V pátek 17. května ráno zemřel v argentinském vězení „nejkrvavější diktátor Latinské Ameriky“, Jorge Rafael Videla. Bylo mu 87 let, ve věznici Marcos Paz nedaleko Buenos Aires si odpykával doživotní trest za zločiny, jichž se dopustil v čele vojenské junty mezi lety 1976 a 1981. Zatímco historie jeho vlády je obrazem kontinentu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, jeho odsouzení odráží, jak daleko od té doby část Latinské Ameriky došla v prosazování principů spravedlnosti a demokracie.

Krvavý kontinent

Když se v roce 1976 stal Rafael Videla po vojenském puči diktátorem, Argentina byla na pokraji občanské války. V rámci Latinské Ameriky nebyla výjimkou. Část kontinentu, především největší Brazílie, již byla v rukou vojenské junty, v dalších zemích usilovně bojovaly o moc síly extrémní pravice a levice. Argentinu pronásledovaly politické vraždy, popravy a bombové útoky; v zemi operovaly marxistické guerilly, často placené z Kuby nebo ze Sovětského svazu, útočící na přední armádní a vládní činitele, podobně násilně působily čety smrti Argentinské protikomunistické aliance.

V čele argentinské vlády v tu dobu stála třetí manželka Juana Peróna, těžící ze stále živé popularity jejího o dva roky dříve zesnulého manžela, kterému se těsně před smrtí znovu podařilo dostat se k moci. Isabel Martínez Perónová, často nazývaná Isabelita, se marně pokoušela situaci uklidnit, mimo jiné pomocí výměny armádních špiček a únosů a vražd několika stovek oponentů. Jedním z jejích prvních kroků bylo i jmenování Rafaela Videly do čela generálního štábu. Paradoxně tak přispěla k vzestupu muži, který ji měl odstranit.

Videla se až do období převratu výrazně politicky neangažoval. Jeho kariéra připomíná minulost řady jiných diktátorů vzešlých z armádních kruhů, například Francisca Franka, podobná byla také ideologická základna jeho vlády. Videla vstoupil do armády v devatenácti letech a rychle postupoval po hodnostním žebříčku; stejně jako Franko se stal šéfem vojenské akademie zodpovědným za výchovu mladých kadetů, v roce 1971 byl povýšen na generála, o dva roky později ho Perónová navrhla do čela armády. O Videlův život již v tu dobu usilovaly marxistické guerilly; přežil několik pokusů o atentát a stal se přesvědčeným antikomunistou.

Junta