V pátek 17. května ráno zemřel v argentinském vězení „nejkrvavější diktátor Latinské Ameriky“, Jorge Rafael Videla. Bylo mu 87 let, ve věznici Marcos Paz nedaleko Buenos Aires si odpykával doživotní trest za zločiny, jichž se dopustil v čele vojenské junty mezi lety 1976 a 1981. Zatímco historie jeho vlády je obrazem kontinentu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, jeho odsouzení odráží, jak daleko od té doby část Latinské Ameriky došla v prosazování principů spravedlnosti a demokracie.

Krvavý kontinent

Když se v roce 1976 stal Rafael Videla po vojenském puči diktátorem, Argentina byla na pokraji občanské války. V rámci Latinské Ameriky nebyla výjimkou. Část kontinentu, především největší Brazílie, již byla v rukou vojenské junty, v dalších zemích usilovně bojovaly o moc síly extrémní pravice a levice. Argentinu pronásledovaly politické vraždy, popravy a bombové útoky; v zemi operovaly marxistické guerilly, často placené z Kuby nebo ze Sovětského svazu, útočící na přední armádní a vládní činitele, podobně násilně působily čety smrti Argentinské protikomunistické aliance.

V čele argentinské vlády v tu dobu stála třetí manželka Juana Peróna, těžící ze stále živé popularity jejího o dva roky dříve zesnulého manžela, kterému se těsně před smrtí znovu podařilo dostat se k moci. Isabel Martínez Perónová, často nazývaná Isabelita, se marně pokoušela situaci uklidnit, mimo jiné pomocí výměny armádních špiček a únosů a vražd několika stovek oponentů. Jedním z jejích prvních kroků bylo i jmenování Rafaela Videly do čela generálního štábu. Paradoxně tak přispěla k vzestupu muži, který ji měl odstranit.

Videla se až do období převratu výrazně politicky neangažoval. Jeho kariéra připomíná minulost řady jiných diktátorů vzešlých z armádních kruhů, například Francisca Franka, podobná byla také ideologická základna jeho vlády. Videla vstoupil do armády v devatenácti letech a rychle postupoval po hodnostním žebříčku; stejně jako Franko se stal šéfem vojenské akademie zodpovědným za výchovu mladých kadetů, v roce 1971 byl povýšen na generála, o dva roky později ho Perónová navrhla do čela armády. O Videlův život již v tu dobu usilovaly marxistické guerilly; přežil několik pokusů o atentát a stal se přesvědčeným antikomunistou.

Junta

Převrat se připravoval dlouhých osm měsíců. Americké tajné služby se o něm dozvěděly dva měsíce před uskutečněním, ovšem argentinskou vládu, s níž měly Spojené státy komplikované vztahy, nikdo neupozornil. 24. března roku 1976 tak došlo k rychlému zatčení prezidentky Perónové a po její internaci k vytvoření nové vlády v čele s vojenskou elitou země; kromě generála Videly to byl také velitel námořnictva Emilio Eduardo Massera a brigádní generál Agosti. Tato trojice si rozdělila nejvyšší pozice v nově vzniklé vládě.

Program vojenské junty byl podobně jako program generála Franka velice jednoduchý; zaměřený na boj proti domnělým či skutečným komunistům a na technologii moci. Strach z komunistické revoluce byl v armádách latinskoamerických zemí všudypřítomný, úspěch levicových kandidátů a operace marxistických guerill stály například za převratem v Brazílii, kde pravici vyděsily mj. i utopické plány prezidenta českého původu Kubitscheka de Oliveira. Vojenská junta kromě antikomunismu neměla žádnou vlastní ideologii. V ekonomické oblasti kombinovala prvky salazarovského korporativismu a Spojenými státy prosazovanou doktrínu volného trhu. Z vojenské elity se tak postupně stala také elita ekonomická.

Vláda junty nebyla úspěšná. Přestože se marxistické guerilly do jisté míry podařilo potlačit brutálním terorem, ekonomická politika vedla k obrovskému nárůstu veřejného dluhu, rozevření nůžek mezi společenskými vrstvami a ke korupci nevídaných rozměrů. Argentinská junta rozpustila Kongres a zrušila politické strany, ovládla policii a prorostla do všech společenských institucí. Videla si přesto po několik let dokázal udržet vědomě budovaný obraz decentního, vždy dobře oblečeného gentlemana, který se stal přítelem mnoha státníků a především velkých amerických korporací. Generálův osobní šarm a sofistikovaná propaganda měla vliv i na řadu zahraničních novinářů. Přestože se od začátku jeho vlády mluvilo o hrozných zločinech, četná média podávala o Argentině pozitivní zprávy, informace o teroru bagatelizovala a spojovala je s nutným bojem proti komunismu.

Válečné zločiny

V dnešní době již díky rozsáhlým procesům, tisícům svědectví i odtajněným dokumentům amerických tajných služeb víme, že Videlův režim měl na svědomí tisíce obětí, z nichž většina neměla s pokusy o komunistickou revoluci nic společného. Na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemí se argentinská junta zaměřila na represi vůči střední třídě — především novinářům, právníkům a lékařům. Cílem se stali také reformně orientovaní katoličtí kněží; režim fakticky rozdělil katolickou církev v zemi na dvě nepřátelské frakce.

Počet obětí do dnešní doby není zcela jistý; údaje se liší od zhruba osmnácti do třiceti tisíc zavražděných v závislosti na zdrojích. Samotné špičky junty přiznaly necelých devět tisíc obětí, ovšem čísla jsou bezpochyby mnohem vyšší a množství zmapovaných osudů neustále narůstá díky úsilí příbuzných i argentinské justici. Videla nechal po celé zemi zřídit více než dvě stovky koncentračních táborů, kam byli bez soudu zavíráni unesení muži i ženy, několik měsíců brutálně mučeni a vyslýcháni a nakonec nejčastěji shozeni z letadla do oceánu nebo džungle. Jako oficiální vysvětlení jejich zmizení byla zpravidla udávána emigrace do zahraničí.

Obzvláště odpornou součástí zločinů, jichž se Videlův režim dopustil, byla i kauza zhruba pěti stovek dětí politických vězeňkyň. Tyto ženy byly udržovány naživu jen proto, aby porodily a jejich potomci mohli být následně odebráni a svěřeni do loajálních rodin armádních špiček k převýchově. Jejich matky byly obvykle ihned po porodu popraveny.

Právo a spravedlnost

Videla nakonec po pěti letech „Špinavé války“, jak je konflikt obvykle nazýván, odstoupil z čela státu a stáhl se do ústraní. Vládu převzali jeho spolupracovníci, trvala však pouhé dva roky. Klíčovou událostí se stalo nešťastné rozhodnutí vpadnout na britské Falklandy (v Latinské Americe zpravidla nazývané na podporu argentinského nároku Malvíny), které mělo původně oživit skomírající podporu domácích obyvatel pro ekonomicky kolabující režim.

Útokem na britské území přišla Argentina o klíčovou podporu Spojených států amerických, které do té doby tajně pomáhaly regionálním diktaturám v přežití v rámci probíhající studené války. Junta navíc následně zklamala i vojensky a režim se rychle zhroutil. V téměř celé Latinské Americe začal v polovině osmdesátých let obtížný přechod k demokracii.

Usilovat o spravedlivé potrestání viníků začali ihned po pádu junty příbuzní a pozůstalí zmizelých; tvrzením o emigraci nevěřil nikdo. Videla se poprvé ocitl u soudu již v roce 1983, soudní proces trvající dva roky ho usvědčil ze zločinů proti lidskosti a zbavil vojenských hodností. Ve vězení měl strávit zbytek života. Spolu s ním bylo rychle odsouzeno i několik dalších nejvyšších představitelů junty. Zdálo se, že minulost je uzavřena.

Avšak trest pro několik obětních, ač rozhodně nikoli nevinných beránků, neměnil nic na tom, že junta za dobu svého působení prorostla do celého politického systému. V dosud ne zcela objasněném případu generální amnestie prezidenta Carlose Menema v roce 1990 byl omilostněn nejen sám Videla, ale s ním i další vrcholní představitelé režimu. Podle slov tehdejšího prezidenta se mělo jednat o znamení nového začátku; podle jiných o skrytý vliv junty a možná i čirou korupci. Několik členů prezidentovy rodiny bylo později stíháno kvůli přijetí úplatků.

Prezidentská amnestie propustila na svobodu zločince zodpovědné za tisíce mrtvých. Mediální kampaň proti tomuto rozhodnutí byla neúspěšná a pokusy pozůstalých obětí, v tu dobu již dobře organizovaných a sdružených v několik lidskoprávních skupin, nevedly k úspěchu. Avšak protestní hlasy neustávaly. Soustavný nátlak společnosti, sjednocené za požadavkem spravedlnosti a vyrovnání se s minulostí, nakonec vedl k pozoruhodným výsledkům.

V roce 2007 rozhodl federální soud, že amnestie prezidenta Menema byla neústavní a soudy mají obnovit vyšetřování. A to v rozsahu dosud nevídaném. Před tentokrát nezpochybnitelně nezávislé tribunály byly povolány tisíce svědků a stovky obžalovaných. Dostalo se na všechny. Do žaláře byl znovu odsouzen nejen prezident Videla a jeho nejbližší, ale také desítky dozorců z koncentračních táborů a důstojníků tajných služeb, podílejících se na plánování masakrů a likvidaci důkazních materiálů, celkem více než tři sta lidí. Podařilo se shromáždit fascinující množství důkazních materiálů. A tyto procesy stále pokračují.

Úspěch argentinského úsilí za vynucení spravedlnosti z období krvavé diktatury inspiroval celou Latinskou Ameriku. Podobná snaha nyní probíhá v Peru, které zatím dospělo k několika desítkám odsouzeným, přidala se také Uruguay a dokonce v Brazílii se mají generálové na pozoru.

Jorge Videla, který zemřel minulý pátek ráno ve věznici, viděl svůj život jako příběh souboje civilizace s komunismem, k němuž bylo potřeba využít všech prostředků. Příběh oběti, kterou přinesl argentinskému národu, a sám zaplatil vězením. My ostatní však jeho příběh můžeme číst spíše jako obdivuhodný úspěch celé argentinské společnosti, jež nezapomněla na svou minulost ani na její oběti. Jako příběh nové Latinské Ameriky, která diktátory posílá do vězení, místo aby je produkovala.