Svět si připomíná první rok od ruského vpádu na Ukrajinu, a vychází tak i řada bilancování. Zde v DR sledujeme vývoj systematicky, mimo jiné i v pravidelných přehledech posunů. První výročí vlastního vpádu nicméně vybízí přece jen ke zvláštní rekapitulaci.

Nemá valného smyslu opisovat celou časovou osu — je to ostatně zpracováno už mnohde jinde. Zajímavější je otázka, kdy se prvotní vnímání války změnilo. Protože připomeňme si — mnozí, a snad i většina, si po zahájení vpádu kratší či delší dobu neotřesitelně mysleli, že supersilný agresor zvítězí.

Pomyslných milníků bylo v dosavadním průběhu války více. Jedním z nich je bezesporu masakr nejméně stovky obyvatel v kyjevském příměstí Buča, jehož odhalení ukrajinskou armádou po 1. dubnu povzbudilo chuť bojovat za každou cenu a spoluzapříčinilo konec jednání o příměří.

Dalším milníkem je ukrajinské vítězství v bitvě o Kyjev 30. března. Třetím pak například zářijová protiofenzíva v okolí Charkova. Při ní ukrajinská armáda rychlým postupem v několika proudech osvobodila na 500 sídel a vyhnala okupanty z takřka celé oblasti.

Charkovská operace utišila kromě jiného alespoň na čas ty, kdo zpochybňovali možnost, že Ukrajina bude schopna získat ztracená území zpět. Rusko následně, a právě v reakci na tuto operaci vyhlásilo mobilizaci a vzápětí plnou anexi dosud okupovaného území.

A vynechat nelze ani definitivní stažení Rusů za Dněpr na začátku listopadu, následované osvobozením Chersonu a zintenzivněním bojů na Donbase. Od nich vede už přímá linka k situaci, v níž se nacházíme dnes.

Nicméně onen první hlavní bod zlomu — onen bod, za nímž se i v Bruselu, v Berlíně, ba i v Paříži uvěřilo, že se Ukrajina nevzdá a že zvládne agresorovi účinně vzdorovat — nastal už v první fázi invaze.

Někteří analytikové jej umísťují hned do prvních dnů — do okamžiků, kdy prezident Zelenskyj odmítl Američany nabízenou evakuaci („Potřebuju náboje, ne odvoz“), kdy se neprosadili ruští agenti nasazení v Kyjevě a kdy nevyšel pokus o variantu dělnicko-rolnické vlády.

Spolehlivější je ale mířit až někam za 9. březen. Právě 9. března totiž doputoval na kyjevská předměstí i druhý invazní proud postupující od východu od města Sumy (první přišel ke Kyjevu ze severu, přes Černobyl). Město tak začalo být ohrožováno ze dvou stran.

Na jihu stály ruské jednotky 9. března nad Mykolajivem, na východě u Svatoveho a Izjumu. Cherson, Melitopol i Berďansk byly v té době už dobyté, obklíčení Mariupolu se připravovalo.

Byla to doba, kdy bylo potvrzeno obsazení letiště Hustomel i zmiňované Buči, doba, kdy NATO oficiálně odmítlo žádost o bezletovou zónu a kdy celý novinářský svět sledoval konvoj ruské vojenské techniky o délce více než 50 kilometrů, jak se pomalu plazí ke Kyjevu.

Rusko se se svou 160ti až 190tisícovou invazní armádou (7. března bylo potvrzeno, že už je na Ukrajině celá) zdálo neudolatelné. Ministr obrany Šojgu a jeho lidé ještě milostivě svolili k vytvoření šesti humanitárních koridorů, z nichž ale čtyři vedly do Ruska či Běloruska. Pak se však začalo všechno pomalu obracet.

I po 9. březnu chodily pro obránce špatné zprávy. Na Donbase Rusové vtrhli do městečka Volnovacha, které bylo později jako první z ukrajinských měst v této válce prohlášeno za zcela vysídlené a zničené. 10. března byl obklíčen Černigov. 15. března padlo Rubižne a táhlo se na Severodoněck. Přesně 24. března mělo pak území pod kontrolou interventů svůj největší rozsah vůbec.

Zároveň se ovšem rychle měnila povaha války a postupně to začínalo být čím dál zřejmější — díky sérii cílených útoků na zásobovací kolony, jež ukrajinská armáda provedla prostřednictvím dronů a mobilních oddílů, se interventům zhroutila logistika; jednotky s protitankovými střelami navíc přepadaly shluky obrněnců a lákaly je do pastí.

Onen obrovský konvoj před Kyjevem byl ve svém celku patrný naposledy 10. března. Poté byl rozptýlen, zčásti znehybněn a zčásti zničen. 16. března pak začala u Kyjeva ukrajinská protiofenzíva. 25. března byly už jasné výsledky.

Bylo to období desítek videí se zajatými ruskými tanky, s obrněnci bez paliva, jež zůstaly stát kdesi v polích, s rostoucí popularitou oslavného songu na turecký Bayraktar. 2. dubna začali Rusové ustupovat od Kyjeva a 7. dubna byl vyklizen celý sever až k Sumám. Stát byl z nejhoršího zachráněn, a první fáze války tak skončila.

Od 8. dubna dále se počítá druhá fáze, v níž se pozornost soustředila na obléhání Mariupolu (padl 20. května) a postupné, velmi pomalé dobývání zbytku Donbasu (stále trvá). Důležitými událostmi zde byl pád luhanské pevnosti Popasne 7. května, o níž se bojovalo dva měsíce, Severodoněcku na konci června a Lysičansku na začátku července. Odtud se donbaská fronta přesunula k Bachmutu, kde je dodnes.

Druhou fázi celkově ukončila pak v září vzpomínaná charkovská protiofenzíva, která vrátila nejsevernější část fronty na březnovou linii Kupjansk — Svatove — Kreminna. Také o ní se bojuje doposud.

Znalejší odhady dalšího průběhu války nejsou nijak třeskutě optimistické. V nejbližší době se čeká, jaký účinek bude mít, až vrhne Vladimir Putin do boje stotisícovou část na podzim mobilizovaných, která se přes zimu cvičila. Poté by měla přijít snad další ukrajinská protiofenzíva, na níž se už od ledna trénují osádky nových tanků.

Je otázkou, co všechno může zmoci. Putin dle posledních indicií sáhne i k jadernému vydírání.

Jedno je nicméně po proběhlém roce jisté: Ukrajinu jako celek si Rusko již nepodmaní. Nejpozději na konci března loňského roku už bylo zřejmé, že boj o svou existenci jako samostatný stát vyhrála.