Výzvy zahraniční politiky

Tomáš Tožička

Česká zahraniční politika se poslední dekády potácela mezi vývozem ideologií a proexportním pragmatismem. Je načase, abychom se stali platným členem mezinárodního společenství. Není jisté, že se to může podařit.

Česká zahraniční politika upadala posledních několik let do stále hlubší krize. Ministerští úředníci a diplomaté prováděli spíše udržovací politiku snad ve snaze udržet standardy mezinárodní diplomacie na důstojné úrovni. Politici neprojevili mnoho snahy jim situaci ulehčit, či do ní vnést alespoň náznak strategie, která by naší zahraniční politiku povznesla, a dostala ji na patřičnou pozici.

Ideologizace lidských práv

O ideologizaci „lidsko-právní agendy a vývozu demokraciepsal již na našich stránkách Petr Drulák. Redukcionistické pojetí lidských práv, zúžené naší dosavadní politickou reprezentací na několik bodů podporujících některé politické svobody a neomezené právo na vlastnictví, zcela znevěrohodňuje naši politiku na mezinárodních fórech. Bohužel to nestaví do poněkud směšného světla jen naše diplomaty, kteří mají za úkol tuto politiku prezentovat, ale odráží se to i ve vnímání práce občanských struktur a podnikatelského sektoru.

Lidská práva v jejich neredukované podobě obsažené ve Všeobecné deklaraci lidských práv jsou dnes základem diskuse o budoucnosti mezinárodní politiky. Navíc bychom měli reflektovat i rozšířený pohled na lidsko-právní agendu, jak ji můžeme sledovat v kontinentálních chartách lidských práv. Především se jedná o vyšší zaměření na skupinová práva a odpovědnost jednotlivců vůči komunitám a naopak.

Naše zkušenost s diktaturami, autoritativními režimy a problémy demokratizační a ekonomické transformace tu nepochybně budou hrát důležitou roli. Musí ovšem být vnímány jako skutečná reflexe negativ a pozitiv, z níž lze čerpat poučení. Nikoli sloužit s tou či onou nálepkou k prosazování jednostranných zájmů a ideologií.

Jako jedna z nejrozvinutějších a nejbohatších zemí planety se nemůžeme zříci naší globální odpovědnosti. Výmluva, že jsme malá země, neobstojí. I menší a chudší státy se dokážou v mezinárodní politice profilovat mnohem lépe než my. Nemusíme jen vzhlížet k zemím Skandinávie a Beneluxu. Naše zahraniční politika zaostává i za mnoha rozvojovými zeměmi Afriky a Latinské Ameriky.

Dvě strany ekonomické diplomacie

Nepochybně důležitým bodem je také tzv. ekonomická diplomacie. Naneštěstí si pod ní lze představit velmi různé věci. Mnozí ji vidí jako podporu českého průmyslu a exportu. Je ovšem otázkou, proč by daňoví poplatníci, mnohdy majitelé či zaměstnanci konkurenčních firem, měli přispívat na výběrovou dotační podpůrnou politiku vybraných podniků spřátelených tu s prezidentem, tu s vládnoucími stranami.

Ekonomická diplomacie však může mít i podobu pozitivní a výhodnou pro většinu. Především jde o nastavení mezinárodních pravidel tak, aby umožnila férovou soutěž, či ještě lépe spolupráci, mezi jednotlivými zeměmi. Správná ekonomická politika by měla především zabránit zneužívání síly nadnárodních společností. Už jen tím bychom dokázali zajistit dostatek slušné práce v rozvojových zemích a zabránit odlivu kapitálu a práce mimo země vyspělé.

Ale i tady Česká republika selhává a vystupuje proti vlastním občanům. Současné dohody o volném obchodu mezi USA a EU jsou celé koncipovány jako jedna velká ochranářská a dotační politika pro nadnárodní kapitál a míří proti zaměstnancům i proti středním a malým podnikům.

Kritická vstřícnost k EU

A tím se dostáváme i k evropské politice, která musí být aktivní, zaměřená na vyrovnaný rozvoj všech regionů a orientovaná na lidi, nikoli na kapitál. Znamená to, že ani euro-optimisté nemohou nekriticky přijímat všechna rozhodnutí přicházející z Rady či z Komise. Za odstrašující příklady špatných rozhodnutí bych uvedl euro-plus, pakt stability či již zmíněnou smlouva o volném obchodu.

Vnímat politiku EU kriticky neznamená odmítat koncept sjednocené Evropy. Naopak. Bez kritiky a jasné ekonomické i správní koncepce, bez sociální spravedlnosti nemůžeme očekávat širší podporu této myšlenky. A upadající popularita Evropské unie je toho výstražným dokladem.

Zájem a angažovanost

Zahraniční politika je nedílnou součástí domácí politiky. Stejně jako v osobních vztazích nelze očekávat, že úspěchu dosáhneme vlastní uzavřeností. Zahraniční politika a její vliv na naše životy ovšem nemůže ležet jen v rukou politiků. Nelze se spoléhat, že to za nás vyřeší úředníci či diplomaté.

Českým občanům chybí informovanost o globálních rozměrech mezinárodních vztahů, nemají mnoho ponětí o tom, jak funguje EU, jaké obrovské výhody nám přináší, ani jaké problémy doprovázejí její chod. Nemají potuchy o tom, jak jejich prosté rozhodování ovlivňuje životy na druhém konci planety, ani jak to následně dopadá na ně samotné či jejich sousedy.

A bohužel média jim v tom nepomáhají.

Pak není divu, že ani politické strany nejeví o zahraniční agendu velký zájem. Ta pak může zůstávat pod tlakem ekonomických sil, které rozhodně nemají zájem, na vstřícné zahraniční politice zaměřené na zajištění demokracie, spravedlnosti a jež dostatečně reguluje globální prostředí tak, aby znemožnila vykořisťování jedněch druhými.

Jako země jsme v tomto procesu stále ještě mezi vítězi. Ale mnozí naši občané již na tento přístup doplácejí. Podpora lidských práv — kulturních, politických a sociálních, regulace protidemokratického tlaku oligopolů a mírová mezinárodní spolupráce jsou cestou, která může zajistit udržitelný rozvoj obyvatel planety. A Česká republika by neměla zůstávat mimo.

Připraveno ve spolupráci s Česko proti chudobě.

    Diskuse
    January 14, 2014 v 15.49
    nelze než souhlasit
    pokud EU a USA nazavedou omezení obchodu pouze za určitých podmínek například zaručení minimálního platu včetně sociálního zabezpečení (nebo nepodmíněného příjmu) není šance ovlivnit pacovní podmínky v rozvijejících se zemích. Zúčastnil jsem se i úspěšného pokusu o výrobu férového telefonu http://www.fairphone.com/ ,ale takový spotřebitelský výkřik do tmy je míň než kapkou v moři, pokud taková přísná pravidla nejsou hlídána u většiny výroby.