Krach mírových rozhovorů mezi Ruskem a Ukrajinou po roce: co vlastně víme
Petr JedličkaNa jaře 2022 krachl na Ukrajině prozatím poslední robustní pokus o kompromisní řešení konfliktu. Dodnes je opředený legendami, včetně vnějšího zavinění. Dle zpětné analýzy šlo přitom spíše o pozvolný rozpad ovlivněný řadou faktorů.
Snaha Ukrajinců vzdorovat ruské invazi vstoupila do patnáctého měsíce. Jejich země je čím dál zničenější, mrtvých přibývá po tisících. Mnohé naděje se vkládají do očekávané ukrajinské protiofenzívy. Málokdo ale věří, že bude poslední. Konec konfliktu jako by se ztrácel v nedohlednu.
Nebylo tomu tak ale vždycky. Na jaře 2022, a zvlášť hned na přelomu března a dubna, se všemožně naznačovalo, že by válka mohla brzy skončit. Probíhala jednání v Turecku. Takřka každý den padala vyjádření o nějaké naději či pokroku.
Co se stalo, že rozhovory tehdy zkrachovaly a už se je nikdy nepodařilo obnovit na podobné úrovni? Ještě v průběhu minulého roku se rozšířily dva výklady, které jsou dodnes nejcitovanější.
Podle prvního se ukázalo, že ruská strana o mír ve skutečnosti nestojí, plus se odhalilo ruské vraždění na kyjevských předměstích. Podle druhého zhatily už už rýsující se mír Británie a USA, které přesvědčily Ukrajinu, aby bojovala dále.
Každý, kdo se o danou otázku zajímal, narazil jistě už na dobové články z Financial Times, které již v polovině března 2022 reportovaly o „průlomech“ na základě patnáctibodového „návrhu kompromisu“, po němž měly USA údajně vše zhatit příslibem pěnez na válku. A neméně známý je článek z Ukrajinské pravdy, který 5. května 2022 referoval o okolnostech konce mírových rozhovorů později na jaře, zejména o roli masakrů v Buči a dubnové návštěvy britského premiéra Borise Johnsona v Kyjevě.
Specificky pro zastánce západního zavinění jsou pak dnes dalším často používaným zdrojem ještě slova izraelského expremiéra Naftaliho Bennetta, který v březnu 2022 fungoval jako jakési vyjednávací libero, mimochodem podobě jako miliardář Roman Abramovič — cestoval mezi Moskvou, Kyjevem a západoevropskými metropolemi a snažil se zprostředkovat nějakou dohodu.
Bennett se nechal letos v únoru slyšet, že „podle jeho názoru“ zablokovaly dohodu západní mocnosti, což ale zpětně nevidí jako špatné rozhodnutí.
Jenomže toto není všechno. Událostí, které osvětlují krach mírových rozhovorů na jaře 2022, se udály desítky a také jiných výkladových textů vyšlo mnoho. Vybírat mezi nimi jen ty, které podporují předem zvolený výklad, je zavádějící. Například i citovaná Ukrajinská pravda vydala měsíc po slavném dovolávání se insidera v okolí prezidenta Zelenského, ukazujícího na Borise Johnsona, další text, který nasvětluje návštěvu britského politika zase trochu jinak.
Naštěstí není rekonstrukce skutečnosti v tomto případě nemožná. Lze využít dobře zdokumentovanou časovou řadu — řeč je zde přibližně o dvou měsících. A navázat lze i na starší dílčí rekonstrukce zejména z německé debaty.
Co tedy vlastně nyní — zhruba po roce od krachu příslušných rozhovorů — s určitostí opravdu víme?
První pokusy
Předně a především, pokusů o nějakou dohodu a vyjednávání proběhla celá řada. Dály se hned od počátku invaze. Oficiálně se zástupci obou stran potkali poprvé 28. února, tedy čtyři dny po vlastním vpádu, a to u běloruské hranice. Reuters ovšem přinesly v září 2022 svědectví, že Putinův člověk s ukrajinskými kořeny Dmitrij Kozak ještě na úplném počátku invaze vyjednal neoficiálně s ukrajinským vedením možnost odvrácení okupace vyhlášením neutrality; Putin sám měl ale tehdy akt odmítnout s tím, že mu jde o víc.
Z oficiální části různých pokusů o jednání na přelomu února a března nevzešlo nic moc přelomového. Známe díky nim ale tehdejší ruské požadavky: ukrajinskou neutralitu, uznání anexe Krymu, nezávislost pro Donbas a „demilitarizaci a denacifikaci“.
Tyto dva notoricky používané termíny konkretizovali přední ruští představitelé jako „obdobné změny, jakými prošlo po 2. světové válce Německo“ — tedy v podstatě kompletní změnu systému, výměnu politické reprezentace a zcela zásadní zmenšení vojenské síly.
Dne 10. března se jednalo v Turecku poprvé na vysoké úrovni, ve formátu ministři zahraničí obou zemí plus turecký mediátor. Šéf ukrajinské diplomacie Dmytro Kuleba žádal o čtyřiadvacetihodinové humanitární příměří a bezpečný koridor pro léky a jídlo do Mariupolu. Jeho ruský protějšek Sergej Lavrov to tehdy odmítl.
Patří se připomenout z naší výroční rekapitulace konfliktu, že právě v této době dospěl ke Kyjevu slavný padesátikilometrový konvoj ruské vojenské techniky. Byly to dny, kdy se mělo leckde ještě za reálné, že ukrajinské hlavní město brzy padne.
Patnáctibodový plán
Dne 14. března začíná ona „nejnadějnější“ fáze loňských mírových rozhovorů. Vedly se opět za turecké asistence v Istanbulu a z velké části přes videolink. Právě 14. března byl ruskou stranou představen onen patnáctibodový návrh, který pak přetiskly Financial Times.
Jednalo se skutečně jen o ruský návrh, nikoliv výsledek dohody, jak se tehdy paralelně rozšířilo. Pro Ukrajinu nepřijatelná se ukázala kombinace požadavků na permanentní neutralitu, redukci armády a neuzavírání bezpečnostních dohod se západními mocnostmi. Pro Rusko by bylo snadné ji takto v budoucnu kdykoliv pod nějakou záminkou obsadit.
Přesto se na základě návrhu dále jednalo, jelikož ruská strana přestala trvat na „denacifikaci“, zatímco ukrajinská byla ochotna připustit ruský Donbas. V jednu chvíli se zdálo, že Ukrajina míří ke švédskému modelu neutrality, tedy se silnou armádou.
Dne 17. března byly rozhovory přerušeny, protože ukrajinský tým neměl mandát závazně slíbit územní ústupky. Obě strany se poté obvinily z neochoty se reálně dohodnout. Šéf ruských vyjednavačů Vladimir Medinskij přesto hýřil optimismem, čímžto posílil dojem, že dohoda je blízko. Obecně se má dnes za to, že zde překročil svůj mandát a říkal něco jiného, než dle zadání z Kremlu měl. Vladimir Putin mu následně celý den nezvedl telefon.
Dvacátého března mluvil Zelenskyj v izraelském parlamentu a řekl, že by se perspektivně mohlo jednat právě v Izraeli. Reálně se připouštěla už také schůzka Putina přímo se Zelenským, kterou ruský prezident dlouho předtím odmítal. Stvrdit měla případně dohodnuté teritoriální posuny.
Dne 24. března přitom ruské jednoty kontrolovaly vůbec největší část ukrajinského území za celý konflikt. Až v následujících dnech se potom začínaly z prvních oblastí (zejména od Kyjeva) stahovat, což se projevilo i na diplomatickém klimatu.
Konec března a dubnové pokusy
Na další domluvené kolo vyjednávání na konci března přijeli Ukrajinci do Istanbulu s vlastním desetibodovým plánem (tzv. Istanbulské komuniké). Ruský patnáctibodový plán, který proslavily Financial Times, už tématem nebyl. Jádrem nového návrhu byla všestranně garantovaná neutralita s možností ukrajinského vstupu do Evropské unie plus patnáctiletý dialog o statusu Krymu.
Tento ukrajinský návrh už nezavazoval Rusko ke stražení do předinvazních hranic. Nevyřčeně se tu počítalo s tím, že nebudou žádná území oficiálně odevzdána, ale na Donbase ruští vojáci zůstanou.
Jak se ukázalo později, Putin v zákulisí ještě před koncem měsíce vetoval jakoukoliv debatu o statusu Krymu, čímž brzký mír na základně Istanbulského komuniké v podstatě znemožnil. V telefonátu s italským premiérem z 30. března, tedy více než týden před příjezdem Borise Johnsona do Kyjeva, vyloučil Putin též okamžité příměří i schůzku se Zelenským, pro jednání o území klíčovou.
Veřejně přesto ruská strana ohlásila „gesto dobré vůle“ a začala stahovat jednotky ze severní části Ukrajiny. Bylo též dohodnuto, že vyjednávání bude dále pokračovat online formou v rámci několika pracovních skupin.
Ohledně „gesta dobré vůle“ dnes skoro nikdo nerozporuje, že stažení bylo vojenskou nutností — velkou bitvu o Kyjev Ukrajinci regulérně vyhráli. Jednání v pracovních skupinách nicméně opravdu začala.
V průběhu dubna se ještě objevovaly kusé zprávy o pokroku v rozhovorech. Ve skutečnosti však jednání drhnula. Pesimistické zprávy vycházely spolu s optimistickými a bylo jich více. Míruchtivé publikum mělo však tendenci je přehlížet.
Jedenáctého dubna byl v Moskvě (!) rakouský kancléř Nehammer a vrátil se se sdělením, že na mír to nevypadá. Generální tajemník OSN Guterres sdělil 26. dubna po jednání s Putinem v podstatě totéž.
Ve druhé polovině dubna se už jednalo pramálo a v květnu ještě míň. Přišla donbaská ofenzíva, pád Mariupolu a žádost Finska a Švédska o členství v NATO. Sedmnáctého května, tedy den po zajetí 1700 obránců Azovstalu a jejich označení za „nacistické zločince“, strany přestaly s mírovými rozhovory úplně.
Vývoj od léta
Určitá jednání pokračovala i po konci popsaných, a některá byla úspěšná — o humanitárních otázkách, o výměně zajatců, o vývozu obilí. Mírové rozhovory se ale už nerozeběhly. Ve druhé půli května bylo jasné, že Ukrajinci už nejsou svolní k obětování Donbasu. Dne 25. května to uvedl Zelenskyj explicitně, v reakci na iniciativu Henryho Kissingera.
Z ruské strany se již na začátku léta 2022 nechal slyšet Sergej Lavrov, že ruské plány jdou dál než k hranicím Donbasu. Další linie byla překročena v září ruskou anexí pětiny ukrajinského území. Ukrajinci v reakci požádali oficiálně o členství v NATO a zvláštním dekretem ze 4. října si zakázali jednání přímo s Putinem.
Od podzimu 2022 podmiňuje ruská strana „uznáním nové územní reality“ jednání byť i jen o příměří . V letošním roce navíc mluví ještě o „nutných změnách ve světovém pořádku“.
Role Borise Johnsona a USA
Ze zpětných analýz lze obecně spolehlivě říci, že jarní mírové rozhovory zkrachovaly kvůli změně válečné situace, a to jak přímo v poli, tak mezinárodní. Ruská strana mohla zpočátku donutit ukrajinskou poměrně snadno k neutralitě i k přijetí vojenské přítomnosti na Donbase, chtěla však více a postupně původní nátlakovou sílu ztratila.
Roli sehrálo vystřízlivění ohledně stavu a reálných možností ruské armády, nárůst přesvědčení na Západě, že se Ukrajina dokáže ubránit, a nabídka příslušné pomoci, jakož i společenská nálada na Ukrajině po Mariupolu, Boroďance či Buče. Patří se připomenout, že Zelenskyj od začátku sliboval o jakékoliv mírové dohodě referendum.
Sám slavný zdroj Ukrajinské pravdy z prezidentova okolí na začátku května 2022 připustil, že kdyby Zelenskyj dostal návrh dohody v dubnové podobě v prvních dnech invaze, bez zaváhání by jej přijal — že se však v důsledku pozdější události situace změnila. Obecně už po uhájení Kyjeva, tedy ke konci března, ochota Rusku ustupovat klesala.
Výklad návštěvy Borise Johnsona z 9. dubna v Kyjevě jako rozhodujícího okamžiku je celkově pochybný. Jednak jsou z k dispozici již zmiňované výpovědi lidí, kteří jednání při návštěvě vykládají jinak. Jednak je zřejmé, že ať už Johnson řekl cokoliv, působila zde i řada jiných faktorů. A víme také, že dynamika jednání mezi Ruskem a Ukrajinou byla před Johnsonovou návštěvou a po ní podobná — ruská strana nebyla ochotna připustit jednání o statusu Krymu, Ukrajinci odmítali plnohodnotné odevzdání nějakého území.
Výraznější posun v ukrajinské pozici je patrný až později v měsíci dubnu, a to k neochotě přijmout i pouhou vojenskou přítomnost Ruska na Donbase bez oficiálního odevzdání. Svou roli sehrála také ruská neochota kývnout v březnu a dubnu na jakékoliv příměří a dlouho i na jednání přímo se Zelenským, čímž by se deklarovalo upuštění od záměru měnit na Ukrajině režim.
Hledat vinu za krach rozhovorů u Američanů je přitom z hlediska celkového sledu událostí ještě víc na vodě. Peníze Ukrajině na obranu USA skutečně posílaly, ovšem už od počátku a tak často, že těžko věrohodně argumentovat vazbou na stav jednání.
Automatické odvolání sankcí vůči Rusku, bude-li uzavřen mír, neodmítly jako první atlantické státy, ale Německo. Také systematickou obrannou pomoc slibovaly dříve evropské státy než USA, byť naplnění opravdu došla až po Ramsteinské konferenci konané 26. dubna.
I když zahraniční politiku USA formuje tradičně i skupina tzv. jestřábů, je v kontextu války na Ukrajině zajímavé, že Spojené státy ponoukaly Kyjev k jednání ze západních spojenců asi nejvíce, tedy s výjimkou Francie. Činily tak ještě i loni v květnu, a dokonce i po anexích na podzim, kdy už byla úplně jiná atmosféra.
Jak už naznačeno několikrát výše, dnešní možnosti mírových rozhovorů na Ukrajině, tedy po záboru pětiny území a po několikaměsíčním ostřelování měst raketami, jsou o dost jiné než na začátku konfliktu. S nějakým návratem k tehdejším kompromisům těžko počítat. Obtížně by se obhajovaly ostatně i ruskému režimu, tedy alespoň za současné situace v poli.
Přesto je záhodno na jednání z jara 2022 nezapomínat. Jednak kvůli stále se objevující představě, že Ukrajinci mohli válku rychle ukončit, kdyby vyhlásili neutralitu. A jednak kvůli přežívajícím legendám, že mír byl na jaře díky již dohodnutému oboustranně přijatelnému kompromisu na dosah, pouze jej zhatil někdo zvnější — někdo, kdo chce údajně s Ruskem válčit „až do posledního Ukrajince“.
Už to bylo řečeno v článku, ale je to zapotřebí ještě jednou zdůraznit: veškerá "mírová" jednání fakticky pouze kopírují situaci na frontě. Přímo se zde nabízí převrácené užití známé Clausewitzovy formule, nyní ve znění: "Politika je jenom pokračováním války jinými prostředky."
Pozice a požadavky obou stran jsou principiálně neslučitelné; a jenom definitivní nemožnost je prosadit čistě vojenskou silou může zúčastněné strany donutit ke kompromisům na politickém poli.
Takový stav nastal v oné inkriminované době zhruba před rokem, kdy na jedné straně Ukrajinci byli stále ještě v šoku z masivní ruské invaze; a kdy si nijak nemohli být jisti jestli Rusové nebudou schopni svou ofenzivu ještě intenzifikovat, tedy dobývat další ukrajinská území. Na straně druhé Rusové byli stejně tak šokováni jak nečekaně tuhou obranou Ukrajinců, tak ale i rozhodnou reakcí Západu a uloženými sankcemi, s čímž vůbec nepočítali. Pro Rusy by se tedy v dané situaci mohlo ukázat být výhodným pojistit si uchvácení dosavadních území (tedy prakticky celé východní a jihovýchodní Ukrajiny), s tím že po konzolidaci své vojenské síly by se někdy časem mohli pokusit zmocnit se Ukrajiny celé.
Byla to tedy čistě vojensky velice nejistá situace, kde obě strany měly co ztratit, a proto pro ně opravdu mohlo mít smysl pokoušet se o nějaké mírové řešení. Ale v tom okamžiku kdy Ukrajinci poznali že jsou schopni - tehdy v chaos upadající - ruská vojska porazit, nebo přinejmenším zatlačit, pro ně mírová ujednání na této bázi naprosto ztratila smysl. A poté co Rusové byli vrženi o stovky kilometrů zpět, a Ukrajinci vyhlásili své požadavky na opětovné získání okupovaných území (včetně Krymu), ztratila mírová jednání smysl i pro ruskou stranu.
Existuje prakticky jediná konstelace, za které by bylo možno očekávat znovuobnovení vážně míněných mírových jednání (a právě toto jsem v polemice s panem Plevou tvrdil celou dobu): když obě strany definitivně zjistí, že na bojišti nastala naprostá a trvalá vojenská parita, to jest že dalším pokračováním bojů nemohou získat naprosto nic. A že jím budou už jenom ztrácet. Pro Ukrajinu by především ztráta lidských životů byla bolestná (zatímco ztráta vlastních vojáků, a tím spíše najatých žoldnéřů je ruskému vedení naprosto lhostejná); ale ochotu ruského vedení k mírovým jednáním (a tedy k určitým ústupkům) by mohly zvýšit především trvající západní sankce. Které sice nesrazily ruskou ekonomiku tak dramaticky do kolen jak se původně doufalo; nicméně své účinky mají, a jejich dlouhodobé trvání by ruskou ekonomiku především kvalitativně čím dál tím víc sráželo dolů.
To všechno dohromady tedy: aktuálně pro závažně vedené mírové hovory neexistuje žádná reálná základna. Naprosto klíčovým momentem bude zřejmě chystaná ukrajinská protiofenziva. Pokud bude (alespoň zčásti) úspěšná, tedy pokud se Ukrajincům podaří alespoň na jednom úseku fronty Rusy vrhnout nějakým zásadním způsobem zpět, pak pro ruské vedení ovšem stoupne motivace k ústupkům, tedy k mírovým jednáním. Pokud tato ofenziva (pokud k ní ovšem vůbec ještě letos dojde) naprosto ztroskotá - pak bude zase Ukrajina spíše nucena k ústupkům. Ovšem - pak by zase ruská strana byla na koni, a je dost pravděpodobné že by zvýšila své požadavky, které by pro ukrajinskou stranu byly nepřijatelné.
Nejlepší půdu pro mírová jednání by tedy fakticky připravila ukrajinská ofenziva, která by dosáhla určitých, ale jenom značně omezených výsledků. (Což se ostatně jeví tou nejpravděpodobnější variantou.) Na jedné strany by Rusové viděli že dalším pokračováním válečného stavu by časem mohli ztratit ještě více; na straně druhé ale i Ukrajincům by se stalo jasným, že nějakých rozhodujících úspěchů proti mnohem většímu protivníkovi (který navíc mezitím dokázal konzolidovat své síly) také nemůže dosáhnout. Právě tato situace vyrovnaných sil by tedy mohla poskytnout relativně nejpříznivější půdu pro politická vyjednávání. Která by - za příznivých okolností - mohla začít už někdy v tomto roce.
Nicméně: já osobně neočekávám že by mohlo dojít ke skutečnému míru. Na to jsou strategické pozice obou stran příliš neslučitelné. Mohlo by ale být dojednáno víceméně trvalé příměří, které by alespoň ukončilo přímé vojenské střety na frontové linii. Sice toto příměří by bylo neustále narušováno (jako to předešlé na Donbase), stále by docházelo především k dělostřeleckým přestřelkám přes linii příměří, ale k přímým střetům bojových jednotek by už nedocházelo.
Myslím, že jak původní příspěvek, tak i následný komentář J. Poláčka vystihuje, co se ohledně "mírových jednání" a jejich reálných možností dělo.
S ohledem na důvody ruské agrese (jasně je vyjádřil Putin ve svých projevech z let 2018 až 2021) bez porážky ruské armády je jakékoliv jednání o míru nereálné.
Nebo - samozřejmě - bez porážky Ukrajiny ...
Snad ještě malý dodatek; myšlenka která mě napadla právě dnes při pohledu na nové zprávy o tom, že ukrajinské ozbrojené síly dokázaly v oblasti kolem Bachmutu zatlačit ruského nepřítele o něco zpět.
Tyto posuny fronty nejsou podle všeho tak bezvýznamné, jak se je snaží prezentovat ruská propaganda. V jižním úseku fronty se jedná o zisk v hloubce několika kilometrů; a to je v oblasti kde se doposud územní zisky měřily nanejvýš na stovky metrů, úspěch nikoli nevýznamný. Tím spíše že ho bylo dosaženo během několika málo dnů.
Především je na této záležitosti ale významné, že od samého počátku celé bachmutské operace je to prakticky poprvé, kdy Ukrajinci dokázali ruské okupanty zatlačit zpět. Až doposud to byli Rusové, kteří stále postupovali vpřed. A přitom - alespoň v tuto chvíli nejsou žádné známky toho (jak to tvrdí ruská strana), že by se už jednalo o ohlašovanou velkou ukrajinskou protiofenzivu. Jinak řečeno: těchto úspěchů Ukrajinci dosáhli zřejmě jenom se standardními místními jednotkami.
To všechno znamená: mohlo by se jednat o znamení, že ruský vojenský potenciál je definitivně vyčerpán, že Rusové už nemají sílu ani na obranu, natož pak pro další útoky. To by pak mohlo ovšem znamenat i to, že chystaná ukrajinská protiofenziva by mohla mít přece jenom mnohem větší úspěch, nežli jsem jí sám ještě v minulém komentáři přisuzoval.
V německých novinách "Süddeutsche Zeitung" zrovna včera vyšla podrobná a fundovaná analýza možností takovéto ukrajinské ofenzivy, včetně konkrétního popisu postupů jak probít linie ruské obrany. A padla zde také věta z úst jednoho vojenského odborníka: "Rusové budou prchat v panice".
Právě to by se mohlo ukázat rozhodujícím faktorem: pokud se Ukrajincům podaří probít ruské obranné linie, pak lze skutečně právem očekávat, že ruští vojáci - proslulí většinou velmi nízkou úrovní své morálky - při vyhlídce že se vzápětí ocitnou tváří tvář pověstným těžkým německým Leopardům skutečně opustí své pozice a začnou bezhlavě a v panice prchat. Co se pak stane s celou frontovou linií, lze předem jen velice těžce odhadovat; ale nelze zcela vyloučit i tu alternativu, že by Ukrajinci dosáhli skutečně velkého, snad dokonce rozhodujícího vítězství.
Nyní k mé zmíněné myšlence: napadlo mě, že pokud by Ukrajinci skutečně takovéhoto velkého vítězství dosáhli, že by jeho výsledkem byl kolaps ruských vojsk, a nakonec politickým důsledkem zásadní (a doufejme že demokratické) změny v samotném Rusku, že by pak bylo velice zajímavé porovnat tento stav s projekty zastánců okamžitého míru, víceméně za jakoukoli cenu. Takovýto "mír" by totiž fakticky jenom zmrazil trvalý válečný konflikt; zatímco úspěšná ukrajinská ofenziva by mohla ve svých důsledcích přinést mír trvalý, skutečný, a navíc s bonusem demokratizace celého Ruska.
(po debatách o sledu jednotlivých fází na sociálních sítích ještě zde na zpřehledněnou raději rekapituluju, co se dohodlo v jednotlivých vyjednávacích kolech a co ne, resp. co o tom víme my dnes a FT či UP před rokem nevěděli:
Nulté (Kozakovo) kolo v samém začátku invaze – s ukrajinskými ministry je neformálně dohodnuta neutralita výměnou za stažení vojsk, Putin to zavetuje s tím, že sama neutralita nestačí.
První kolo 28. února na běloruské hranici – oťukávací, nedohodnuto nic podstatného.
Druhé kolo 3. března – Rusové žádají kromě neutrality, uznání Krymu a Donbasu i demilitarizaci a denacifikaci celé Ukrajiny dle německého modelu, tedy v podstatě výměnu celé politické reprezentace a rozpuštění armády, pokud chtějí Ukrajinci mír. Ukrajinci to odmítnou.
Třetí kolo 7. března – Rusové opakují požadavky, od denacifikace ale postupně ustupují. Jsou dohodnuty základní obrysy humanitárních koridorů. V této době též začíná naplno bitva o Kyjev.
Čtvrté kolo 14.-16. března – jedná se nad ruským 15bodobým návrhem, který je na základě textů Finantial Times mylně vykládán jako závěr schůzky. Dohodnuta je zde přitom jen v principu neutralita, nejedná se o budoucnosti sporných území. Jednání skončí na rozdílných představách o konkrétní podobě neutrality (Ukrajinci ji chtějí s bojeschopnou armádou, Rusové s demilitarizovanou) plus na tom, že delegace nemají mandát řešit území. Američané po tomto kole posílají 800 milionů.
Páté kolo 21. března – žádný pokrok, ale stále obě strany počítají s dalším jednáním. Závěr pátého kola je, že o území by měli jednat osobně prezidenti, ruská strana pak ovšem brzkou schůzku Zelenskyj – Putin odmítá s tím, že jednání nejsou ještě patřičně daleko. Mají se dále scházet delegace.
Šesté kolo 29.-30. března – Rusové v zásadě přistoupí na neutralitu švédského typu, tj. bez demilitarizace. Ukrajinci jsou naopak ochotni souhlasit s ruskou vojenskou přítomností na Donbase, pokud nedojde k oficiální anexi, a nabízejí systematický dialog o statusu Krymu. V tomto okamžiku je jasné, že Rusové Kyjev už nedobudou, začínají ústupy. Jednání jsou teď vůbec nejblíž dohodě za celou dobu! Putin dialog o Kymu vetuje a opět odmítne i „územní“ schůzku se Zelenským.
Oficiálně se přesto stále počítá s dalším vyjednáváním, které už má však probíhat ve formátu pracovních skupin. Končí tak období vyjednávacích kol, od této chvíle se pracuje pořád. Rusové vyklízejí severní část Ukrajiny, postupují však dále na východě, u Mariupolu, v Chersonské oblasti.
První dubnový týden – pracovní skupiny rozpracují závěry šestého kola do návrhu dohody, Rusko však 7. dubna tento návrh odmítne. Řeší se masakry v Buči. Teprve 9. dubna přijíždí do Kyjeva Boris Johnson.
Druhý dubnový týden – práce pracovních skupin nepostupuje, tuhé boje v Mariupolu, zjevná příprava na donbaskou ofenzívu. Rakouský kancléř po návratu z Moskvy 11. dubna prohlásí, že to z ruské strany na brzký mír nevidí. 13. dubna Biden poprvé označí Putina otevřeně za diktátora, který páchá genocidu.
Třetí dubnová týden – začne naplno ruská donbaská ofenzíva, Rusové vyhlašují „druhou fázi speciální vojenské operace“. Jen v noci z 19. dubna na 20. dubna zasáhnout ruské rakety dle oficiálního komuniké 1053 vojenských cílů. Putin dává pokyn k neprodyšnému oblíčení Azovstalu. Biden ohlašuje dalších 800 milionů dolarů. Pracovní skupiny stále existují, o brzkém míru už se však nemluví.
Čtvrtý dubnový týden – Rusko odmítne nabídku velikonočního příměří, postupuje se od Izjumu na Slavjansk, od Kreminny na Severodoněck. Je ovládnut Svatohorský park. V Chersonsku a Melitopolsku probíhá výměna ukrajinských rodných listů za ruské, zavádí se rubl. 26. dubna jedná s Putinem generální tajemník OSN Guterres a poté uvede, že to moc nevidí ani na klid zbraní. Ve stejný den v Ramsteinu dostávají Ukrajinci garance systématické pomoci od USA a dalších aliančních zemí.
V následujících týdnech už je zjevné, že Ukrajinci už nepřistoupí na kompromis z konce března, tak práce vyjednávacích skupin ustává. Formálně je pak ukončena právě 17. Května)
K šestému kolu vyjednávání z konce března; tedy kdy obě strany "byly nejblíž k dohodě". Napohled se může zdát, že zde chyběl už jenom Putinův souhlas, a že už mohl být mír; Ukrajinci nabídli maximum možného, faktický souhlas s přítomností ruských ozbrojených složek v oblasti Donbasu, a "dialogy" o statusu Krymu, čili fakticky přinejmenším zmrazení vlastního požadavku na bezpodmínečný návrat Krymu Ukrajině.
Na straně druhé se ale ukazuje, že i v tomto relativně nejpříznivějším momentu byly představy a nároky obou stran naprosto neslučitelné. Především zde není vůbec zmíněn otázka naprostého stažení ruských okupačních vojsk ze všech území obsazených po 24. únoru. Ale i jenom "systematický dialog" o Krymu byl zřejmě pro Putina naprosto nepřijatelný; neboť už jenom přistoupením na něj by uznal, že existují oprávněné pochybnosti o legitimnosti anexe Krymu Ruskem.
Ještě jednou tedy: nějaký "mír" v plném slova smyslu byl od počátku fakticky nemožný, nepřijatelný přinejmenším pro jednu z obou stran. Maximálně bylo možno dohodnout - za momentální bojové parity obou stran - určité příměří, klid zbraní; které by ale nebylo ničím jiným, nežli pauzou před vypuknutím nových bojů. A jakmile se situace na frontě začala měnit, pak už i vyjednávání o příměří ztratilo svůj reálný smysl.