o pár měsíců později.
Barackem Obamou odtajněná část amerických vládních archivů vztahující se k diktatuře generála Videly v Argentině typicky vykresluje, jaké zděšení zavládlo na americkém ministerstvu zahraničí, když se proslechlo, že Kissinger bude Videlovi po popřevratové vlně represí (přes deset tisíc mrtvých) dost možná gratulovat k úspěšnému zúčtování s terorismem.
Přičíst se patří odposlouchávání a perzekuce novinářů, surové praktiky CIA či dosud ne zcela rozkrytou podporu represivním kampaním spolupracujících proamerických diktatur typu operace Kondor.
Za celých šestačtyřicet let po odchodu z funkce nepřijal Henry Kissinger nikdy v podstatnější míře jakoukoliv kritiku. Možná i proto, že byl stále obklopen davy obdivovatelů a sbíral pocty od nejvyšších představitelů USA i Číny.
Do otevření příslušných archivů soustavně o svých rozhodnutích v nejkontroverznějších věcech klamal. V pamětech svádí odpovědnost na druhé. Svoje systematické kritiky označoval buď za levicovou úderku, nebo za neznalé politické reality či zásadních utajovaných skutečností. Občas sahal i k obviňování z antisemitismu.
Jak připomínají Bhaskar Sunkara a Jonah Walters v Guardianu, v Číně a v USA je Kissinger dosud za celebritu, ve většině zbytku světa pak spíše za válečného zločince. Nyní stoletý politik, diplomat, myslitel a teoretik je po několika infarktech a téměř slepý. Mluví jen s obtížemi a při dotazech na klíčové momenty například kambodžského tažení si plete různé fáze války. Kritická reflexe celoživotního díla tak od něj asi už nezazní.
Kissingerův otisk v zahraniční politice USA i pohledu na světové dění zůstává mimořádně silný. Množství jím odvedené intelektuální, diplomatické i politické práce je enormní. Napětí mezi velmocemi za jeho éry objektivně polevilo. Velký mír zůstal zachován.
Stál ovšem právě takovýto mír podle Kissingera za všechny své průvodní důsledky? Diplomacie Carterovy administrativy, jež nastoupila po Kissingerově období, slíbila místo posilování amerického bloku za každou cenu budování koalic s evropskými státy, Japonskem a Austrálií, revizi tajných operací i prodejů zbraní, začátek spolupráce i s levicovými režimy menších států, pokud ctí demokratický proces, a návrat faktoru lidských práv do zahraniční politiky. Splnila z toho jen část, třebaže podstatnou. To je však téma na jiný text. Velký mír se na každý pád podařilo udržet i jí.